Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých učednících „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Matouš 11. kapitola

„Jsi opravdu ten zaslíbený Mesiáš, nebo máme čekat jiného?“ Kdybychom měli k dispozici zařízení, které měří míru neodbytnosti otázek, vsadil bych si, že této otázce by žádná jiná, se kterou se setkáváme v Bibli, nedokázala konkurovat.

Její naléhavost je navíc umocněna osobou tázajícího. Je jím Jan Křtitel. Ten drsný, životními zkušenostmi zocelený prorok, který vyzýval lidi, aby změnili způsob, jakým přemýšlí. Ano, je řeč o muži, který s nebývalou odvahou konfrontoval tehdejší náboženské elity – farizeje a saduceje, kdežto o Ježíšovi řekl, že mu není hoden zavázat ani řemínek u obuvi.

V době své největší slávy se nechal přemluvit k tomu, aby Ježíše pokřtil. Když tak učinil, uslyšel z nebe hlas, který na Ježíšovu adresu prohlásil: „Toto je můj milovaný Syn.“ Jestliže někdo z lidí již v této rané etapě Ježíšova veřejného působení odhalil jeho identitu, pak to byl Jan Křtitel.

Co se stalo, že po ne příliš dlouhé době bylo všechno jinak? Jak je možné, že právě on začal pochybovat o mesiášském poslání muže, kvůli kterému vyklidil veřejné pole a dovolil, aby se jeho stoupenci přidali k Ježíšovi? Ocitl se ve vězení. Nebojácný kritik mravní zhýralosti, k níž docházelo na královském dvoře, byl za svou opovážlivost potrestán vězením.

To nelze brát na lehkou váhu. Předpokládám, že nikdo z nás tuto zkušenost nemá, ale nepochybuji o tom, že tmavá, studená, nevlídná kopka dokáže velmi rychle zchladit hlavu kdejakému nadšenci a horlivému hlasateli. Ve vězení jsou dny a noci dlouhé. Člověk snadno podléhá vlnám skepse i euforie.

Jan sedí ve vězení a opakuje si Izajášova prorocká slova: Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění… Ježíš sám se těchto slov dovolával, když mluvil o sobě. Tak jak to s ním tedy je? – říká si – Je to Mesiáš? Vyhlásí i mně svobodu? Vyhlásí i mně propuštění?

Z kázání, která Křtitel dříve pronesl, můžeme usuzovat, že si Mesiáše spojoval s vykonavatelem Božího soudu, který se dvakrát nerozmýšlí, zda na hříchem zkažený svět aplikovat očistnou ohnivou lázeň či nikoli.

Ježíš ovšem do tohoto Janova scénáře příliš nezapadal. Procházel krajinou, tu a tam někoho uzdravil, čas trávil s lidmi, nad kterými ostatní zlomili hůl. Na kácení shnilého dřeva v náboženském pralese mu jakoby vůbec nezbývá čas. Farizeové dál určují trend lidové zbožnosti. Saduceové ovládají dění v chrámu.

A aby toho nebylo málo, na trůnu sedí Herodes, ztělesnění zla. A Jan? Ten sedí ve vězení. Překvapuje snad někoho, že prožívá zklamání, deziluzi, frustraci? „Jsi opravdu Mesiáš?“, ptá se spoutaný Jan, hledíce přes mříže na svět tam venku.

Ježíš se za tuto troufalou otázku na Jana nerozhněval. Odpověděl a jeho odpověď byla delší než jednoslovná. Vypočítával v ní, co všechno se od jeho příchodu děje. Patrně předpokládá, že Janovi musí dojít, že to vše, o čem mluví, se až příliš nápadně podobá tomu, co o Mesiášovi prorokoval Izajáš.

A Janovi svitne: Ježíš se ve svém mesiášství ztotožnil s Bohem, který přináší milosrdenství, uzdravení, zvěst o Boží přízni. Ale proč ponechává stranou zmínky o Bohu, který přichází s pomstou? Soud, který by v sobě zahrnoval napravení křivd a definitivní vítězství Boží spravedlnosti, dál zůstávají předmětem očekávání?

