Janovo evangelium 4. kapitola: Na cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; 6 tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. 7 Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – 8 Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – 9 Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. 10 Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ 11 Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? 12 Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ 13 Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. 14 Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ 15 Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“16 Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ 17 Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. 18 Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“
Evangelium nezmiňuje křestní jméno té ženy, ale naznačuje, že má za sebou minulost, příběh. Tvoří jej věci, které má zpracované i záležitosti, kterými teprve prochází. Kapitoly jejího života by se mohly nazývat třeba vina, zklamání, obavy, zranění, smutek. A klidně i tajemství.
Každý člověk, který žije svůj životní příběh, má za sebou nějakou minulost. Lidé o druhých nejen rádi mluví, především s oblibou životy druhých hodnotí. Někteří jsou s takovým hodnocením rychle hotovi. Tím spíše, je-li po ruce nějaká nálepka či škatulka. Samozřejmě, že nikdo nechce, aby na něj druzí pohlíželi na základě nějakých domněnek nebo povrchních indicií.
Kdybychom pročítali komentáře a výklady tohoto oddílu od prvního až po dvacáté první století zjistíme, že většina z nich spojuje minulost té ženy s promiskuitou. Nějaké důkazy? Pět mužů a aktuálně život se šestým, navíc v nemanželském svazku. Stačí to jako důkaz?
Neměli bychom vynášet soudy příliš rychle. Neznáme podrobnosti, které se týkaly její minulosti. Mnohé nasvědčuje, že procházela bouřlivým vztahovým obdobím, ale z nevěry ji není možné s jistotou podezřívat. Co hovoří v její prospěch?
Ženy, které žily na počátku našeho letopočtu, měly velmi omezené možnosti pro co se v životě rozhodnout a kudy se vydat. Jestliže se rozvedly, bylo to proto, že se muži rozvedli s nimi. Rozvod byl tehdy výsadním právem mužů. Několikeré rozvody mohly vysvětlovat vztahovou minulost naší hrdinky.
Ovšem v úvahu přichází také skutečnost, že ovdověla. Opakovaná zkušenost zármutku, opuštěnosti, ztráty. Pětkrát se zvednout a pokusit začít znovu. Anebo si můžeme představit kombinací obojího: jednou nebo dvakrát ji opustili živí manželé, poté mohla zůstat opuštěná kvůli manželům zemřelým. Nevíme. Jisté je, že to, čím prošla, její život poznamenalo.
Poznání, které není motivováno láskou, člověku škodí. Slídění ponechává lidské nitro zpustošené. Člověk si může připadat jako vytěžený, vyšťavený, dehydrovaný. Lidská duše touží po něčem jiném: po láskyplném poznání, které je osvěžující a občerstvující zkušeností.
Touhou každého člověka je být pochopen na hlubší úrovni. Tajemství svých životů nejčastěji svěříme člověku, který si získá naši důvěru, projeví opravdový zájem, nenechá se zmýlit povrchními soudy, ani se naší minulosti nevyleká.
Tyto podmínky byly v rozhovoru Ježíše se samařskou ženou naplněny. V Ježíšových slovech – dej mi napít – je obsaženo pozvání, aby mu o sobě řekla více než co prozrazuje její vzhled, případně místo a čas, kde se právě nachází.
Stojí za pozornost, že Ježíš jde vstříc setkání s touto ženou a vede s ní dlouhý rozhovor. Vůbec nejdelší, jaký evangelisté zaznamenali! Učiní tak navzdory tomu, že mnohé naznačuje, že Samařanka nedosahovala morální úrovně světice. Skutečnost, že praxe této ženy se vzdaluje tehdejším náboženským a morálním požadavkům, nedokázala Ježíše odradit od zájmu o ní. Ježíšův příklad zpochybňuje praxi některých křesťanů, kteří se dívají na lidi, kteří se drží dále od církve, z pozice jakési nadřazenosti. Upřednostňujeme setkání s lidmi, kteří jsou věřící, protože se domníváme, že nás setkání s nimi může nějak obohatit. Jako kdybychom zapomínali, že nemocní potřebují lékaře naléhavěji. Touto zásadou se řídil Ježíš a její platnost přechází i na ty, kteří jej následují. Jestliže někdo nedosahuje morální úrovně, kterou bych očekával, neznamená to, že se mám od něj držet zdaleka, případně se mu zcela vyhnout.
Dosavadní vztahovou zkušenost své partnerky v dialogu Ježíš popsal slovy: Měla jsi pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. Tento výrok, jakkoli přímý a strohý se může zdát, nebyl odsuzující. Spíše popisoval její nenaplněnou touhu po lásce, zájmu, přijetí, hlubším poznání. Ježíšova diagnóza zněla: Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky.
