To, co slavíme v den památky reformace nejsou reformátoři, ani vznik nového útvaru s názvem evangelická církev. Slavíme Ducha svatého, který odpovídá na hlad po Božím slovu, který opakovaně a neúnavně zavlažuje vyprahlou zemi deštěm své milosti. Oslavujeme Ducha svatého, který v dějinách znovu a znovu křísil zmalátnělou církev, kterou lidé vědomě či nevědomě odťali od Božího slova, ničím nenahraditelného zdroje života.
Obroda. Obnova. Oživení. Renovování. Restaurování. Reformace. Lidské dějiny jsou protkány těmito idejemi, snahami o jejich uskutečnění, šťastnými, i méně vydařenými realizacemi. Hlavním mottem těchto poryvů je touha vrátit se k životadárným pramenům, které byly opuštěny, kontaminovány či zcela vyschly, v důsledku čehož to, co dříve oživovaly, začalo usychat a skomírat.
Hledáme-li příklady ve Starém zákoně, narazíme na Knihy královské, ve kterých se dočteme o králi Chizkijášovi, který panoval v Judsku na přelomu 8. a 7. století před Kristem. Území, které ovládal, zbavil všech míst, která byla spjata s uctíváním falešných bohů. A co je zajímavé, nechal zničit bronzového hada, který byl zhotoven samotným Mojžíšem na poušti, jako prostředek záchrany před smrtí z hadího uštknutí. Jak si mohl Chizkijáš něco takového dovolit? Bronzový had se stal u lidí oblíbený, dali mu jméno Nechuštán, a pravděpodobně mu později přisuzovali magický vliv, který byl v rozporu s jeho původním spásným posláním. Co to znamená? I věci přikázané Bohem, sloužící k záchraně, mohou být zneužity.
O 100 let později usedl na judský trůn další reformátor, král Jošijáš. Do doby jeho panování spadá oprava jeruzalémského chrámu, při které byla nalezena část V. knihy Mojžíšovy. Když se král Jošiáš seznámil s jejím obsahem, roztrhl své roucho, rozplakal se, nejprve nechal text veřejně předčítat a poté přikázal, aby ze země, které vládnul, bylo odstraněno vše, co je bylo v rozporu s Božími přikázáními. Zde si všimněme, že se Boží slovo stalo kritériem toho, co Bůh doporučoval, a před čím naopak varoval. Tam, kde se na Boží slovo nedbalo, se společnost začala od Boha odklánět.
Proč je reformace nezbytná a stále znovu potřebná, vysvětluje další starozákonní hrdina – prorok Ámos. Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. (Lidé) budou vrávorat od moře k moři a ze severu na východ; budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou. Není v silách člověka, utišit hlad či žízeň po Božím slovu. Ovšem Bůh nenechá toužící duši dlouho hladovět ani žíznit. Svým Duchem stále znovu a znovu probouzí své svědky, kteří vynášejí z pokladů Písma pokrm, který sytí a plní nádoby nápojem, jež hasí žízeň. Před chvílí jsme zmínili reformátory, kteří vystupovali již ve Starém zákoně.
V Novém zákoně patřil k nejradikálnějším reformátorům samotný Ježíš. Dnes, po dvou tisících letech, je křesťanství vnímáno obvykle jako stará „tradice“. Jenže Ježíšovo konání nebyla „tradice“, nýbrž revoluce. Jako refrén se v jeho kázání objevoval výrok: „Slýchali jste, že předkům bylo řečeno…, já vám však říkám.“ (Mt 5,21–22) Ježíšova revoluce spočívala v odmítnutí všeho, co si činí na lidský život absolutní nárok, ale Bůh to není. V duchu této logiky Ježíš zpochybnil zaběhané náboženské rituály, ustálené výklady Písma, společenské normy, a mnohem, mnohem více. Pokaždé, když lidé vezmou vážně Ježíšova slova, nastává revoluce ve vztazích k jiným lidem i Bohu samotnému.