Nevíme, jak se Jan vyrovnal s Ježíšovou odpovědí, ale velmi dobře víme, jak to s Janem dopadne. Netrvalo dlouho a Herodovi muži dostali příkaz, aby naostřili nože, neboť jeho krásná, nově osvojená nevlastní dcera, si bude přát Křtitelovu hlavu na stříbrném podnose. Jan, který už zpovzdálí slyší jejich kroky, se ptá: Jsi opravdu ten zaslíbený?

Tomuto zajatci a vězni přinese svobodu a propuštění až popravčí meč. Je osvobozen z pout těla, propuštěn z tohoto pozemského putování. Užívá si svobody těch, kterým připravil nebeský příbytek sám Ježíš. Je to odpověď? Určitě ne taková, jaká by byla snadno přijatelná a pochopitelná. Co to je za mučednickou smrt – zemřít pro panský rozmar?

Z tohoto úhlu viděno naprosto rozumíme tomu, že Ježíš k prorockému slovu o slepých, kteří vidí, chromých, kteří chodí, očišťovaných malomocných, uzdravených hluchých, vzkříšených mrtvých i chudých, kterým je zvěstováno evangelium, přidává „a blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Přeložme to jinak: „Blahoslavený, koho moje jednání nepohoršuje.“

Blahoslavený, kdo si nediktuje, jak se má Ježíš chovat, co má dělat či říkat. Bůh je prostě záhadný. Nenacpeme ho do definic a pouček. Nespoutáme ho dokonce ani biblickými citáty! Nefunguje to tak, že by člověk prostě pročítal Starý Zákon a fascinovaně zjišťoval, jak to všechno do sebe zapadá, jak je to na první pohled jasné a srozumitelné, že Pán Ježíš je oním předpověděným Mesiášem a nikoho jiného rozhodně čekat nemusíme. Jsou to oči víry, které tam Ježíše nachází.

A co my? Smíme se ptát: Jsi Ježíši ten pravý? Křtitel nám dodává odvahu přiznat si, že jsme i my zažili zklamání z Mesiáše. Jestliže Bůh nezabránil autonehodě, pak zřejmě není kouzelný džin. Kým tedy je? Jestliže Bůh nepotrestal ty, kteří ubližují, pak zřejmě není policajt? Kdo tedy je? Jestliže Bůh nezařídil, aby v našem manželství, výchově, domácnosti vše běželo hladce, pak zřejmě není kosmický terapeut a opravář? Kým tedy je?

Možná, že jste i vy zažili zklamání z Mesiáše, který nesplnil vaše očekávání. Pokaždé, když se to stane, stojíme před otázkou, kým Bůh vlastně je a co znamená, že v něho věřím? Jestliže před touto otázkou utečeme, anebo ji vytěsníme zbožnou hyperaktivitou, je docela možné, že naše pochybnosti přerostou v lhostejnost, nezájem, odcizení.

Možná Ježíš někomu opravdu pomohl, ale proč nepomůže také mně? Co je mi platné, že jsou lidé, kteří vykřikují, jak je Ježíš uzdravil, když já zůstávám dál nemocný, nezaměstnaný, neúspěšný, osamělý, bezdětný a zklamaný. Proč mám věřit, že Ježíš je ten pravý a jediný, když mé modlitby zůstávají nevyslyšené a zbytečné? Jak mám věřit, že Ježíš je můj Spasitel, když mi fakticky nikdy nepomohl?

Kdo věří, že Ježíše poslal Bůh, ten zažívá Boží království už dnes a je vděčný za každé znamení jeho přítomnosti. Jak bychom se mohli urážet, že není všechno, jak jsme si přáli a vysnili? Vždyť kolem nás se děje tolik dobrého a krásného!

Žena odpustí svému muži. Nemocný se začne uzdravovat. Lajdák začne pracovat. Autista se naučí číst a psát. Ponížení začnou myslet jako svobodní lidé. Naštvaní přestanou nadávat, ale sami něco udělají. Neznaboh přijde od chrámu, aby poděkoval, že žije. Neplodná otěhotní a donosí zdravé dítě. Člověk se ráno probudí a je rád na světě. Takové království Boží je už dávno mezi námi. Narodilo se v Betlémě.