Zpráva o Ježíšově vzkříšení učedníky překvapila. Byli doslova v šoku z toho, že Ježíš vyšel z hrobu živý. A to překvapuje zase nás. Cožpak Ježíš svým učedníkům neřekl, že se to stane? Například v Markově evangeliu čteme o tom, že Ježíš začal učit své učedníky, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen staršími, velekněžími a zákoníky, být zabit a po třech dnech vstát z mrtvých. Tato Ježíšova slova zazněla opakovaně. Proč tedy učedníci nečekali Ježíše poté, co byl ukřižován, před prázdným hrobem a nevyhlíželi netrpělivě třetí den, kdy vstane z mrtvých?
Pokud máme o něčem zakořeněné představy, je těžké se přes ně přenést, i kdyby nám někdo předložil fakta, která by je mohla zpochybnit. Dnes jsme toho svědky v tzv. dezinformační scéně. Tu nyní opusťme a podívejme se na představy o vzkříšení, v prvním století křesťanského letopočtu. V tehdejším judaismu existovaly různé skupiny: tzv. obyčejní věřící, dále farizeové, saduceové a esejci, kteří žili v Kumránu u Mrtvého moře. Setkali bychom se také se zélóty, kteří horlivě vystupovali proti římské okupaci.
Jaké názory na vzkříšení v těchto skupinách převládaly? Všechny v nějaké podobě věřily ve vzkříšení, až na jednu – saduceje. Saduceové byli úzce spojeni s kněžskou aristokracií a chrámem a jako jediná skupina odmítali víru ve vzkříšení. Naprostá většina Židů však věřila, že vzkříšení nastane. Stejnou víru sdíleli i Ježíšovi učedníci. Nedomnívali se však, že by k němu mohlo dojít postupně, například, že by byl nejprve vzkříšen Mesiáš a teprve v poslední den všichni ostatní.
Když Ježíš mluvil o tom, že bude vzkříšen třetího dne, odporovalo to všemu, co o vzkříšení do té doby slyšeli. Byli z toho zmateni. A pak se stalo to, s čím nepočítali: Ježíš byl vzkříšen krátce po své smrti. To učedníky donutilo, aby začali na Ježíšovo vzkříšení pohlížet nově. Jinými slovy: byli nuceni hledat nový interpretační klíč, kterým by odemkli propojenost mezi ustálenými představami o vzkříšení v judaismu a jejich novou zkušeností s Ježíšem.
Průkopníkem, který harmonizoval tradiční představy o vzkříšení s Ježíšovým údělem, byl apoštol Pavel. V 15. kapitole dopisu korintským křesťanům napsal: Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte (…), že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem. Když apoštol Pavel mluví o Písmu, mluví o Starém zákoně. Co je ve Starém zákoně napsáno o vzkříšení?
Existují tři nebo čtyři pasáže, které se této problematiky týkají. Jednou z nich je oddíl v knize Izajáš: Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu! Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů. Další zmínka o vzkříšení je ve starozákonní knize Daniel. Čteme tam: Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy. V knize Ezechiel nacházíme obraz údolí suchých kostí. Ezechiel vidí kosti, které jsou roztroušeny po údolí. Začne kázat, kosti se spojí, duch způsobí, že se tělo, kůže a šlachy znovu zcelí. Toto vidění bylo obrazem oživení izraelského lidu – byli mrtví v exilu a měli být znovu přivedeni k životu.
Apoštol Pavel napsal: byl vzkříšen třetího dne podle Písem. Kde se hovoří o tom, že Mesiáš bude vzkříšen třetího dne? Ve Starém zákoně se to výslovně neříká, přesto v něm nalézáme celý seznam Božích činů, které se odehrály třetího dne. Podívejme se na některé příklady.
První z nich je kniha Genesis, 22. kapitola. Zde čteme, že třetího dne Abraham pozvedl své oči a spatřil místo, kde měl obětovat Izáka. Izák byl ušetřen Bohem. Místo něj byl obětován beran.
Další zmínka se nachází v knize Exodus, kde čteme o Hospodinu, který sestoupil na horu Sinaj. Bůh Mojžíšovi řekl: Jdi k lidu a dnes i zítra je posvěcuj; ať si vyperou pláště a ať jsou připraveni na třetí den, neboť třetího dne sestoupí Hospodin před zraky všeho lidu na horu Sínaj. Znovu se to děje třetí den.
Ve Starém zákoně dále nacházíme událost, na kterou odkazuje sám Ježíš jako na předobraz své vlastní smrti a vzkříšení. V Jonášově příběhu o rybě se píše, že Hospodin ustanovil velkou rybu, aby pohltila Jonáše, a Jonáš byl v břiše ryby tři dny a tři noci.
