Ježíš je v Markově evangeliu vylíčen jako muž v neustálém pohybu. V jednom okamžiku pluje lodí, za chvíli už vystupuje na horu, aby hned poté kázal v chrámu. Markovo vyprávění vzbuzuje dojem, že Ježíš stále někam pospíchá.
Z období prázdnin a dovolených máte jistě v čerstvé paměti, jak obtěžující může být, když po vás někdo něco chce právě v okamžiku, kdy finalizujete proces balení a máte v hlavě tisíc věcí, na které nesmíte zapomenout. V takových chvílích už i na sebemenší vyrušení reagujeme podrážděně, ovšem chce-li s námi 5 minut před odjezdem na letiště nebo do lázní řešit existenciální otázky, říká si o malér.
A podobně tomu bylo v našem příběhu: Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a ptal se ho. Nejednalo se o uzavřenou otázku informativního charakteru, na kterou lze odpovědět buď ano nebo ne, případně rovně nebo tady za rohem dvakrát doleva. Naopak, jednalo o otevřenou otázku, jak zaznělo dříve špatně načasovanou, s podprahovým sdělením, začínajícím slovy: „Mistře dobrý“. „Proč mi říkáš dobrý?“, reaguje Ježíš na verbální taneček a činí tak proto, aby si připravil půdu na téma, které se v následném dialogu ukáže jako klíčové.
Jak lze charakterizovat myšlenkový svět člověka, který Ježíše zdržel na jeho cestě? Není pochyb o tom, že se naučil docela slušně žonglovat s konceptem dobra. Patřil mezi lidi, kteří si zakládali na své morální a náboženské výbavě. Se slušnými lidmi měl Ježíš vždycky problém. Slušnost se totiž může stát maskou, za kterou lidé schovávají svou soběstačnost a nadbytečnost spásy, kterou by potřebovali odněkud zvnějšku. Jinými slovy: jestliže žiju hezky, k čemu je mi Pán Bůh?
V létě jsem se zúčastnil jednoho festivalu, na kterém – mimo jiné – vystupovala skupina MIG 21. Její frontman Jiří Macháček právě zpíval píseň Snadné je žít, když mi o své duchovní cestě vyprávěla jedna katolíčka. Vždy mě zaráží, že lidé, kteří se přišli na masové akce především bavit, právě tam s oblibou řeší duchovní témata. Jako kdyby je tato témata dlouhodobě zaměstnávala a všude doprovázela. V okamžiku, kdy se naskytne někdo, s kým by je mohli probírat, neváhají tak učinit.
Já jsem nikam nespěchal, takže jsem byl připraven na otevřené otázky, klidně servírované s podprahovým sdělením. Bylo to docela úsměvné, když mi do pravého ucha doléhal zpěvákův text, o tom, že „když ti vítr napne plachtu, když ti plachta popožene jachtu, když ti jachtou jízda dodá klid (…), jak snadné je žít, snadné je žít“, mi v témže okamžiku, do levého ucha, dříve zmíněná osoba sdělovala, že už šestnáct let nebyla u zpovědi, protože ve svém životě nenachází nic, čím by se proti lidem nebo Bohu provinila.
A přesto nebyla s tímto svým aktuálním rozpoložením spokojená. Jako kdyby potřebovala ujištění, že je to tak správně, že je dobrou, slušnou ženou a zpověď je pro ni nadbytečná. Podobné potvrzení o správnosti své životní cesty žádal od Ježíše člověk, o kterém vypráví dnešní text. Co o něm dále víme? Byl mladý, bohatý a vlivný. Dodržoval Desatero, pravděpodobně navštěvoval bohoslužby, odváděl deset procent ze svého příjmu do chrámové pokladny. A přesto bytostně cítil, že mu něco schází. Když se dozvěděl, že se Ježíš vyskytuje ve městě, rozhodl se, že se ho musí zeptat, co by to jen mohlo být?
Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Tak zněla jeho otázka. Dokážeme z ní vyčíst, že věčný život chápal jako něco, co si může vydělat, podobně, jako si vydělal peníze. A tuto svou teorii zabalil do hezkých slov, zdvořilostních frází a předložil ji Ježíšovi ke schválení. Ježíši, řekni mi, co je tím dílkem, který schází k úplnosti mé duchovní mozaiky? Jak byste odpověděli na tuto otázku člověku, kterému na první pohled není co vytknout, dokonce ani na druhý pohled – vždyť žije podle Božích pravidel?
