Nazí a vystrašení. Tak se nazývá jedna podmanivá a zároveň kontroverzní reality show na televizní stanici Discovery Channel. Výchozí situace je následující: muž a žena, kteří se navzájem neznají, jsou ponecháni, o samotě, na pustém místě, kde mají přežít 21 dnů. Ale pozor, nejedná se o jakékoli místo, ale o lokalitu, která patří na naší planetě k těm nejméně pohostinným a zároveň nejvíce nebezpečným. Například Serengeti v Africe, kde vás na pevnině ohrožují lvi, gepardi nebo hyeny a ve vodě obrovští krokodýli. Dalším místem jsou např. amazonské pralesy s jedovatými hady, nebezpečnými rostlinami, lijáky a nesnesitelnými vedry.
Pár musí v určeném prostředí přečkat tři týdny. Vybrat si mohou pouze jeden z prostředků usnadňujících přežití: buď zapalovač nebo nůž. V divoké přírodě jsou ponecháni bez vody, jídla, přístřešku a oděvu. Už samotná absence oděvu způsobuje mnohem větší komplikace, než by se na první dojem mohlo zdát. Taková chůze bez obuvi je extrémně nebezpečná. Stejně tak, schází-li vám oděv, postrádáte ochranu vůči pálivému slunci, bodavému hmyzu i jedovatým rostlinám.
Mnozí soutěžící vzdávají svůj boj po několika dnech. Jestliže je nezlomí nesnesitelné vedro, vichřice, nebo dorážející predátoři, musí čelit vzrůstajícímu tlaku nálad a frustrací toho druhého. Druhý člověk je podle mnohých svědectví vůbec ten nejobtížnější soupeř. Vítězí ten, kdo je schopen překonat extrémní zátěž a vydržet až do jednadvacátého dne.
Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. (Matoušovo evangelium 9,35-36)
Nazí a vystrašení. Tato charakteristika se velmi blíží tomu, jak evangelista Matouš popsal lidi, které Ježíš pozoroval. Abych byl přesný, Matouš je nazval vysílenými a skleslými, v jiném překladu se o nich říká, že byli ztrápení a zmatení.
Co na to Ježíš? Evangelium jeho reakci popisuje následovně: Ježíš byl pohnut soucitem. Bylo mu jich líto. Z těchto slov lze jen obtížně vyčíst, že se Ježíš se svými posluchači ztotožnil natolik, že mu to způsobovalo fyzickou bolest.
V originále se totiž nachází termín, který doslovně znamená: Ježíš to cítil až ve svých střevech. Dnes bychom asi řekli, že mu to hnulo žlučí. Anebo ještě jinak: když na Ježíše dolehla tíha situace, v jaké se jeho současníci nacházeli, sevřel se mu žaludek.
V Bibli čteme, co předcházelo tomuto fyzickému diskomfortu: Ježíš se díval na zástupy. Jinými slovy: Zabýval se tím, co se děje s lidmi, a zaměstnávalo jej, se co se odehrává v nich. Nepozoroval lidi z bezpečné vzdálenosti. Nedržel si od nich odstup. Neschovával se v nějakém úkrytu. Nikoli. Pozoroval lidi zblízka. A to, co viděl, jej nenechalo klidným.
Co vlastně znamená vidět druhého člověka? Dívat se na lidi není nic samozřejmého ani jednoduchého. Nejlépe se to učíme prostřednictvím vlastní zkušenosti. Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposledy vnímali, že vás druhý člověk skutečně vidí, že vás nepřehlíží, neignoruje, nezařazuje vás předem do nějaké přihrádky ani s vámi nejedná povýšeně?
Pamatujete, co to udělalo s vaším sebehodnocením? Jak se žije lépe, když člověk ví, že jej lidé neodepsali, protože se o něm něco nehezkého říká, protože je jeho pověst pošpiněna pomluvami, protože si jej každý spojuje s minulými pochybeními? Pro nás křesťany je to obzvlášť obtížná výzva.
Když se chceme přiblížit k druhému člověku, nemůžeme za ním přijít s balíčkem hotových odpovědí a zaručených receptů na život, které mu postupně podsouváme, aniž bychom se zeptali, kde ho nejvíce tlačí bota, a co je jeho největší trápení? Není pro nás jednoduché ubránit se pokušení život druhých lidí nějak opravovat, vylepšovat, moralizovat nebo soudit.