Podobně poukazuje prorocké slovo Ozeáše na to, že Bůh udělá něco velkého a spásného třetího dne: Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže. Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít.
Když vezmeme v úvahu Izáka, horu Sinaj, Jonáše a slova Ozeáše – chápeme, proč apoštol popisuje třetí den vzkříšení jako den, který nastal podle Písem. Je to jakási zkratka biblického vzorce, podle kterého Bůh činí důležité, spásné, významné věci třetího dne. Tímto způsobem Kristus přivádí veškeré dějiny Izraele k naplnění v sobě samém.
Proč někteří z vás říkají, že není žádné vzkříšení mrtvých? Tuto otázku klade apoštol Pavel křesťanům v Korintu. Je velmi pravděpodobné, že kromě židovských představ byli adresáti dopisu ovlivněni také řeckou filosofií, která považovala tělesné věci za nedokonalé a do jisté míry i zkažené. Představa vzkříšení těla jim zněla absurdně. Proč by Bůh přiváděl k životu něco tak nestálého a chatrného, jako je lidské tělo? Pavel této představě oponuje, vždyť setkání se vzkříšeným Ježíšem bylo pro všechny svědky nezpochybnitelným vizuálním a fyzickým zážitkem. Nebyl to jen duch, nýbrž tělesně přítomný Ježíš, který chystá snídani, konzumuje rybu, pije víno s těmi, kteří šli do Emauz, a Tomášovi dává možnost vložit ruce do svých ran po hřebech a do rány v boku.
Jak se Kristovo vzkříšení týká nás? Pavel tuto otázku nenechává nezodpovězenou. Ve své odpovědi si vypůjčuje vojenskou terminologii, když říká: v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Líbí se mi, jak to apoštol formuloval, protože Korinťané si jistě řekli: Ano, to známe, takhle funguje naše armáda. Velitel jde první, vojáci ho následují. A Pavel na tuto jejich zkušenost navazuje, když říká: Ježíš šel první. On vstal z mrtvých jako první. Odvážné jednání nás může provést životními krizemi a zkouškami. Tuto stoickou životní filosofii nechceme jako křesťané zlehčovat. Ovšem pouze naděje, která má původ v Bohu, nás dokáže převést z temnoty do světla.
Jistě nejsem sám, kdo si občas klade otázku, proč je tolik lidských životů proniknuto tragikou, proč je život některých lidí tak krátký a život druhých zase poznamenaný takovou mírou smutku. Jestliže byl Kristus vzkříšen, proč lidé umírají dříve, než vůbec začnou skutečně žít? Proč se stále válčí? Proč je tolik lidí nespravedlivě vězněno? Proč jsou chudí utlačováni? Proč je tolik poničených vztahů? Proč je tolik utrpení? Žádná logická odpověď se nenabízí. Je tedy vzkříšení jednorázová událost, která se týká Ježíše, ovšem nás již nikoli?
Věřím, že Kristovo vzkříšení říká, že poslední soud spočívá v tom, že Bůh má poslední slovo! Velikonoce odhalují, že neexistují žádné slepé uličky. Nakonec nic neskončí tragédií a ukřižováním. Když se rozhlédneme kolem sebe, do dějin i do každodennosti života, zdá se, že to není pravda. A přece – stále znovu, tu i tam, častěji, než tušíme – se nově rodí život pro ty, kdo jsou ochotni jej vidět a spolupracovat s tímto všeprostupujícím tajemstvím vzkříšení.
Když pozorujeme východ slunce, vidíme, že světlo nepřichází shora, nýbrž ze země. Vychází ze světa, ve kterém žijeme. Přichází zdola, nikoli shora. Jako by říkalo, že i vše to, co se zdá nečisté a opotřebované, vše to, co působí obyčejně a pomíjivě, bude znovuzrozeno.
Velikonoce jsou svátkem naděje. Jsou slavností, která říká, že poslední slovo bude mít Bůh a že Boží poslední soud je vzkříšení. Bůh promění vše, co jsme zranili, zničili, znevážili či potrestali, v život a krásu.
To, co vzkříšení odhaluje nade vše, je vítězství lásky nad smrtí. Ježíš prochází cestou smrti v lásce – a to, co z toho vzejde není smrt, nýbrž život. To je opravdové překvapení, ze všech největší! Nelze to vysvětlit žádnou logikou. Jedná se totiž o tajemství, vypovídající o tom, že v Bohu nic neumírá navždy. Vše, co zemřelo, bude znovuzrozeno v lásce.
Být křesťanem tedy znamená být nevyhnutelně a navždy člověkem naděje. Bůh v Kristu říká: můj život a má láska budou mít vždy a navěky poslední slovo.
