Zajisté jste si všimli, že Ježíš předkládal výzvu k následování zpravidla lidem, kteří právě vykonávali nějakou práci. Ty, kteří zaháleli nebo trávili čas neefektivně, přenechal jiným náborářům. Dovolte několik příkladů: ve 4. kapitole Matoušova evangelia Ježíš oslovil Petra a Ondřeje, kteří se věnovali rybolovu. Hned na to Jakuba a Jana. Ti již byli s úlovkem hotovi, ovšem aby mohli v práci opět pokračovat, museli nejprve opravit sítě. Ježíš je zastihl při této aktivitě. Matouš byl taktéž povolán v pracovní době, konkrétně při výběru daní.
Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. (Matouš 9,9)
Lidé, které Ježíš oslovil, měli zanechat práci, která byla pro ně a jejich rodiny důležitá, a měli se začít věnovat činnosti, která byla pro ně a jejich rodiny ještě důležitější. Těm, které Ježíš povolal, nedal možnost, aby si vybrali z několika úrovní následování, které by byly odstupňované dle náročnosti jejich osobního zapojení. Tak tomu nebylo. Alternativa, před kterou byli kandidáti následování postaveni, zněla: buď do toho se mnou jdeš, anebo ne.
Zkuste se v myšlenkách na chvíli vrátit k práci, kterou jste v tomto týdnu vykonávali: příprava obědu, uklízení bytu, malování, mytí auta, třídění fotografií, přesazování květin, odpovědi na maily, drobné opravy. A teď si představte, že vás při té práci někdo vyruší. Zazvoní telefon, na dveře zaklepe soused, v pokoji se rozpláče dítě. Jak se v té chvílí cítíte? Já vám řeknu, jak se obvykle cítím. Jestliže už patnáct minut formuluji nějakou myšlenku a ona se pořád ne a ne zhmotnit, a v tomto frustrujícím procesu mě někdo vyruší, cítím se podrážděný. Rozdělanou práci dobrovolně neopouštím. Proto vyjadřuji svůj obdiv Petrovi, Ondřejovi, Jakubovi, Janovi i Matoušovi, že svou práci nejen přerušili, oni ji dokonce zcela opustili a šli za Ježíšem. Neodmítli jej podrážděně, nevyžádali si čas na rozmyšlenou, neohlíželi se zpět za sítěmi, člunem ani stánkem.
Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Oni hned zanechali sítě a šli za ním. O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě; a povolal je. Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním. (Matouš 4,18-22)
Možná vás také napadlo, proč tam rybáři nechali ty sítě? V budoucnu je přeci mohli využít k tomu, aby něco ulovili k jídlu a podělili se o to s ostatními. A co Matouš? Opustil svůj stánek a nechal tam ležet všechny peníze? Anebo si nějaké vzal s sebou? Nejméně pochopitelné je jednání Jakuba a Jana, kteří nejenže opustili sítě a loď. Oni opustili svého otce! Nechali ho tam sedět s napůl opravenými sítěmi, které nejenže byly v tomto nedokončeném stavu nepoužitelné, ale především si otec s nimi sám neporadil. Vrhat sítě, to nebyla práce pro jednotlivce.
Abychom byli k biblickému zápisu spravedliví: není z něj zcela zřejmé, zda Ježíš adresoval pozvání pouze synům, anebo se týkalo i jejich otce. Jisté je, že otec se z nějakého důvodu rozhodl zůstat. Ať tak či onak, těžko něco namítat vůči výtce, že synové nechali tátu na holičkách, kvůli potulnému rabínovi, kterého právě potkali. A co rodinné vazby a činnost, díky které měla rodina zajištěnou obživu? Obojí bylo součástí identity obou Zebedeovců, určovalo jejich společenský status a do jisté míry vypovídalo o jejich hodnotě. Ať už v jejich vlastních očích, anebo v očích okolní společnosti.
Mimochodem, v našem příběhu se nejedná o nějaký detail, nýbrž o velké téma, které ovšem není čtenářům na první poslech zřejmé. Dovolte, abych vás seznámil s několika dobovými souvislostmi, které vám pomohou porozumět, co nám chtěl celník Matouš, pozdější autor evangelia, mezi řádky sdělit. V Ježíšově době patřilo pobřeží včetně přístavů lokálním zprostředkovatelům, dnes bychom řekli makléřům. Ti prodávali rybářům licence, které je opravňovaly k rybolovu a následnému prodeji ryb. Tím, že Matoušova celnice byla umístěna v Kafarnaum, centru tehdejší rybářského průmyslu, můžeme usuzovat, že to byl právě Matouš, kdo Petrovi, Ondřejovi, Jakubovi a Janovi prodával nezbytná rybářská oprávnění.
