Šťastný a Bohu vzácný je člověk, který se o životě neradí s nevěrci, nenaslouchá špinavostem hříšníků, nevysedává s těmi, kdo se všemu vysmívají, ale miluje Boží slovo a rozvažuje o něm dnem i nocí. Takový člověk se podobá stromu vkořeněnému u tekoucích vod, jenž nese ovoce v určený čas; listí jeho víry neopadává, vše co dělá, daří se mu, protože se k tomu přiznává Bůh.
Jinak je tomu s bezbožnými, ti se podobají plevám, které rozfoukává vítr; na Božím soudu neobstojí, ve shromáždění dobrých lidí nemají stání.
Bůh zná cestu těch, kdo mu věří, kdežto ti, kteří ho odmítají, ubírají se do záhuby.
(Žalm 1 – překlad Slovo na cestu)
Bibličtí redaktoři, kteří před dvěma a půl tisíci lety sestavovali knihu Žalmů, umístili na úplný začátek této sbírky modliteb slovo štěstí. Toto slovo se později v žalmech objevuje ještě 22x. V posledních desetiletích se zkoumání štěstí stalo vědeckou disciplínou. Výzkumy se zaměřují na to, jak lidé vnímají štěstí ve své práci, ve vztazích, jak spolu souvisí štěstí a zdraví, případně jak ovlivňuje pocit štěstí úspěšná nebo naopak neúspěšná kariéra. Pro biblické autory však štěstí nespočívá ve spokojenosti člověka s tím, co má, po čem touží nebo čeho dosáhl.
Hned v úvodu celé sbírky modliteb a písní žalmista předkládá tezi: šťastný je člověk, který si oblíbil Hospodinův zákon. Jestliže si nevysvětlíme, co v sobě skrývají ta dvě slova – Hospodinův zákon – mohli bychom se minout s pointou tohoto výroku. Hospodinův zákon označoval v židovském názvosloví prvních pět knih Starého zákona, které dnes označujeme jako pět knih Mojžíšových.
Každý, kdo se začetl, byť jen do několika prvních kapitol Bible ví, že se nejedná o sbírku zákonů, jak by mohlo židovské pojmenování naznačovat. Naopak, v těchto spisech nacházíme velké množství příběhů, které ztvárňují hrdinové případně jejich protiklady. Znalci Starého zákona proto překládají slovo zákon opisně, jako Boží směrovku nebo nápovědu k životu.
Člověk, který přemýšlí o starozákonních postavách a jejich životních výzvách, vede s nimi dialog, dokonce se s nimi hádá nebo jim fandí, nachází – dle vyjádření žalmisty – štěstí. V čem by toto štěstí mělo spočívat? V objevení nepřeberného množství způsobů, jak zůstat věrný Bohu v životních peripetiích, zkouškách a zápasech, v mladém věku i ve stáří, v roli manžela, manželky, krále i otroka. Šťastný je člověk, který žije v souladu s tím, k čemu byl stvořen.
Kniha Žalmů je plná ilustrací a přirovnání. První obraz, se kterým se v žalmech setkáváme, vypovídá o dvou cestách. Cesta označuje ve starozákonním jazyce směr, kterým se člověk v životě vydal. V prvním případě se jedná o cestu svévolníků (tedy těch, kteří nepočítají s Bohem), hříšníků (to jsou ti, kteří jsou vůči Bohu v opozici) a posměvačů (sem patří ti, kteří se Bohu vysmívají). Žalmista je přesvědčen, že ti, kteří se na tuto cestu vydávají, nikdy nedosáhnou svého cíle, protože tato cesta ani cíl nemá. Druhou možností je zvolit si cestu spravedlivých (tj. těch, kteří spoléhají na Boha). Nejenže tuto cestu vybavil Bůh ukazateli a směrovkami, ale zároveň garantuje její cíl.
Žalmista zmiňuje cestu hříšných a cestu spravedlivých. Pouze dvě alternativy. Není to málo? Lze životní situace popsat jako černé a bílé? Dokážeme pod toto schéma zahrnout tisíce malých rozhodnutí, kterým v životě denně čelíme? Kdybychom byli postaveni před volbu, zda máme skočit z okna nebo uspořádat hostinu pro své nejbližší, rozhodnut se by bylo snadné. Rozhodnout se pro špatnou alternativu vědomě a cíleně by vypovídalo o pokřivenosti charakteru. Dobře, jestliže je tedy volba mezi dobrem a zlem jednoznačná, jak je možné, že dobří lidé naslouchají našeptávání Zlého? Zřejmě proto, že ďábel k nim nepřichází v červeném plášti, nesrší mu z úst oheň a v ruce nemá očouzené vidle. Jeho způsoby jsou mnohem lstivější a rafinovanější. Apoštol Pavel je charakterizuje slovy: sám satan na sebe často bere andělskou podobu. Podlehnout jim je mnohem snazší.