Mladík očekával od Ježíše přímou, jednoznačnou, konkrétní odpověď. A takové odpovědi se mu od Ježíše skutečně dostalo: Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne! Jinými slovy: v této chvíli je tvoje identita natolik spjata s hmotným majetkem a zbytnělým duchovním sebevědomím, že si bez Boha vystačíš. V okamžiku, kdy se přestaneš ptát – co mám JÁ dělat? – a obrátíš se na Boha s prosbou, aby ON začal dělat na tobě, může ve tvém životě začít obrovské dobrodružství.
O čem v té chvíli asi přemýšlel náš slušný, zámožný tazatel? Prodat veškerý majetek, by jistě zabralo nějaký čas, což o to. Ovšem výsledek této transakce by byl zničující. Vždyť vše, co jsem celý svůj život pečlivě budoval, a na čem stavěl svou identitu, by se zhroutilo. A aby toho nebylo málo, musel bych se vzdát přesvědčení, že Boží přikázání se podobají bobříkům, které je třeba splnit, přičemž spása je odměnou za vynaloženou snahu.
Když mladík uslyšel Ježíšovu odpověď, naplnil ho zármutek. Přesně takový paralyzující žal, jaký zažíváme, když nám někdo zemře. Jemu ale nikdo nezemřel. Proč jej tedy zaplavil tak intenzivní zármutek? Ze zkušenosti víme, že truchlení doprovází každou životní ztrátu. A to nejen v případě, když odchází někdo, koho jsme milovali. Smutek se dostavuje kvůli rozpadu manželství, ztráty zaměstnání, ztráty mobility, zraku či sluchu či falešných životních jistot. A to byl náš případ.
Mladíkovi se zhroutila budoucnost, kterou si vysnil a dlouhá léta usilovně budoval. Dříve dodržoval přikázání a zároveň mu zůstávalo bohatství i postavení. Na horizontu se viděl jako člověk, který bude bohatý, vlivný a obdarovaný věčným životem. 3 v 1. Ale od Ježíše uslyšel, že to tak nefunguje. Jestliže celou svou důvěru vložil v to, co vlastní, nemůže se považovat za Bohem zachráněného.
Tento výrok znejistil nejen jeho, ale také Ježíšovy učedníky. Svědčí o tom naléhavá otázka, kterou mu předložili: Není snad majetek důkazem Boží přízně? Na tuto otázku Ježíš odpověděl: Do Božího království se těžko dostanou ti, pro které jsou peníze a majetek smyslem života. Moment: Má tedy vůbec někdo naději, že se tam dostane? ptali se zmatení učedníci. Ježíš se na ně podíval a řekl: Člověk na to nestačí, ale Bůh je všemocný.
Jak celý tento dialog rozklíčovat? Zkusme si stěžejní výstupy očíslovat: 1. Za peníze si přízeň u Boha nekoupíme. 2. Bohatství se nerovná tomu, že Bůh schvaluje můj životní projekt. 3. Chudoba neznamená, že mě Bůh hodil přes palubu. 4. Vstoupit do Božího království je mnohdy pro bohaté lidi obtížnější než pro ty, kteří nejsou obklopeni majetkem.
Pokusme se shrnout k čemu jsme dospěli. V závěru našeho dnešního oddílu jsme se setkali s konsternovaným mladíkem i překvapenými učedníky. Teď už zbývá jen to, abychom byli rozhozeni také my. Myslím, že tím, co řeknu, se mi to podaří.
Všeobecně převládá názor, že mladík, kterého Ježíš vyzval k prodeji veškerého majetku s dobročinným happyendem, jeho výzvu neuposlechnul. Ale to ani jedno z evangelií netvrdí. Jediné, co čteme je, že mladík odešel. To je ovšem to, co mu Ježíš přikázal: jdi. A dále o něm čteme, že byl smutný. Ale to, jak jsme si řekli, je charakteristický rys každého člověka, který o něco přichází nebo se s něčím loučí.
Proč si většina lidí myslí, že tento příběh je ukázkou Ježíšova povolání, které bylo odmítnuto? Protože je pro každého velmi těžké představit si jiné životní jistoty než ty, které v průběhu svého života nashromáždil: dům, auto, úspory, kariéru, pověst slušného, zbožného člověka.
Kdo si jde k Bohu pro ujištění nebo pochvalu za to, že je dobrý, slušný nebo zbožný člověk, se pravděpodobně dočká překvapivého výsledku: odejde s výzvou, která bude směřovat k ještě radikálnější oddanosti a důvěře. Je velmi pravděpodobné, že díky nové optice se to, co se nám dosud jevilo ve vztahu s Bohem jako dostatečné, stane teprve začátkem něčeho mnohem většího a trvalejšího.
