Svatba a pohřeb. První událost je obvykle spojována s radostní, druhá je spjata se smutkem. Radost a zármutek vnímáme většinou jako dvě protikladné emoce. A přesto se autor textu, ke kterému se za chvíli dostaneme, pokouší oba tyto obřady – svatbu i pohřeb – popsat zároveň. Ale nepojednává přitom o nějaké konkrétní svatbě nebo nějakém konkrétním pohřbu. Spíše nám předkládá vizi, v níž jako by oba tyto obřady došly ke svému završení, díky čemuž je možné lépe si uvědomit, co bylo jejich pravou podstatou.
Začněme hezky od počátku. Každý člověk chce být šťastný a jde štěstí vstříc. Nepochybně i Bohu záleží na tom, abychom jako lidé udělali během svého života zkušenost se štěstím. Jde o to, aby člověk považoval štěstí za skutečné, toužil po něm, usiloval o ně. Nejen z toho důvodu, že víra ve štěstí prospívá zdraví těla i duše, ale především proto, že štěstí směřuje člověka k Bohu.
Když chtěl Ježíš svým současníkům přiblížit v čem spočívá opravdové štěstí, vyprávěl jim příběhy o hostině, slavnosti, svatbě. Svatba nikdy nebyla v Bibli vnímána jako obřad, který se týká pouze dvou zamilovaných lidí, jejich rodiny a přátel. Manželská láska vždy nějak odkazovala ještě k jiné lásce, která všechnu lidskou lásku předcházela a zrodila. A to byla láska Boží. Vzájemná láska manželů se tak stala odleskem Boží lásky.
Lidská láska poskytuje Bohu obzvlášť příznivé pole působnosti. Jeho velkým přáním je, aby ti, kdo se milují, pokročili od vzájemného spojení ke spojení s Bohem. Toto můžeme nazvat velkým projektem Boží vůle – spojit se s každým ze svých dětí. Když člověk na tuto Boží výzvu k lásce odpoví, objevuje pravý život v rovině víry stejně jako nevyčerpatelný zdroj lidské lásky.
Nyní se začtěme do textu z Apokalypsy: A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“ A dodal: „Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. (Apokalypsa 21,1-7)
Když se člověk setká se štěstím, začíná chápat slovo ráj, pro které měl dříve třeba jen pousmání. Od té chvíle přestává být pro něj ráj pouze nějakou zbožnou iluzí. Ráj se pro něj stává místem, kde má štěstí svůj trvalý domov. Více pravděpodobným se pro něj stane jednak ten první, biblický ráj, ale konkrétních podob nadobude i ten ráj definitivní, který je předmětem křesťanské naděje a očekávání.
V našem textu se o něm hovoří toto: Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo. Čeho se to týká? Když zemře někdo z těch, které jsme milovali, naše srdce zaplaví smutek a žal. Odloučení někdy bolí jako rána, kterou způsobí ostrý nůž v dlani nebo rozžhavený předmět na kůži. Zdá se nám, že najednou chodíme po zemi, kde nezemřel jen náš drahý/naše drahá, ale spolu s ním i ta polovina našeho světa, kterou jsme s ním sdíleli.
Na začátku jsme hovořili o tom, že Jan spojuje dva motivy, které jsou pro nás spíše protikladné: svatbu a pohřeb. Člověka, který umírá, odevzdáváme do Božích rukou. Vize apoštola Jana naznačuje, že to nemůže být vše. Ten, který prostřednictvím pohřbu vyprovázen z této časnosti, vstupuje do Božího domova, kde je oděn do bílého roucha a stává se svatebním hostem a je připojen k zástupu všech, kteří jej předešli. To, co okolní svět vidí jako pohřeb, tedy úplný konec, vnímají lidé víry jako znamení, odkazující k tomu, co se stalo na úplném počátku, kdy Bůh stvořil život z ničeho. Nyní opět, tentýž Bůh, Stvořitel a Přemožitel smrti, dává život těm, kteří zemřeli. Díky této naději může postupně ustávat i proud našich slz a skutečností se, alespoň částečně, stávají slova: žalu ani nářku ani bolesti už nebude. Co bylo, pominulo.