Snaha o obrodu, obnovu, oživení není omezená pouze na období, kdy vznikalo Písmo svaté. Životadárný pramen Boží milosti byl v průběhu křesťanských dějin prakticky v neustálém ohrožení. Jednou zůstal opomenutý, jindy odkloněný nebo překrytý něčím druhořadým. Tak tomu bylo v době Jana Husa, Martina Luthera, Jána Ámose Komenského, Jiřího Třanovského a mnoha dalších. Co z toho plyne? To, co slavíme v den památky reformace nejsou reformátoři, ani vznik nového útvaru s názvem evangelická církev. Slavíme Ducha svatého, který odpovídá na hlad po Božím slovu, který opakovaně a neúnavně zavlažuje vyprahlou zemi deštěm své milosti. Oslavujeme Ducha svatého, který v dějinách znovu a znovu křísil zmalátnělou církev, kterou lidé vědomě či nevědomě odťali od Božího slova, ničím nenahraditelného zdroje života.
Luterská reformace v této souvislosti nepřeslechnutelně zdůrazňuje, že není v lidských silách vrátit se zpět k Bohu. Hřích tuto možnost v každém člověku nenávratně smazal. Je to Bůh sám, kdo nás na cestu k sobě nejen zve, ale zároveň nám dává sílu učinit první a každý následující krok. Proto by nikdy z našich úst neměla ustávat modlitba, abychom byli skrze evangelium oslovováni, prostřednictvím svátostí syceni a byly v nás překonávány už i náznaky nedůvěry vůči Bohu.
Každý máme nějaké oblíbené slovní spojení. Apoštol Pavel jich měl hned několik. Například dvě slova, která velmi často řadil za sebe, zněla „nyní však“. Pomocí nich vyjadřoval přeryv, který v jeho životě vyhloubila zkušenost s Kristem. Tato zkušenost rozdělila jeho život na dvě období: „dříve“ a „nyní“.
Jak se tato dvě období od sebe lišila? Dříve apoštol Ježíše nenáviděl, nyní jej miloval. Dříve Ježíšovy následovníky zatýkal, nyní s nimi slavil bohoslužbu. Dříve byl přesvědčený o tom, že Boží milosrdenství se ho netýká, protože je v pořádku, nyní o sobě napsal, že je největší z hříšníků.
Poté, co v prvních dvou kapitolách Listu Římanům popsal odcizení Bohu jako danost, která se bez výjimky dotýká každého lidského tvora, se ve 21. verši 3. kapitoly zhluboka nadechnul a pokračoval: Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí, vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří.
Chtějme si dnes, kdy si připomínáme památku reformace, zodpovědět otázku, kterou nejpozději od 18. století kladli zvěstovatelé evangelia svým posluchačům: Kdybys dnes zemřel, setkal se s Bohem, a on by se tě zeptal: „Proč bych tě měl pustit do svého nebe?“, jaká by byla tvá odpověď? Jestliže začneš mluvit něco o tom, že ses celý život snažil, ale zrovna tento týden se to nějak zvrtlo, pohybuješ se v logice, která nepočítá s Kristem. Apoštol Pavel by řekl, že jsi stále v období, které popisuje slovo DŘÍVE. Jestliže však odpovíš, že si neučinil nic, čím by sis nebe zasloužil, naopak, učinil si vše proto, abys v něm nebyl, pracuješ s logikou apoštola Pavla a reformátorů, kteří počítají s Kristem jako jediným Vykonavatelem a Dárcem spásy.
Bůh nás nemiluje proto, že jsme si jeho lásku nějak zasloužili. Miluje nás, protože láska je Bohu vlastní. Ona je tím, co Boha nejvýstižněji charakterizuje. Nic, co uděláme nebo neuděláme, nemůže Boha přimět, aby nás přestal milovat. Nemusíme se bát, že ztratíme Boží lásku. Bůh je láska a nemůže přestat milovat, protože by tím popřel sám sebe. Dříve jsme si možná mysleli, že si musíme Boha nějak naklonit, nyní však víme, že Bůh je k nám nakloněn již od chvíle, kdy nás stvořil. Jeho ruka je vytažená a čeká, zda se ji chopíme.
Kdybychom se pokusili shrnout a zopakovat stěžejní myšlenky dnešního kázání, jednalo se o tyto: 1. Zneužít lze i to, co Pán Bůh nabídl jako nástroj záchrany. 2. Kritéria duchovního rozlišování nacházíme v Písmu. 3. Duch svatý působí v církvi touhu růst, zrát a být Bohem očišťován. 4. Reformace znamená nový pohled na Ježíše, na církev i potřebu Božího milosrdenství. Modleme se: Náš Bože a Otče, uč nás tomu, co neznáme. Neodpírej nám to, co nám schází. Učiň nás takovými, jakými máme být, ale dosud nejsme. To vše kvůli zásluhám Tvého Syna Ježíše Krista.
