Rút 1,22-2,12 Noemi se vrátila a s ní se navrátila z Moábských polí její snacha, moábská Rút. Přišly do Betléma, když začínala sklizeň ječmene. Noemi měla příbuzného z manželovy strany, významného muže z Elímelekovy čeledi. Jmenoval se Bóaz. Moábská Rút řekla Noemi: „Ráda bych šla na pole sbírat klasy za někým, u koho dojdu přízně.“ Noemi jí odpověděla: „Jdi, má dcero.“ Šla tedy, přišla na pole a sbírala za ženci klasy. Shodou okolností patřil ten díl pole Bóazovi
z Elímelekovy čeledi. Tu přišel z Betléma Bóaz a pozdravil žence: „Hospodin s vámi.“ Odpověděli: „Hospodin ti žehnej.“ Bóaz se otázal svého služebníka, který dozíral na žence: Čí je to dívka?“ Služebník, který dozíral na žence, odpověděl: „To je moábská dívka, která se vrátila s Noemi z Moábských polí. Optala se: ‚Mohla bych sbírat a paběrkovat za ženci mezi snopy?‘ Jak přišla, zůstala tu od samého rána až do této chvíle. Jen trochu si tady oddechla.“ Bóaz oslovil Rút: „Poslyš, má dcero. Nechoď sbírat na jiné pole a neodcházej odtud. Přidrž se mých děveček. Podívej se vždy, na které části pole budou sklízet, a jdi za nimi. Poručil jsem služebníkům, aby tě neobtěžovali. Budeš-li mít žízeň, jdi k nádobám a napij se vody, kterou služebníci načerpají.“ Tu padla na tvář, poklonila se k zemi, a otázala se ho: „Jak to, že jsem u tebe došla přízně, že se mě ujímáš, ačkoli jsem cizinka?“ Bóaz jí odpověděl: „Jsem dobře zpraven o všem, co jsi po smrti svého muže učinila pro svou tchyni, že jsi opustila otce a matku i rodnou zemi a odešla jsi k lidu, který jsi dříve neznala. Nechť ti Hospodin odplatí za tvůj skutek. Ať tě bohatě odmění Hospodin, Bůh Izraele, pod jehož křídla ses přišla ukrýt!“

Starozákonní příběh, určený k četbě v období žní, nás přivádí ke dvěma ženám, Noemi a Rút, které se vrátily do Betléma. Přišly do něj z Moábu, země hořkosti a životních ztrát. Učinily tak proto, aby ve svém životě vykročily cestou změny. Již v dřívějším kázání zaznělo, že tuto cestu nelze začít a už vůbec ne v ní pokračovat bez Boha, neboť pouze Ten, který se narodil v Betlémě, pouze Ten, který se nechal přibít na dva dřevěné „klacky“, je schopen zvrátit směřování od sladkých poloh života k polohám hořkým. Dnes si řekneme o podmínkách, které jsou nezbytné k tomu, aby Bůh mohl zmíněné tragické zacyklení zastavit a protipohybem odvíjet zpět k plnosti života.

V prvé řadě je potřeba následovat to, čemu nás zcela jedinečným způsobem učí Rút ve svém vztahu k Noemi: přilnutí. Myslím tím přilnutí k Bohu. Chtějme si dnes o tomto přilnutí říct pár slov. Přilnutí k Bohu je podmíněno něčím, co je pro současného člověka nepředstavitelně těžké: přestat důvěřovat výlučně svému rozumu a vrhnout se do Boží náruče. Tento skok, se může lidské racionalitě jevit jako skok do propasti. Ale neodpoutáme-li se od svých domnělých jistot, nikdy neobjevíme ty skutečné.

Rád to vysvětlím na příkladu dalšího starozákonního hrdiny, jehož jméno je Eliáš. Pán Bůh si jej pozval k setkání na horu Choréb. Ovšem nezjevil se mu tam v ohnivém keři, jako kdysi Mojžíšovi. Eliášovi se Bůh měl dát poznat v puklině skály. Kdybychom se pokusili o parafrázi rozhovoru Boha s Eliášem, mohla by vypadat následovně. Bůh říká Eliášovi: Vejdeš do propasti a tam se postavíš. Eliáš na to: Bože, ale jak to mám udělat, přeci když se člověk ocitne v propasti, tak se řítí dolů? Bůh na to: Ano, a to je ten moment, kdy vstoupím do děje já.

Přilnout k Bohu mnohdy znamená učinit krok, který lidský rozum vyhodnocuje jako skok do propasti. Avšak podíváme-li se na tento krok z Boží strany, můžeme jej nazvat důvěrou. Důvěřuj v Boha! To slyšíme, alespoň v kostele, často. Ale mnohdy si tuto výzvu vyložíme po svém. A sice tak, že důvěřovat Bohu znamená věřit, že Bůh učiní to, co chci. V praxi to potom vypadá následovně. Člověk, kterému něco schází, se modlí: Bože, já ti důvěřuji, já ti skutečně důvěřuji, že uděláš to, co chci. Můžeme tento postoj nazvat důvěrou? Nejde spíše o žádost adresovanou Bohu, aby udělal, co chceme?

Skutečná důvěra v Boha znamená postavit se před ním tak, jako se stojí v propasti. To znamená, že říkám Bohu: vrhám se do propasti a letím dolů. Co bude dál, nechávám na Tobě. Není divu, že se nám tento model důvěry příliš nezamlouvá. Proč? Protože když máme být připraveni na to, co chce Bůh, ihned se začínáme obávat, že by to mohlo být něco jiného, než co chceme my, anebo jej podezříváme, že pro nás nevybere tu nejlepší možnost. Tím na sebe prozrazujeme, že naše představy o Bohu, nejsou úplně přímé. To je také jeden z důvodů, proč je potřeba se neustále vracet k četbě Bible, abychom svou představu o Bohu korigovali. Starozákonní kniha Rút je pro to jako stvořená.