Vzkříšení k věčnému životu, k přebývání v našem pravém domově, k našemu životu v Novém Jeruzalémě, je radostné, jako tisíc svateb. Neboť tam je s námi Bůh, jsou tam s námi ti, které jsme milovali, oslava plyne bez konce. Bůh ukončuje pohřeb tím, že jej proměňuje ve svatbu. Ten, který na úplném začátku řekl: Budiž světlo! a bylo světlo, nyní opět promlouvá, a jeho slova zní: Hle, všechno tvořím nové, a dává člověku život bez konce.
Všechno tvořím nové. Mám za to, že tomu novému, co má pro nás Pán Bůh připravené, se musíme učit již teď. Nemyslím tím, že bychom tak dokázali učinit teprve poté, co si odmyslíme, v jakých podmínkách žijeme, ale právě naopak: chtějme dávat prostor tomu novému uprostřed našeho života, již v tomto našem světě.
Nabádají nás k tomu i Ježíšova slova: Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. Tak zněla Ježíšova slova na rozloučenou, která můžeme považovat za jeho odkaz či závěť. Milujícím lidem nikdy není lhostejné, co si přál ten, který od nich odešel.
Nové přikázání – milovat se navzájem – není něco, co by měli učedníci splnit jako úkol, který je potřeba odevzdat dokončený ještě před deadlinem. Spíše se jedná o směrovky, ukazatele, orientační body, které mají napomáhat k určení správného životního směřování. Tam, kde býval kdysi fyzicky přítomen Ježíš, má nyní jeho zdánlivou nepřítomnost, vyplnit láska.
Jinými slovy: láska jedněch k druhým je poznávací znamení Kristovy přítomnosti. Ježíšovo přikázání milovat bližní je vlastně obojím: přípravou na život v nové časoprostorové dimenzi, i účastí na tomto životě již zde a nyní. Láska nám umožňuje seznámit se s novým nebem a zemí. Láska je branou, kterou vstupujeme do nového Jeruzaléma. Láska činí již nyní všechny věci nové. Láska je cesta i cíl zároveň.
Láska, kterou měl Ježíš na mysli, je vtělená do konkrétních činů. Týká se lidí, života, nejrůznějších situací. Projevuje se například tím, že se staneme oporou někomu, kdo si vyslechl nepříznivou diagnózu. Uchopíme ho za ruku a mlčky vyslechneme nával strachu, zoufalství či vzteku. Anebo lásku prokazujeme tím, že připravíme jídlo někomu, komu životní trápení vzalo chuť jíst, případně ho na nějaké jídlo pozveme. Může se jednat také o odvahu posadit se vedle někoho, kdo je zraněný, aniž bychom věděli, co máme v tu chvíli říct, abychom jej nějak potěšili. Láska to jsou také modlitby vypovězené za druhé v bezesné noci, v slzách a bezmoci.
Pokaždé, když jsem něčeho takového svědkem, vidím nové nebe a novou zemi a vím, že dýchám vzduch, který charakterizuje nový Jeruzalém. Když slyším vyprávět lidi, kteří něco takového zažili nebo dokonce sami iniciovali, nepochybuji o tom, že už tady a teď můžeme mít zkušenost s tím, co Bůh učinil nové, přesně podle svého zaslíbení.
Sestry a bratři, vize nového nebe a nové země, kterou nám v Apokalypse předkládá apoštol Jan, je realitou tak blízkou, jako je blízkým člověk, který sedí vedle vás. Zároveň je realitou, která se může prostřednictvím naší solidarity dotýkat lidí na druhém konci země či dokonce planety. Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali.
