Matoušovo evangelium 17. kapitola: Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. 2 A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. 3 A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. 4 Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ 5 Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ 6 Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. 7 Ale Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ 8 Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného. 9 Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“
Přechod z období vánočního do období postního se v církvi odehrává ve znamení příběhu o Ježíšově proměnění. Tři učedníci z dvanácti zažili na vrcholu hory mystický zážitek. Byli tou událostí natolik zmateni, že pravděpodobně s povděkem přijali instrukci, aby o své zkušenosti s druhými nemluvili. Jestliže Ježíšovi současníci, kteří žili v kultuře, přijímající paranormálními jevy přeci jen vstřícněji, než je tomu dnes, byli touto zkušeností znejistěni, nebo snad i vykolejeni, čím spíše bude rozkolísáno naše vyhodnocení? Zkušenosti s nevysvětlitelnými vizuálními a akustickými jevy jsou v současné kultuře velmi často dávány do souvislosti s psychotropními či halucinogenními látkami. Takové věci se přeci normálním lidem nedějí! A když ano, měl by dotyčný vyhledat pomoc, začít užívat léky nebo navštívit terapeuta. Jen pomyslete, že by se něco podobného stalo vám. Co uděláte? Zavřete oči, pořádně si je promnete a nejspíše si řekneme, že jste přetažení a potřebujete si pořádně odpočinout nebo dohnat spánkový deficit.
Smysl události na hoře proměnění lze skutečně současným čtenářům a posluchačům vyložit jen obtížně. Možná právě proto je potřeba tomuto vyprávění věnovat větší časovou dotaci a o poznání zvídavější pozornost. Dovolte, abych dříve, než se ponoříme do výkladu samotné události, zasadil celý příběh do širšího kontextu.
Zkusme pohlížet na tento příběh jako na práh, který nás upozorňuje, že opouštíme jednu realitu a vstupujeme do jiné. Od příští neděle se budeme potýkat s volbou jiných písní a biblických textů než doposud, změní se jejich nápěv i obsah. K čemu má tato změna sloužit?
Tvůrci křesťanského kalendáře nás chtějí ušetřit zkušenosti, při níž jdeme příliš dlouho stále stejnou cestou a přestaneme si všímat toho, co máme pod nohama. Na naší cestě proto záměrně umísťují překážky v podobě prahových zkušeností, aby nás přiměli k větší obezřetnosti na povahu cesty, po níž jdeme.
Jinými slovy: věřit znamená klást chodidla na životní cestu opatrně a uváženě. Kráčet s otevřenýma očima. Vnímat každý okamžik. Aktivně se zapojit do prožívání každého setkání.
Jakub, Jan a Petr museli být na hoře proměnění docela ohromeni, když sledovali, jak Ježíš rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem. Možná že si teprve tam uvědomili, že v životě každého z těch tří se opakovaly shodné momenty.
Nad Mojžíšem byl vynesen rozsudek smrti; byl to on, kdo konfrontoval Egypťana, který nelidsky zacházel s hebrejským otrokem; tváří v tvář vyzval faraona, aby propustil Boží lid; odhodlaně a nezlomně vedl reptající lid drsnou pouští. Setkal se s Bohem na hoře Choréb; a přijal deset přikázání. Nyní byl na hoře s Ježíšem.
Nad Eliášem byl také vynesen rozsudek smrti. Konfrontoval nejen krále, ale i královnu; nasytil vdovu a vzkřísil jejího syna; zúčtoval s Baalovými proroky. Setkal se s Bohem na hoře Choréb, ovšem nikoli v zemětřesení, vichřici nebo ohni, ale v tichém hlase. Nyní byl na hoře s Ježíšem.
Ježíš se také postavil mocným vladařům; sytil hladové a uzdravoval nemocné; vedl vysílené a skleslé lidi; vyháněl zlé duchy a osvobozoval z jejich moci. Modlil se na hoře a mohli bychom říci, že také on přežil rozsudek smrti. Nyní byl na hoře s Mojžíšem a Eliášem.
Každý z těch tří hrdinů víry byl ve svém životě povolán ke splnění velmi obtížného úkolu. A každému z nich Bůh dopřál uprostřed nasazení a boje nějakou výjimečnou podporu.