Jsou naši současníci vysílení a zmatení? Jestliže ano, kam se poděla jejich síla? Co je vyčerpalo? Z čeho mají obavy? Nad čím nechápavě kroutí hlavou? Některé lidi sedřely z kůže dluhy. Jiní byli zbaveni šatu nevinnosti v důsledku svých selhání. Další se cítí zostuzeni emocionálně. Ať už v důsledku toho, čím museli projít, případně co museli od druhých vytrpět. Mohli bychom hovořit o lidech, kteří jsou poznamenaní ztrátou někoho blízkého, nepopsatelnými úzkostmi, obavami z budoucnosti. Stále je dost lidí, kteří se cítí na světě zbyteční, nepochopení, kterými cloumá vztek nebo se zalykají záští.
Nemusíme jít do vazební věznice nebo doupěte narkomanů, abychom se setkali se ztrápenými a zmatenými lidmi. Oni nežijí v utajení. Ani se neschází pod rouškou tmy. Dost možná se s nimi setkáte v kostele.
Když se budeme dívat na vysílené a skleslé lidi dostatečně dlouho, uvidíme v nich sami sebe. Uvědomíme si, že jsme jako oni a oni jsou jako my. Alespoň co se týká věcí, na kterých opravdu záleží. A takovou naléhavou záležitostí je potřeba Božího odpuštění a záchrany.
Evangelium hovoří o dvojím způsobu Ježíšovy intervence. Ježíš uzdravoval a kázal evangelium. Uzdravení je dočasné. Uzdravený člověk, znovu onemocní. Buď se znovu ozve původní choroba, anebo se vyskytne jiná.
Evangelium – neboli pozvání k Bohu – nabízí uzdravení lidského nitra. K tomu sice dochází vždy jen postupně, pozvolna, ale uzdravení duše je trvalé a nepomíjivé. Ježíšovi šlo o uzdravení celostné: těla i duše. Obojí je v této časnosti vždy jen neúplné, fragmentární.
Jen někteří z nás dokáží léčit tělo. Ale každý se může stát prostředkem či nástrojem uzdravení duše. Ovšem platí to za předpokladu, že bude splněna jedna podmínka. Člověk, který chce druhým nabídnout duchovní pomoc, musí nejprve trávit s Bohem čas o samotě. A musí tak činit pravidelně. Proč?
Jestliže trávíme čas s Bohem, trénujeme náš duchovní zrak. Díky tomu dokážeme vnímat druhé lidi z duchovní perspektivy. Dokážeme pojmenovat jejich duchovní potřeby. Tou nejdůležitější věcí, na kterou musíme denně pamatovat, není to, abychom milovali své děti a vnoučata, není to ani věrnost svému manželovi, manželce, není to aplikace léků, pohyb nebo zdravá strava. Ta nejdůležitější věc, na kterou nesmíme ani jeden den zapomenout, je prožít čas s Bohem jen ve dvou.
Budeme-li na to pamatovat, posílíme tím naše srdce, prohloubíme lásku k dětem a vnoučatům, najdeme rozměr věrnosti ke svému životnímu partnerovi, který je vlastními silami nedosažitelný, budeme uschopněni k tomu, abychom druhé lidi nejen viděli, ale dívali se na ně očima, které vidí na horizontu uzdravení duše, které křesťané označují slovem spása.
Všimněme si, že Ježíšova mise má jasně formulovanou strategii. Vše začíná u Boha. Tam se člověk učí soucitnému vnímání a rozlišování duchovních potřeb. Teprve poté je schopen stát se pro druhé lidi mostem k Bohu.
Jestliže přicházíme za nahými a vystrašenými, vysílenými a skleslými, ztrápenými a zmatenými, přicházíme za nimi s prázdnýma rukama. O nemanipulativním svědectví můžeme hovořit teprve ve chvíli, kdy sami sebe považujeme za duchovní žebráky, kteří ukazují druhým, kde našli kus chleba, kterým se nasytili, a který může nasytit i je.
