Stejně jako je Bůh jeden, je máma také jen jedna. Bůh o nás věděl ještě před naším narozením a věděly o nás i naše maminky. Nosily nás pod svým srdcem, jedly za nás, když sedaly za volant, zapínaly bezpečnostní pás nejen kvůli sobě, ale také kvůli nám. V den našich narozenin, o kterém si celá dlouhá léta myslíme, že se týká hlavně nás, to byly naše maminky, které nás pustily do světa.

I po porodu myslely na naše bezpečí a staraly se o vše, co jsme potřebovali. Později to byly ony, kdo si prohlížel naše první kresby. Možná, že ne vždy nevěděly, co čmáranice představovaly, přesto nám s úsměvem řekly, že jsme vytvořili umělecké dílo, které si zaslouží být umístěno na naší první veřejné výstavě a připevnily obrázek na dveře ledničky. Vozily nás všude kam jsme chtěli – na fotbal, na florbal, do klavíru, do dramaťáku, na moderní tance. A vozily nás i tam, kam jsme nechtěli – na očkování, na ortodoncii, k holiči, na housle, do kostela, a dost možná i k speciálnímu pedagogovi nebo do psychologické poradny.

Mnohdy byly na nás přísné a vymáhající, jakým bývá vojenský velitel, jindy trpělivé, velkorysé a odpouštějící, jakým dokáže být jen Pán Bůh. Byly našimi vrbami, když jsme se zamilovali do paní učitelky nebo vysněné filmové postavy, a pomáhaly nám unést tíhu zklamání ve chvíli, kdy nás opustily naše první lásky. Zhostily se role smutečních obřadnic, když bylo potřeba pohřbít křečka, králíčka, morče nebo fretku. S velkou dávkou diplomatických dovedností snášely naše impulsivní reakce, ukazovaly nám cestu z důsledků uspěchaných rozhodnutí, pomáhaly nám uvolnit se z fixací na kamarády a kamarádky, kteří to s námi nemysleli dobře. Tak, jako dobrý šachista, byly vždy alespoň tři tahy před námi a ačkoli šachy třeba nikdy nehrály, s námi vyhrály pokaždé. Jejich rady, stále znovu opakované fráze, vyhrůžky, gesta či pózy žijí v naší paměti, v našich myšlenkách, vzpomínkách a srdcích.

Způsob, jakým se maminky vztahují k životu, který přivedly na svět, má v sobě něco božského. Mám na mysli zejména skutečnost, že život, na jehož vzniku se podílely, neponechávají bez povšimnutí, naopak, doprovází ho stále svou péčí, starostlivostí, obětují se pro něj a nasazují, byť by je to mělo stát život. Jestliže jsem před chvílí řekl, že způsob, jakým se maminky vztahují k životu, který přivedly na svět, má v sobě něco božského, rád bych nyní tu větu obrátil, konvertoval. Způsob, jakým se Bůh vztahuje k životu, který stvořil, má v sobě něco mateřského. Mám na mysli zejména skutečnost, že život, kterému dal vzniknout, neponechává bez povšimnutí, naopak, doprovází ho stále svou péčí, starostlivostí, nasazuje se pro něj, byť by jej to mělo stát život. Ale hlavně, nikdy, nikdy jej neopouští.

Základní biblický obraz Boha jako stvořitele je nápadně ženský. Autor Deuteronomia kárá lidi slovy: Nedbali jste na skálu, která vás porodila, zapomněli jste na Boha, který vás zrodil. (32,18) A u Izajáše Bůh říká, že bude sténat, těžce jak rodička vzdychat, a přitom po dechu lapat. (42,14) U téhož autora nacházíme výrok, v němž Bůh říká: Jako matka utěšuje své dítě, tak já budu utěšovat vás. (66,13) Ozeáš zaznamenává toto Boží vyznání: Přitahoval jsem tě k sobě poutem lásky, nadlehčoval a pomáhal ti nést břemena. Skláněl se k tobě, abych tě nasytil. (11,4) Korektiv sentimentálního pojetí mateřského Boha nacházíme ve stejné knize, kde Hospodin o sobě říká: střetnu se s nimi jako medvědice zbavená mláďat. (13,8)

 Líbí se mi, že biblické obrazy Boha jsou jednak něžné a konejšivé, ale zároveň plné odhodlání a neústupnosti. Vždyť takové je i mateřství. Zahrnuje v sobě nejednou bolest zlomeného srdce, stejně jako hravý smích i něžné mazlení. Poměr srdcervoucích a chlácholivých zkušeností se liší případ od případu.