V této knize jsme již narazili na hrdinku, která představovala Boha. Byla to Noemi, jejíž jméno znamená Sladká, a takové byly i způsoby jejího jednání. Bůh, stejně jako to dělala Noemi vůči Rút, člověka objímá, hladí, líbá, jedná s ním velmi něžně a citlivě.

Dalším hrdinou, který v knize Rút ztělesňuje Boží rysy, je Boáz. Jméno Boáz znamená: Bůh se zastává. Boáz se, stejně jako Bůh, zastával těch, kteří by se bez jeho pomoci stali předmětem lidské nespravedlnosti, krutosti a násilí. Co dělal Boáz? To, co mu nařizovalo přikázání, které bylo závazné pro tehdejší židovskou zemědělskou společnost. Konkrétně: zemědělci měli nechávat zbytky, které v průběhu žní vypadly z vozu nebo z rukou na poli, aby z toho mohl mít užitek sirotek nebo vdova.

Podobně sběrači vinné révy měli utrhnout pouze to, co viděli při prvním sběru. K očesané révě se již neměli podruhé vracet. Aby to, co zůstalo, mohlo sloužit jako pokrm sirotkovi nebo vdově.

Všimněme si, jak silný moment solidarity a vzájemnosti byl do zmíněného přikázání zakomponován. Ostatně veškerá Boží přikázání byla dána právě z tohoto důvodu: aby se stala ochranou pro ty, kteří se sami ochránit nedokáží. Vezměte si jedno přikázání po druhém a zjistíte, že právě to je jejich nejhlubší smysl a záměr. Toho, kdo nedokáže ochránit svůj majetek, chrání přikázání nepokradeš. Toho, kdo se obává zrady, chrání přikázání necizolož. Toho, kdo nedokáže ochránit svou pověst, chrání přikázání nebudeš o svém bližním šířit lži. Atd., atd.

Vraťme se zpět do knihy Rút. Boáz řekl svým sběračům: Sbírejte obilí a to, co zůstane, nechte na poli. Ba, co více, tajně jim přikázal, aby upouštěli na zem ještě více obilí, než byly běžné ztráty: upouštějte pro ni klasy z hrstí a nechávejte je ležet, neboť možná přijde nějaká vdova a bude mít z toho užitek. A ta vdova skutečně přišla. Jmenovala se Rút.

Zde si dovolím dvě krátké poznámky. První je určena mužům: Víte, jak Boáz nalezl ženu svého života? Díky tomu, že dodržoval přikázání, byl solidární a citlivý k potřebám znevýhodněných. Druhá poznámka je určena ženám: Všímejte si u svých mužů toho, zda je někdo, koho se zastanou, komu věnují pozornost, i přesto, že je slabý, nemocný, opovrhovaný. To je známka pravého mužství.

Blížíme se k závěru a zde bych rád zmínil duchovní výklad textu. Křesťanští vykladači přirovnávali vstup Rút na pole Boáze ke vstupu člověka do církve. Boáz je obrazem Boha, jeho pole obrazem církve. Bůh je Ten, který se, podobně jako Boáz, příznivě, Kraličtí překládají ještě příznačněji – s milostí – stará o sirotka, vdovu, vůbec o každého člověka. Každému z nás sluší vůči Bohu vyznání, o kterém čteme v souvislosti s Rút a Boázem: Tu padla na tvář, poklonila se k zemi, a otázala se ho: „Jak to, že jsem u tebe došla přízně, že se mě ujímáš, ačkoli jsem cizinka?“ „Kéž bys mi i nadále projevoval přízeň, pane.“

Boázovo pole je obrazem církve. Na Boázově poli byli ženci, kteří Rút život ztrpčovali. Podobně jsou nejednou lidé odrazeni od církve těmi, kteří v ní slouží nebo tvoří její součást. Ženci mohou symbolizovat faráře, presbytery i pravidelné návštěvníky nedělní bohoslužby. Nejednou lidem brání v účasti na životě církve ti, kteří se tváří, jako by jim církev patřila.

Sestry a bratři, stojí za to vstoupit na toto pole, jímž je církev, i když to tam vůbec nemusí být snadné. Boáz, alias Bůh, má takovou moc, že dokáže žencům přikázat: dost, stačí. V Bibli doslova čteme: Bóaz oslovil Rút: „Poslyš, má dcero. Nechoď sbírat na jiné pole a neodcházej odtud. Poručil jsem služebníkům, aby tě neobtěžovali.

Ovšem na zmíněném poli nejde o žence. Na tom poli je nejdůležitější Boáz a pokrm, který je z jeho štědrosti dán. Sběr obilí se křesťanským vykladačům stal analogií pro četbu Bible. A co jiného než Večeři Páně, nám může připomínat scéna, v níž se Rút občerstvuje: Když byl čas k jídlu, řekl Bóaz Rút: „Přistup blíž, pojez chleba a namáčej si sousta ve víně.“ Přisedla si k žencům a on jí nabídl pražené zrní. Najedla se dosyta, a ještě jí zbylo. Ano, takto svorně, společně, u jednoho stolu, dokonce i s těmi, kteří nám život v církvi ztrpčují, smíme, díky Božímu pozvání, v církvi stolovat.

Pamatujme, Bůh, v něhož věříme, je Bůh vstřícný, plný milosti, který se člověka vždy zastane. Svěříme-li se zcela jeho péči, a s důvěrou se vrhneme do jeho náruče, bude nám vždy ochotně a stále pomáhat, doprovázet, chránit a sytit.