Dle dobových dokumentů bylo nepsaným pravidlem, že lidé vybírající daně, je neúměrně nadhodnocovali, a tím si pro sebe zajišťovali boční příjem. Lidé neměli rádi celníky hned ze dvou důvodů: jednak pro jejich nekalé praktiky a také z důvodu, že se nechali římskými okupanty zaměstnat, čímž sloužili jejich administrativě. Kolaborovali. Matouš byl součástí systému, který nejen rybářům, ale prakticky všem tehdejším obyvatelům ztrpčoval život, protože je nutil vykonávat náročnou práci, díky níž oni sotva přežili, kdežto jiní z jejich dřiny profitovali.
Zkuste si představit scénu, v níž se Ježíš, společně s rybáři Ondřejem, Petrem, Jakubem a Janem, blíží k celnímu stánku, v němž stojí Matouš. Když učedníci viděli, že se Ježíš chystá Matouše oslovit, pravděpodobně se domnívali, že mu řekne od plic něco o tom, že není hezké, když mu kolaborantství napomohlo k životu v přepychu, kdežto příslušníci jeho vlastního národa sotva přežívají.
Jaké bylo asi překvapení, když Ježíš Matoušovi adresoval pozvání: následuj mě. To rozhodně nebyla slova, která od Ježíše okolí očekávalo. Další překvapení na sebe nedalo dlouho čekat: výběrčí daní opravdu opustil celnici a přidal se k Ježíšovi. Co to znamenalo? Rybáři museli opustit nejen své sítě, svého otce, ale také své předsudky o druhých lidech a svá očekávání ohledně Ježíše. To nebylo vůbec jednoduché!
Považte sami, jak těžké je opustit to, co známe, život, ve kterém se cítíme pohodlně. Ještě obtížnější je následovat někoho, koho známe jen zčásti, a kdo nás nepřestává překvapovat tím, co říká a co dělá. Ovšem ze všeho nejobtížnější je přenastavit svou optiku vůči lidem, které považujeme za zaprodané, bezpáteřní, Bohem zavržené.
Velmi těžko lze odhadnout, jak bychom na povolání reagovali my. Možná, že bychom překonali počáteční nevoli, způsobenou tím, že nás někdo vyrušil. Dovedu si představit, že někteří by se na takovou dobrodružnou cestu vydali pouze se svým mobilem, svými léky nebo svou platební kartou. Podezřívaví a nedůvěřiví by si pravděpodobně několika rychlými kliknutími na internetu ověřili, jestli ten, který je oslovil, není uprchlý pacient, hledaný podvodník nebo šarlatán, lovící lidi do své sekty.
Když nás Bůh k něčemu povolává, velmi pravděpodobně nás z něčeho odvolává. Abram je toho skvělým příkladem. I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Jestliže chtěl Abram kladně odpovědět na Boží volání, musel nejprve opustit svou minulost, aby se mohl upnout k Bohem zprostředkované budoucnosti. Jinými slovy: než Abram položil svou nohu na místo, které Bůh ještě ani nepojmenoval, musel se vzdát všeho, co tak důvěrně znal. A je tomu skutečně tak: nikdy se nedostaneme k dalším věcem, které má pro nás Bůh připravené, dokud neopustíme místo, kde jsme zapustili kořeny, nevěda, že se jedná o podklad z písku.
Již na začátku zaznělo, že povolání bylo adresováno lidem činorodým. Následování je úzce spjato s aktivitou. V prvé řadě se jedná o opouštění věcí, vztahů a co je nejtěžší: opouštění myšlenkových vzorců. Pojďme si to říct ještě detailněji. I přesto, že všichni obyvatelé Palestiny žili v područí římských okupantů, mezi sebou měli Ježíšovi následovníci testovat průchodnost společenského řádu, kdy spolu koexistují odvěcí nepřátelé: lev a jehně, v jejich případě výběrčí daní a rybář. Ačkoli všude kolem nich bylo plno vojáků okupační římské armády a žádný z nich s tasením zbraně neotálel, Ježíšovi následovníci měli být předvojem éry, v níž budou meče překuty na radlice a kopí na vinařské nože (Izajáš 2,4). A konečně: Ježíšova komunita měla již ve své době žít způsobem, který odpovídal příměru proroka Ámose o právu, které se valí jako vody a spravedlnosti, proudící jako potok (Amos 5,24). Alternativa, před kterou jsme postaveni, zní: jdeš do toho se mnou, anebo ne?