Nepřestávám žasnout nad tím, jak se dobré i zlé věci z našeho dětství stávají vzorcem našeho dospělého chování. Zdařilé i zoufalé zkušenosti z dětství si neseme s sebou a používáme je jako stavební materiál ve výchově našich dětí. Tato zákonitost platí téměř bez výjimek. Což nelze vždy považovat za výhru. Je to jeden z důvodů, proč může být Den matek pro některé nesnadným svátkem.

Mateřství s sebou nese skrytou bolest například pro ženy, které nejsou matkami, ať už z vlastního rozhodnutí, anebo navzdory tomu, že si děti přály, ale jejich mateřská touha zůstala nenaplněná. Naše myšlenky jsou nejen dnes rovněž s maminkami, které o svůj plod přišly, ať už v důsledku zdravotních komplikací, samovolného potratu nebo vyžádané interrupce.

Neměli bychom zapomínat ani na adoptované děti, které někde v hloubi duše touží spatřit svou biologickou matku, hledají ji a teskní po ni, navzdory dramatickým událostem, které způsobilo odloučení. Za zmínku stojí i matky, které daly své děti k adopci, ať už z důvodů ekonomických, zdravotních, osobních. Nelze zastírat, že existují děti, které byly svými matkami zneužívané, anebo je zneužíval někdo jiný, ale jejich matky je před pustošivým násilím nechránily nebo nedokázaly chránit.

Navzdory všemu bolestnému, co se s mateřstvím pojí, zůstává mateřství úžasnou příležitostí uvědomit si, co znamená být milován bezpodmínečně. Vždyť neexistuje nic, co by děti mohly udělat, abychom je milovali méně. Skutečná rodičovská láska k dětem nemá žádné podmínky. Milujeme je proto, že jsou. To je všechno, co je jejich úkolem a posláním – být, hrát si a růst. Možná, že si někdy klademe otázku, zda se naše děti nechovají pošetile, hloupě, naivně, dost možná si někdy přejeme, abychom se nemuseli dívat na to, jak si ubližují a říkají o průšvih, protože se nám nelíbí, co dělají, ale navzdory tomu všemu je nelze přestat milovat. To je definice bezpodmínečné lásky.

I ti nejvíce milující rodiče dělají při výchově svých dětí chyby. Jestliže si to uvědomí, zůstává v nich pocit viny. S vinou, která obžalovává svědomí, není snadné žít. Víra nám v této oblasti pomáhá. Ani Bůh se od nás neodtahuje proto, že nežijeme své životy dokonale. Nepřestává nás milovat, kvůli tomu, že se dopouštíme chyb. O to více nás k sobě tiskne. Bůh nás miluje takové, jací jsme, ale zároveň nám pomáhá, abychom takovými nezůstali napořád.

Na světě nejsme proto, abychom dávali na odiv svou dokonalost, ke které jsme byli stvořeni, ale spíše jsme na světě proto, abychom se učili, jak této dokonalosti dosáhnout, lépe řečeno, jak se k ní blížit. Život je náš trenažér. Ze všeho, čím v životě procházíme, se něčemu učíme. Být matkou, otcem, babičkou, dědečkem je úžasná příležitost, jak se učit bezpodmínečné lásce a odpuštění.

Odpuštění je poslední důležitá věc, u které se chci v tento den matek zastavit. Naši rodiče se ve výchově dopouštěli chyb, které nás ovlivnily. Stejně, jako jsme se my dopouštěli chyb, které ovlivnily naše děti. Je třeba se k nim přiznat. Napravit to, co napravit lze. Poprosit o odpuštění za to, co napravit nelze. Odpustit sobě, odpustit rodičům. Poučit se z chyb rodičů i z chyb vlastních. Nevyčítat, neobviňovat, spíše poděkovat za lekci, která nám byla našimi maminkami a otci – ať už dobrým nebo špatným vlivem – v našem duchovním kurzu udělena.