Feministky, genderově senzitivní a politicky korektní kritikové, měli výhrady k největšímu filmovému trháku posledních týdnů – Oppenheimerovi, tvůrci atomové zbraně – z důvodu, že první žena se v tomto snímku objevila teprve ve 20. minutě. A hned na to následovala milostná scéna, jejíž součástí zmíněná žena byla. Jak by pod palbou takto zaměřené kritiky obstál biblický příběh o Josefovi?
Ve vyprávění se s ženskou hrdinkou setkáváme také až ve druhé kapitole. A zřejmě vás nepřekvapím, neboť i ona je zmíněna v souvislosti s milostnou zápletkou. S blížícím se koncem prázdnin se i v naší sérii dostáváme k závěrečným tématům, mezi které bych dnes rád zařadil problematiku vyvolení versus favorizování.
Celým Starým zákonem se vine myšlenka vyvolení. Bůh si nejprve vyvolil Abrahama, později izraelský lid, ale již u něj se na horizontu objevují i další národy. Izraelský lid vnímal svou vyvolenost vždy poněkud pokřiveně.
Jestliže Hospodinu šlo o to, aby se na vyvoleném národě ukazovala především Boží svrchovanost a touha pozvednout lid z primitivního modlářství okolních národů k příkladnému smluvnímu vztahu s Hospodinem, Izraelci toto poslání opakovaně zrazovali.
Jestliže vědomí výlučnosti si osvojili relativně velmi snadno, poněkud složitější byla praxe, v níž se měla osvědčit jejich věrnost a morální vyzrálost. Největším konkurentem autentické vyvolenosti bylo nepřiměřené favorizování, doprovázené falešným povědomím o vlastní nadřazenosti.
Typickým příkladem zvýhodňování jednoho na úkor druhého byl v našem příběhu vztah Jákobova otce k Josefovi. Jákob zahrnoval Josefa největší mírou sympatií. Oděv, který Josefovi pořídil, byl více než okázalým outfitem. Díky tomuto oděvu se mohl velmi snadno stylizovat do role rodinného kněze či krále, sice jen na úrovni velké rodiny, zato ovšem s patřičnou autoritou. Josef nemusel vykonávat stejnou práci jako jeho sourozenci, stal se spíš jejich dozorcem a otcovým důvěrníkem. Každé dítě, které je oběma nebo jedním z rodičů favorizováno, se ocitá ve velmi složité situaci.
V Josefově příběhu se neustále setkáváme se stopami vymezování se vůči druhým. Jákob hovoří o tom, že jeho manželka je Ráchel, jako kdyby jimi nebyly také Lea, a v přeneseném smyslu i Bilha nebo Zilpa. Jákob nazývá Josefa a Benjamína svými syny, jako kdyby ostatních deset synů na plnohodnotný synovský status nemělo nárok. Když bratři hovoří s Josefem, nazývají Jákoba jeho otcem, jako kdyby oni byli syny někoho jiného. A dále, když bratři hovoří o sobě, nazývají se zájmenem my, ale do tohoto kruhu Josefa nepočítají.
Rodiči vytvářená, případně nekorigovaná nadřazenost v sourozencích pochopitelně probouzela a dodnes probouzí pocit nespravedlnosti, se kterým se ostatní členové rodiny vyrovnávají v závislosti na paletě scénářů, které se jim v jejich prostředí nabízí, a ke kterým se přikloní. Způsob, jakým se bratři vypořádali s Josefou nadřazeností – od myšlenky na fyzickou likvidaci, po násilnou izolaci až k mandatornímu únosu – se v dějinách opakoval, a to nejbolestivěji právě vůči židovskému národu. Od způsobů mírných až po ty nejkrutější.
V souvislosti se vztahem mezi židy a křesťany nutno přiznat, že některé křesťanské instituce se v dějinách vůči židům podílely na vyvíjení mechanismů, které se z hlediska současné etiky jeví jako potlačování lidských práv a svobod. Stačí vzpomenout na pogromy, kterým čelili židé ve středověku, v souvislosti s plicním morem, zvaným „černá smrt“. Napříč celým evropským kontinentem uhynula značná část populace. Kdo mohl za „neznámou smrtící chorobu“? Všeobecně se mělo za to, že jde o „Boží trest“, připsaný na vrub malomocným a židům. Historikové prokázali, že se tato obvinění nezakládala na pravdě, nýbrž že šlo o perzekuční stereotypy, které zejména v dobách krize a obav vedly k hysterické snaze „vyčistit“ evropský prostor od všech sil, jimž bylo připisováno spiknutí proti křesťanstvu.
