Neshody a napětí v rodinách nejsou ničím neobvyklým. Nikomu není příjemné, jestliže prosáknou navenek a stanou se předmětem zájmu okolí. Dnešní úryvek z evangelia o jedné takové rodinné rozepři vypráví. A dokonce se týká Ježíšovy rodiny. Skutečnost, že o tomto incidentu autor nijak nemlží, svědčí o tom, že evangelia nepatří do žánru vykonstruovaného popisu dokonalých lidí, žijících v ideálních podmínkách.
Jestliže máme dobře pochopit pointu, ke které příběh směřuje, musíme zohlednit kontext, ve kterém se nachází. Co této události předcházelo? Celá série sporů Ježíše se zákoníky a farizeji. Jablkem sváru bylo, zda Ježíš může odpouštět hříchy, stýkat se s lidmi nevalné pověsti, ignorovat půst, porušovat přikázání o sobotě. Ježíš totiž dělal vše, o čem se tehdejší náboženské autority domnívaly, že dělat nemůže a nedělal nic z toho, o čem byli přesvědčeni, že dělat musí. Míra frustrace u jeho oponentů přetekla pomyslnou hranici a oni se rozhodli Ježíše zlikvidovat. Zcela jiného vyhodnocení se Ježíšovi dostalo od obyčejných lidí, kteří se v jeho blízkosti cítili dobře, jeho charisma je přitahovalo, někteří byli uzdraveni, jiní fascinováni tím, co říkal.
Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“
Kdybychom se zaměřili na lokalizaci události, nacházíme Ježíše, jak promlouvá k zástupům z lodi, poté se přemístil na horu, kde ustanovil dvanáct učedníků. Následně se scéna přesunula do domu, který byl Ježíšovými stoupenci zcela zaplněn. Krátce předtím Ježíše oponenti obvinili z posedlosti a koalice s ďáblem. V tom okamžiku za Ježíšem přichází jeho nejbližší – matka Marie a jeho sourozenci – aby jej ochránili před eskalující nenávistí náboženských autorit. Jisté je, že Ježíš byl vystaven neuvěřitelnému tlaku, evangelista – jakoby mimochodem – poznamenává, že se s učedníky neměli čas ani najíst.
Evangelista Marek ve svém vyprávění pracuje s náznaky, které na první poslech nemusí vzbudit čtenářovu pozornost, ovšem jejich vygradovaná pointa musí s pozorným čtenářem pořádně zacloumat. Uvedu příklad: ve výčtu apoštolů se evangelista Marek zmíní Jidáše, ke kterému přiřadí docela strohou poznámku, že Ježíše nakonec zradil. Ovšem z dalšího vyprávění vyplyne, že Jidáš nebyl jediný, kdo se od Ježíše odvrátil. Jen o několik řádků níže čteme, že dokonce Ježíšovi nejbližší pochybovali, zda jsou motivy jeho jednání přiměřené a s ohledem na opozici dostatečně strategicky vyvážené. Nevíme, zda Markova zmínka o tom, že se jeho příbuzní domnívali, že se Ježíš pomátl, byla nejbližšími vyřčena cíleně, aby ospravedlnila jejich snahu Ježíše izolovat, anebo jeho stav takto skutečně vyhodnotili.
Ještě propracovanější je zmínka o člověku svázaného posedlostí. Ježíš jej z obsese rozvazuje, ovšem sám se stává tím, kterého chtějí spoutat a odklidit jeho nejbližší. Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. V této fázi života a od těchto aktérů se Ježíš spoutat nenechá. Z evangelia se později dozvídáme, že Ježíš spoután byl, ovšem vojáky, při svém zatčení, a díky tomu, že se stal rukojmím, mohli učedníci odejít. S motivem spoutání evangelista pracuje v dalším části vyprávění, když naznačuje, že Ježíš se poutá k těm, kteří kladně zareagovali na jeho povolání. Ti se stávají jeho příbuznými. Jedná se o příbuznost nového typu, neboť se nejedná o pokrevní vztahy, nýbrž o vazby plynoucí ze křtu. Ve křtu se stáváme Božími adoptivními dětmi.
Nyní se dostáváme ke klíčovému verši celého oddílu: Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka. Tato slova si zasluhují podrobnější výklad. Někdo by mohl z těchto slov dospět k ukvapenému závěru, že členem Boží rodiny je ten, kdo činí Boží vůli. Ale tento závěr není správný.
Ani o svých dětech neříkáme, že jsou součástí naší rodiny, protože jsou poslušné. Nikoli. Status dítěte neurčuje to, zda je poslušné. Zlobivé a vzpurné děti nepřestávají být členy rodiny. Podobně jako se dítě do rodiny narodí, a tím se stává její součástí, se člověk do rodiny Boží neboli církve, rodí křtem, a díky němu se stává její součástí.
Cílem a smyslem výchovy milujících a zodpovědných rodičů je, aby dítě navenek reprezentovalo ty hodnoty a tu kulturu, kterou nasálo uvnitř rodiny. Analogicky: křesťan je člověk, který ztělesňuje kvalitu života, kterou nasál a zvnitřnil v prostředí církve. Ježíšova slova – kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka – tedy nehovoří o tom, jak se člověk stává křesťanem, ale co křesťana charakterizuje.
Nabízí se otázka, zda Ježíšův důraz na duchovní pouta neoslabí význam pokrevních rodinných vazeb? Ježíš přikázání: Cti otce svého i matku svou, nezrušil, ale rozšířil na okruh lidí mimo pokrevní příbuzné. On o svých příbuzných tehdy neřekl: to není má matka a mí bratři. Smysl jeho slov lze parafrázovat spíše takto: všichni máme jednoho Otce v nebi, a proto jsme rodina. On neznevažuje rodinné vztahy, ale přivádí nás k daleko hlubšímu vnímání rodiny – celého lidstva. Spojuje nás s Otcem rodiny, stvořitelem vztahů.
V Bibli je na rodinu kladen nemalý důraz, bývá vnímána jako požehnání i jako nutnost pro život vůbec. Ježíš nepřišel zrušit klasickou rodinu. Jestliže zohledníme celou šíři evangelijních důrazů, pak není pochyb o tom, že Ježíš svými slovy a svým postojem laťku lásky, oddanosti a péče o pozemskou rodinu nesnížil ani o píď. Na druhou stranu značná část biblických postav jsou jakýmisi rodinnými anomáliemi – požehnaní jsou druhorození, děti přestárlých nebo naopak příliš mladých rodičů atd. To důležité tedy není z člověka, ale z Boží vůle, děje se navzdory genetice.
A tímto směrem snad uvažuje i Ježíš, když za své bratry a sestry označí ty, kdo jednají podle Boží vůle. Není to výzva vydělovat se z rodinných vazeb, ale povzbuzení, že důvěra v Boha zakládá vztahy, které mohou být leckdy pevnější než pokrevní příbuzenství. Ostatně to, že se (v církvi) navzájem oslovujeme „sestro“ a „bratře“ není jen nějaký spolkový zvyk, ale vědomí, že díky Kristu k sobě patříme víc a jinak, než by to bylo možné přirozeně.
