Vzkříšení Lazara. Troufám si tvrdit, že se jedná o jedno z nejčastějších pojmenování oddílu 11. kapitoly Janova evangelia. Originální text ovšem nebyl členěn do kapitol. Stejně tak názvy menších oddílů jsou druhotné. A mohou být mnohdy i zavádějící.
Co je vlastně ústředním tématem tohoto oddílu? V Lukášově evangeliu se dočteme o Marii, která naslouchá Ježíšovu učení a Martě, starající se o chod domácnosti. Ježíš oceňuje priority, které se Marie zvolila.
V Janově evangeliu, zvláště v příběhu o vzkříšení Lazara, se do popředí dostává Marta, která otevřeně komunikuje o tom, co prožívá. Mnohé naznačuje tomu, že Marta nám slouží jako příklad, jak zpracovat zármutek a zároveň, jak navzdory hlubokému zármutku neztratit víru.
Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma. Marta řekla Ježíšovi: Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Co všechno slyšíme ve slovech Marty? Zármutek, výtku i hněv. Marta se nejprve snaží uniknout zármutku tím, že vyhlíží naději na velmi vzdáleném horizontu: Vím, že můj bratr vstane při vzkříšení v poslední den.
Ježíš tuto posmrtnou naději nepopírá, přesto její dosah spojuje s přítomností, když říká: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu? Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
Co znamenají tato slova? Že ti, kteří věří, nikdy nezemřou? Samozřejmě, že zemřou. Všichni zemřou. Lazar také znovu zemře. Dokonce i Ježíš zemře. Každý zemře. Ježíš nám neslibuje život bez smrti. To, co slibuje, je zkušenost života, v němž je smrti odebráno poslední slovo. Její definitivnost.
Prostoupena touto jistotou Marta odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“ O čem svědčí fakt, že Marie zůstala doma? Zármutek ji pravděpodobně paralyzoval. Zkušenost smrti ji znehybnila. Dost možná, že jste něco podobného někdy zakusili. Například ve chvíli, kdy jste byli konfrontováni se smrtí, která vstoupila do vašeho nejintimnějšího prostoru.
Marie je první, koho Ježíš v tomto příběhu uvolňuje z obsesivních pout zármutku. Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíšovo pozvání ji osvobodilo do té míry, že vstala a šla Ježíšovi vstříc. Tou druhou osobou, která byla v příběhu znehybněna, zahalena do roucha zemřelých, byl Lazar. Také on byl chvíli poté zbaven všeho, co mu bránilo opustit říši smrti, která jej dočasně uvěznila.
Marta i Marie se na Ježíše obracejí stejnými slovy: Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel. V tomto hořkém konstatování jsou zahrnuty otázky: Kde jsi byl tak dlouho? Domnívaly jsme se, že ti na nás, anebo alespoň na Lazarovi záleží. Podobné otázky předkládáme Bohu pokaždé, když dojde k nějaké tragédii: Kde jsi byl, Bože? Jak jsi to mohl dopustit? Cožpak jsi tomu neštěstí nemohl zabránit?
Kdybys tu byl! Tak zní nejčastější obžaloba Boha. Lidé, kteří jsou pod tlakem, obvykle vyslovují ukvapené soudy a zkratkovité závěry. S tím je třeba počítat a nesnažit se je přetlačit argumenty. V tomto nouzovém režimu obvykle není jejich myšlení schopno uvažovat s odstupem, vyhodnocovat s nadhledem, vnímat širší souvislosti.
Láska je kotva či báze, ze které vycházelo veškeré Ježíšovo jednání. Sestry neměly ani chvíli pochybovat o tom, že příčinou Ježíšova zdržení mohl být nedostatek lásky. Ani Lazarova smrt neměla nasvědčovat tomu, že by Ježíšova láska vůči němu z nějakého důvodu ustala. Tato pokřivená interpretace přesto zazněla z úst některých truchlících: Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?