Zanedlouho poté došlo v Čechách k pogromu, v jehož důsledku byla vyvražděna téměř celá židovská komunita v Praze. O 400 let později, v r. 1744, byla Praha dobývána Prusy. Také v této souvislosti došlo k pogromům na Židy, kterých se účastnili prakticky všichni obyvatelé. O 150 let později se pogromy staly běžným jevem v Rusku, Ukrajině i v celém arabském světě. V období druhé světové války, a dokonce i po jejím ukončení, se kromě nacistického totálního vyhlazovacího programu, objevily krajně ničivé pogromy také v Rumunsku, Polsku nebo na Slovensku.
Perzekuční stereotypy jsou příkladem obecného společenského mechanismu, kde strach z „jiného“ a „cizího“ může zejména v krizových obdobích vyústit v konkrétní politické a právní kroky i ve výbuchy davového násilí. V takových dobách se minority mění v jakési obětní beránky, jejichž eliminace psychologicky kompenzuje ekonomické a politické frustrace.
Skutečnost, že židovský národ přežil hrůzy holokaustu a dočkal se dokonce vytvoření vlastního státního útvaru považují někteří za důkaz toho, že Bůh existuje. Neboť překážek a protivenství, kterým musel tento národ čelit, bylo nepředstavitelně mnoho. A přesto jsou Židé nadále mnohým trnem v oku. Zejména zastánci konspiračních teorií je společně se zednáři a ilumináty stále považují za utajené hybatele veškerého politického a ekonomického dění na naší planetě.
V celém Josefově příběhu najdeme variace na Ježíšova slova o posledních, kteří budou prvními a prvních, kteří budou posledními. Vždyť navzdory Josefovým snům a deklaracím o tom, jak mu budou všichni v domácnosti podřízeni, to nakonec nebyla Josefova dědičná linie, ze které se narodil Mesiáš, nýbrž kmen jeho staršího bratra Judy. U Ježíše však nacházíme ještě mnohem významnější akcent, který se v průběhu jeho životní mise dostával stále více do popředí. Mám na mysli rozšíření myšlenky vyvolenosti z jednoho národa na všechny národy, na všechny lidi bez rozdílu. Ježíš kolem sebe nejprve soustředil obnovený Izrael, tělesné potomky Abrahama, ale postupně se u něj setkáváme se snahou zahrnout do spásného Božího konání mnohem širší okruh, než bylo společenství izraelského národa. Hovoří o nové, duchovní rodině, která zahrnuje lidi ze všech zemí světa, ze všech národů a kmenů na zemi. Připomenu slova apoštola Pavla: Kristus spojil to, co bylo nesmiřitelně rozděleno přehradou židovských zákonů, která dělila svět na dva tábory. Kristovou smrtí tato zeď padla a oba tábory, až dosud nepřátelské, byly spojeny v jednu Boží rodinu, v jedno tělo a tak konečně zavládl mír.
To vše by nás mělo přimět k úvaze o vlastní totožnosti a identitě, která by neměla být pouze identitou vymezování a vylučování, ale taktéž identitou přijímání a zapojování. Závěrem dovolte několik tezí: Křesťanská identita je silná, nikoli násilná. Její síla spočívá ve vnitřní sjednocenosti s Bohem, jež je dílem živého Ducha, milostí. Křesťanská osobnost, je osobnost silná v konání dobra. Ovšem nejsilnější je, když se dokáže spojit s tím, co je slabé. Štědrý nemusí být jen ten, kdo podporuje bohulibé sociální projekty. Štědrý je především ten, kdo dopřeje prostor druhým, aby mohli být sami sebou. Otevřme oči svého srdce a podívejme se na to, čím jsme. Přiznejme si potenciál a možnosti, které jsou v nás přítomny, a tentýž potenciál a možnosti přiznejme i všem ostatním. Věřím, že na každém z nás je něco jedinečně krásného, brilantního a mocného. Ztělesňujme vše čisté, jasné, moudré, soucitné, zářivé a klidné a dovolme, aby toto vše mohli ztělesňovat i ti, co žijí s námi nebo vedle nás.