Mojžíš viděl hořící keř a před faraónem se dokázal legitimovat zázraky. Na reptání žíznivého lidu mohl zareagovat vodou, která začala tryskat ze skály poté, co do ní udeřil. Hlad byl zázračně zažehnán pokrmem z nebe. Slyšel, jak k němu promlouvá Bůh na hoře Choréb.
Eliáš už tehdy využíval donáškové jídelní služby Foodory, kterou provozovali havrani. Vdově dokázal zprostředkovat bezedné zásoby oleje a mouky. Na jeho přímluvu byl z nebe seslán v jednom případě oheň, ve druhém dokonce vůz, který jej odvezl do Bohem zvolené destinace. Také on slyšel na Chorébu Boží hlas.
Ježíšovi sloužili na poušti andělé, dokázal nabídnout pokrm tisícům hladových, nemocným navracel zdraví, zemřelým život. Bůh k němu a o něm promluvil nejprve ve křtu a za malý okamžik znovu, na hoře, kde se to vše událo.
Každému z těch tří Bůh poskytl fyzickou a duchovní podporu, aby mohl splnit své poslání. Tolik bychom si přáli, aby to platilo i v našem případě. Aby pokaždé, když nás Bůh povolá ke splnění nějakého obtížného úkolu, zajistil vše potřebné, k jeho splnění. Aby byl s námi, když budeme chtít sytit hladové, uzdravovat nemocné, odvážně svědčit před mocnými, zastat se utlačovaných. Abychom i my slyšeli Boží hlas a zakusili jeho povzbuzení. To by bylo báječné.
Ale co když to v našem případě platí obráceně? Co když Boží hlas neslyší ti, kdo jsou povoláni k plnění těžkých úkolů? Co když jsou právě ti, kdo naslouchají Božímu hlasu, povoláni k plnění těžkých úkolů? To, co naléhavě potřebujeme, abychom tajemství tohoto příběhu rozluštili, je zazoomování na to, co se děje s hlavními postavami příběhu. Kdyby se Mojžíš poté, co uviděl hořící keř, vydal opačným směrem, nikdy by se nemusel postavit faraonovi a zakoušet život plný dramatických zvratů. Kdyby se Eliáš, jehož jméno znamená „můj Bůh je Jahve“, jednoho dne rozhodl, že jeho Bohem nebude Jahve, nestal by se těžce zkoušeným prorokem, ale člověkem, který si bude žít svůj klidný život. Kdyby Ježíš trávil méně času na modlitbách nasloucháním Božímu hlasu a více času naslouchal Petrovi a dalším, kteří z něj chtěli mít vítězného hrdinu, mohl se vyhnout kříži.
Tvůrci křesťanského liturgického kalendáře nám v příběhu o Kristově proměnění zanechali varování: jestliže budeme hledat Boží hlas v Písmu, modlitbě a písních, bude to velmi riskantní. Jestliže se budeme chtít již v předpostním období vydat nahoru na horu, měli bychom být připraveni, že budeme konfrontováni se scenérií, která nás může vyslat ke splnění nejednoho obtížného úkolu.
Dnešní nedělí přecházíme z období po Zjevení Páně mudrcům do předpostní doby. Toto období je obtížné. Co je takovým činí? Upřímnost vůči sobě. Upřímné hodnocení toho, co děláme, říkáme, jak přemýšlíme. Dále: pokorné přiznání své bezmoci zvládnout vlastními silami cestu, která je před námi.
Jestliže jsme až dosud svou pozornost upínali na světlo, které vstoupilo s Ježíšovým narozením do tohoto světa, nyní budeme konfrontováni s temnotou. Nikoli pouze vně, ale také uvnitř. Člověk, který je upozorněn na temné stránky uvnitř sebe sama, anebo je sám objeví, může propadnout obavě, že v tomto poznání zůstane izolovaný a opuštěný.
Postní doba přichází s poselstvím, že Kristovo světlo, které je zdrojem a zároveň součástí našeho života, nedokáže zastínit ani naše selhání. Jestliže zůstaneme pozorní a bdělí, což je výzva postní doby, budeme schopni kráčet i po rozbitém chodníku naší vlastní hříšnosti. A to díky tomu, že půjdeme po cestě, kterou šel před námi ten, který nesl náš kříž.