Ježíš nepokáral Martu, Marii nebo jejich přátele za to, co řekli. Ale na jejich otázky neodpověděl. Nevysvětlil, proč nepřišel dříve a nezabránil Lazarově smrti. Z evangelistova líčení je přesto jasné, že se ani na chvíli od zarmoucených neodvrátil. Nezlehčoval jejich zápas. Naopak, v jejich bolesti a ztrátě je, plný empatie, doprovázel, sám hluboce dojat a pohroužen v zármutku.
V Novém zákoně nenajdeme žádnou další kapitolu, v níž by se v souvislosti s Ježíšem nacházelo tolik emocionálně a vztahově zabarvených vyjádření, kolik jich je v 11. kapitole Janova evangelia. Uvedu několik příkladů: sestry vzkázaly Ježíšovi, že onemocněl ten, kterého miloval. Čtenáři se následně dozvědí, že Ježíš miloval také Martu a Marii. Když Ježíš informuje své nejbližší o Lazarově situaci, hovoří o něm jako o svém příteli. Ježíšovo emocionální rozpoložení charakterizuje evangelista slovy: rozhorlil se, byl vzrušen, dokonce plakal.
Jestliže sám sebe Ježíš nazval vzkříšením a životem, cíleně poukazoval na dvě roviny své životadárné přítomnosti. První rovina vypovídá o Ježíšově moci nad smrtí, z níž bude člověk na konci času vytržen, aby žil věčně. Druhá rovina hovoří o tom, jak víra v Ježíše ovlivňuje aktuální život tady a teď. Jinými slovy: o naší přítomnosti a budoucnosti nerozhoduje smrt, ale vzkříšený Kristus.
Příběh o vzkříšení Lazara je aktuálním poselstvím, které promlouvá do naší přítomnosti. Vraťme se ještě jednou k Martě, jako modelovému příkladu. V zátěžové situaci, kterou zpracovávala, ji Ježíš vyzval, aby novým způsobem nakonfigurovala to, jak vnímá život a smrt.
Uprostřed nejrůznějších nespravedlností, tragédií, smutků a zklamání se smíme obracet na milující a doprovázející moc Vzkříšeného, který nejenže jednou náš život obnoví, ale který jej už nyní stále obnovuje a občerstvuje.
Ba co více, Ježíš nás dokonce vysílá, abychom se s nadějí postavili proti všem rozkladným projevům rezignace, zoufalství, beznaděje a destrukce. Ano, mnohdy se nám může zdát, že se Bůh zdržel a se svou pomocí otálí. Anebo, že dokonce přišel pozdě.
Dnešní příběh nás chce naše vyhodnocení korigovat a dovést nás k poznání, že pro Boha není nikdy pozdě. Ačkoli se nám se může zdát, že vše je již ztraceno, že smrt si všechno vezme, Bůh nás utvrzuje ve víře, že neexistuje žádná ztráta, žádná tragédie, žádná moc na nebi, na zemi nebo pod zemí, která by nás mohla zbavit vlivu jeho nekonečné lásky a hojného života.
V Ježíši, který je vzkříšení a život, se smrt setkala se svým prvním soupeřem, který ji nepodlehl. Naopak, zápas s ní dovedl do vítězného konce. Mnohdy to tak skutečně nevypadá. Křičíme bolestí, klademe Bohu obviňující otázky, které se týkají ztráty našeho zaměstnání, svéhlavých dětí, zničených vztahů, rozpadlých rodin, ztráty blízkých, finanční krize, chronických nemocí, povodní, války a terorismu.
I když křičíme z bezedných hlubin, nezříkáme se naděje. Stejně jako Marta a Marie se učíme, že Bůh nejedná přesně tehdy nebo tak, jak si myslíme. Ale přesto jedná. A se smrtí se nemazlí. Její zraňující řádění jednou ukončí. Den vzkříšení přijde. Amen.