Samařská žena, která se na jedné straně vyhýbá kontaktu s druhými lidmi – jinak by si nešla pro vodu v pravé poledne – ale na straně druhé opakovaně vstupuje do interakcí s druhými, jak o tom svědčí patero manželství, nenachází ani v jednom případě uspokojení. Velké množství interakcí s druhými lidmi, stejně jako jejich absence, nedokáže naplnit vztahovou touhu, která je vetkána do lidského nitra. Ačkoli se Ježíš vyjádřil k minulosti té ženy, mnohem více jej zajímala její budoucnost. Šlo mu o to, aby objevila zdroj, z něhož bude tryskat nový život, pramen, vyvěrající k životu věčnému.
Minulou neděli zaznělo, že osu Janova evangelia tvoří sedm znamení, která mají čtenářům otevřít oči na to, co Ježíš lidem o Bohu odhalil. Na svatbě v Káni Galilejské to byla sounáležitost s lidskou láskou a radostí, která je dosvědčena hojností Božích darů. Co nového se o Bohu dovídáme z dnešního příběhu? Čtenáři, kteří znají starozákonní příběhy, nemohou v tomto vyprávění přeslechnout narážku na opakující se motiv, v němž si patriarchové u studny vyhlédnou nevěstu. Stalo se tak v případě Abrahama, který vyslal sluhu, aby přivedl manželku pro jeho syna Izáka. Ten u pramene narazil na Rebeku, která se později stala jeho manželkou. Izákovi a Rebece se narodil syn Jákob. Také on našel nevěstu u studny. Jmenovala se Ráchel. Ale to není vše. Podobný scénář se opakuje i v souvislosti s Mojžíšem, který se na útěku z Egypta ocitl v Midjánu. Když přišel ke studni, aby se napil, setkal se tam se svou budoucí manželkou Siporou. Jestliže se v Bibli setká muž se ženou u studny a dají se spolu do řeči, pak se velmi často jedná o rozhovor budoucího ženicha s budoucí nevěstou.
Bible na více místech přirovnává Hospodina k ženichovi a jeho lid k nevěstě. Co to znamená? Příběhu, který nám vypráví evangelista Jan, smíme rozumět jako symbolickému ztvárnění ženicha, kterým je Ježíš, a nevěsty, kterou je církev, reprezentovaná samařskou ženou.
Svatební motiv, který charakterizoval první znamení na svatbě v Káni Galilejské, kdy došlo k proměnění vody ve víno, je v tomto znamení dále rozšířen a prohlouben. Jako Ježíšovi následovníci jsme více než jen hosté, pozvaní na svatbu, abychom se tam společně s Ježíšem radovali a zakoušeli plnost života. Dnešní příběh hovoří navíc o tom, že Kristus – ženich, miluje církev – svou nevěstu, a obětuje se za ni, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem, jak to napsal apoštol Pavel.
Vraťme se k otázce, která doposud nebyla zodpovězena. Co nového nám toto znamení zjevuje o Bohu? Židé vnímali Samařany jako heretiky, nazývali je psi a vepři. A s ženami se na veřejnosti vůbec nebavili, považovali to za ztrátu času. Jestliže tedy Ježíš zve do své blízkosti samařskou ženu, pak to znamená, že jeho příchodem dochází k přeznačení dosavadních kulturních vzorců. Co to konkrétně znamená?
Bůh se otevírá všem lidem – mužům; ženám; těm, kteří si zakládají na své pravověrnosti; i těm, kteří vědí o své náboženské i mravní pomýlenosti. Bůh se chce přiblížit těm, kteří hřeší okázale i těm, kteří hřeší v tajnosti. Také lidem s pestrou minulostí a třeba i divokým životním příběhem.
Samařské ženě se podobáme svým příběhem, svou minulostí a také naléhavou potřebou očištění, odpuštění a obnovy. Tato proměna je otevřena každému, kdo Kristu věří, kdo jej miluje, kdo se s ním touží sblížit a sjednotit. Bůh si přeje, aby zkušenost milované nevěsty zakusil každý člověk, všichni, kdo se Bohu vzdálili, byli druhými zraněni, anebo své duši sami způsobili bolest. Ježíše mnohem více zajímá naše budoucnost než naše minulost. Přijměme pozvání ke studnici Kristova života, Kristovy lásky, Kristovy přítomnosti. Pojďme ke studánce, kterou je Kristus a zhluboka se napijme. Sami se staňme zdrojem slov, vztahů, zbožnosti, které dávají prostor životu, svěžesti a obnově.