Ačkoli volba mezi dvěma životními styly se zdá být poněkud zjednodušující, pravdou zůstává, že člověk nedokáže jít v jedné chvíli zároveň dvěma cestami. Natož čtyřmi nebo sedmi. Většina lidí v našem okolí chce žít dobře, ovšem toto dobro nepočítá s Bohem. Oproti tomu kniha Žalmů již v samotném úvodu spojuje štěstí s nepřestávajícím hledání odpovědi na otázku: co je Boží vůlí pro můj život? Odpovědí na tuto otázku je 150 modliteb a písní. Každý, kdo hledá Boží vůli pro svůj život je zván k modlitbě. Modlitba je nástroj, který člověku slouží k tomu, aby se správně rozhodl.
Tím se dostáváme k druhému obrazu, který je v žalmu zmíněn. Je jím strom. Člověk, který se spoléhá na Boha je jako strom, jehož kořeny jsou zapuštěny hluboko do země, odkud jsou zavlažovány. Díky tomu je strom plodný a plný života. Podobně je tomu s těmi, kteří se nechávají napájet slovem Božím.
Thomas Merton je autorem slov: „Strom oslavuje Boha tím, že je stromem. To je způsob, jakým ‚souhlasí‘ s Boží tvůrčí láskou. Vyjadřuje myšlenku, která se v souvislosti s ním nachází v Boží mysli. Čím více je strom podobný sobě, tím více odpovídá záměru, který s ním měl jeho Stvořitel.“ Stromy se nikdy nesnaží být něčím jiným, než jsou. Jsou spokojeny s tím, že jsou stromy.
O člověku to tak úplně neplatí. Být člověkem, jehož život odpovídá Božímu záměru, je zápas. Žít jako křesťan znamená objevovat, kým pro Boha skutečně jsem a opravdově a horlivě se takovým člověkem stávat. Každý, kdo se o to někdy pokoušel dospěl k závěru, že byť by se snažil ze všech sil, život v plné harmonii s Božím stvořitelským záměrem vždy zakouší pouze částečně.
Strom, o kterém žalmista hovoří, se nezasadil sám, nýbrž byl zasazen. Ani člověk se nestává celistvý a vnitřně obnovený díky svým dovednostem a kompetencím. Dokonce se to automaticky nestane ani v případě, že se vyhýbá toxickým lidem a nikdy nepřestává studovat Písmo. Podobně jako je strom závislý na slunci a dešti, je člověk závislý na milosti a moci Boží, kterými nedisponuje, může je pouze přijímat jako vzácné dary. Apoštol Pavel hovoří o kvalitě životě, pro který jsme byli stvořeni, jako o ovoci ducha nikoli jako o ovoci lidského úsilí a píle.
Podobni stromům, žijeme ze světla. Naše hlavy a ruce zvedáme k Bohu, abychom se vystavili vanutí Ducha a oslavovali Boha. Ale naše kořeny, ty sahají hluboko. Až tam, kde je tma a kam lidské oko nedohlédne. To jsou místa, která jsou zalévána vodou křtu, tímto pramenem milosti.
Zbývá otázka: co mohu udělat proto, abych si oblíbil Hospodinův zákon? Jinými slovy: jak se napojit na zdroj života? Vyhradit si čas na modlitbu, stát se součástí společenství víry, seznamovat se s biblickými příběhy, naslouchat jejich vyprávění.
Ale jak lze o nich rozjímat ve dne v noci? Nemůžeme přeci zůstat vzhůru celou noc a číst Bibli. Musíme také vydělávat na živobytí, jíst, uklízet, cvičit, odpočívat. Existuje způsob, jak učinit z Božího vyprávění všudypřítomnou realitu v naší každodenní rutině?
Co kdybychom vnímali Boha jako stálého společníka? Zkusme si uvědomit, že vlastně nikdy nejsme sami. Bůh je vedle nás, ať se nacházíme kdekoli. Někdy mluvíme sami se sebou. Mohli bychom kromě toho mluvit také s Bohem? Nebyla by útěcha z přetrvávající Boží přítomnosti řešením tíživé osamělosti, kterou každý nosíme hluboko uvnitř? Chovali bychom se jinak, kdyby tady byl Bůh? On tady je. AMEN.
