Evangelium Lukáše 13. kapitola: V tu chvíli přišli někteří farizeové a řekli mu: „Rychle odtud odejdi, protože Herodes tě chce zabít.“ On jim řekl: „Jděte a vyřiďte té lišce: Hle, já vyháním démony a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne dojdu svého cíle. Avšak dnes, zítra i pozítří musím jít svou cestou, neboť není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.“ “Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!
Bajek o liškách existuje mnoho. Ve většině z nich jsou lišky představovány jako lstivá a prolhaná stvoření, která chtějí mít vždycky navrch. Metody, k nimž se uchylují, jsou založeny na nečestné strategii, která těží z mocenské převahy. V době Ježíšova života, nebyla nouze o úskočné lidi, kteří chtěli ovládat druhé a pro sebe získat výhody. Byli jimi například farizeové, kteří přišli Ježíše varovat před Herodovými úklady. Můžeme pouze spekulovat, jaké byly jejich skutečné motivy, jestliže by sami nejraději vehnali – pro ně nepohodlného – Ježíše do Herodova chřtánu. Podobně Herodes. Nikdo nepochyboval, že jeho myšlení je skrz naskrz zvrácené a způsoby, jakými zachází s lidmi jsou kruté a krvelačné. Vždy chtěl tahat za delší konec a byl, stejně jako farizeové, lišácky úskočný. Ovšem jak Herodova strategie, tak komplot farizeů, skončily nakonec fiaskem. Herodes, který vládl 42 let jako lstivý utlačovatel, byl v roce 39 n. l. vyhoštěn do Lyonu, kde zemřel. Farizeové, kteří si nárokovali zděděná náboženská privilegia, ztratili kontrolu na náboženské scéně v důsledku zničení jeruzalémského chrámu v roce 70 n. letopočtu.
Změnilo se od té doby něco? Myslím, že ani dnes bychom nemuseli dlouho přemýšlet, aby nám naskočila jména těch, jejichž ústa jsou plná slov o spravedlnosti, ochraně, bezpečí, ale ve skutečnosti sledují pouze vlastní egoistické a mocenské zájmy. Smíme sdílet naději, že také jejich útlak bude časově omezený? Platí stále, že pustošící vláda lišky, jakkoli krátkodobě okázalá a efektní, zůstane z dlouhodobého hlediska neudržitelná?
Příběhů o lidech, kteří se svým chováním podobají liškám, kolovalo už ve starověku bezpočet. Ale aby se kvočna stala hlavní hrdinkou, na to si muselo lidstvo počkat až do příchodu učitele z Nazareta. Nutně nás to vede k otázce, čím si obyčejná slepice zasloužila, že se ocitla na výsluní, přičemž ostatní zvířata nechala ve svém stínu? Omlouvám se všem, kteří si za chvíli budou připadat jako v hodině přírodovědy nebo biologie. Ale jestliže máme důkladně prozkoumat Ježíšovu analogii, nelze tak učinit z pracovny velkoměsta.
Ti z vás, kdo měli někdy možnost ocitnout se v blízkosti slepice s kuřátky, vědí, jak nekompromisní a odhodlanou strážkyní kvočna je. Neví, co je to útěk. K zvláště výmluvným obrazům patří chování kvočny v případě ohrožení ohněm. Jestliže hoří stodola nebo kurník, všechna ostatní zvířata se snaží před plameny uniknout. Farmáři, kteří měli zkušenost s ohněm, ohrožujícím jejich hospodářská stavení, byli nejednou překvapeni, co po uhašení požáru našli. Jestliže byl oheň nebo žár natolik silný, že zachvátil kvočnu, ovšem ne tak silný, aby v něm uhořela zcela, pod jejím ohořelým tělem se nacházela kuřátka. Živá kuřátka. To znamená, že slepičí matka shromáždila kuřata pod sebe a bez ohledu na žár nebo plameny, je chránila. Nehnula se, ani neutekla. Svá mláďata ochránila svým vlastním tělem, i přesto, že ji samotné způsobily plameny smrt.
Jestliže se k slepičí matce přiblíží dravec, shromažďuje kuřátka pod svá křídla a vůči němu doslova překypuje rozhořčením a neústupností. Jakmile vyhodnotí, že je situace pro kuřata extrémně nebezpečná, predátora napadne. Ovšem při útoku nepoužívá tesáky, ani drápy, od jejího zobáku neodpadávají krvavé kusy masa.
Zcela jinak je tomu v případě lišky. Jestliže chce získat mláďata kvočny, musí zabít nejprve ji. A to tak, že rozhrne její křídla, udělá si prostor k její hrudi, a stiskem svých zubů ji usmrtí. Chovatelé, kterým se do kurníku s kvočnou a kuřátky v noci vkradla liška, ráno nachází zpravidla tento obraz zpustošení: roztrhané části těla kvočny na mnoha místech, mezi peřím zmateně pobíhají vyplašená kuřata.
Ježíš sám sebe přirovnává ke slepičí matce a nás k jejím mláďatům. Křesťané v tomto obraze nemohou nevidět Velkopáteční drama, v němž byly Ježíšovy ruce rozepjaty na kříži, jako ochranná křídla pro všechny. Byl to On, kdo rozepjal svou hruď a dovolil, aby kopí smrtelně zasáhlo jeho nechráněné srdce. Devastující důsledky hříchu a smrti nechal Kristus dopadnout na sebe, aby jeho milovaní zůstali ochráněni. Vedla jej k tomu bezmezná láska, která upřednostňuje dobro a užitek druhých, před svým vlastním prospěchem.
Ano, Ježíš se vysmál Herodovi tím, že ho nazval liškou. Ale nikdy neřekl, že liška není nebezpečná. Ani svým dětem neslíbil, že budou imunní vůči jakémukoli zranění. Pokud bude chtít odhodlaná liška zabít ochmýřená kuřata, najde si způsob, jak to udělat.
To, co Ježíš nabízí, není nepřítomnost nebezpečí, ale plnost jeho nechráněného, obnaženého a zcela zranitelného já, tváří v tvář všemu, co nás ohrožuje a děsí. Nabízí nám rozpjatá křídla, odhalené srdce, teplo i úkryt. Svým milovaným dětem slibuje útočiště a úkryt. To, co dává, je jeho vlastní tělo, jeho život. Z jeho ran vytékala voda a krev, jako znamení křestní koupele a nápoje svaté večeře Páně, které zprostředkují člověku spásu.
Možná, že to, co v letošním půstu potřebujeme nejvíce, není liščí božstvo, které vládne mocí s úskočnou inteligencí a ostrými zuby, ale slepičí matka, která nás toužebně volá s trpělivými a statečně rozevřenými křídly. Slepičí matka, která neopustí horké epicentrum nebezpečí, ale právě v něm nabízí své útočiště. Tam na úplném dně, kde létá peří a prolévá se krev.
Milovat takto zranitelného Boha je ta nejrizikovější věc, kterou si někteří z nás dokážou představit. Možná bychom dali přednost lvu. Nebo rozzuřenému medvědovi. A přesto je Ježíš, podobající se slepičí matce, tím, komu patříme. On je ten, která pro nás pláče. Je to on, kdo nás volá domů, a domov, do kterého nás volá, je společný všem. Dosah jeho křídel je široký. Pohostinnost jeho útulku obrovská. Jeho touha je upřena k nám. K nám všem. Nikdy, nikdy nás nepřestane volat k sobě domů. Proti útoku lstivých lišek tohoto světa Ježíš nepoužil hrubou sílu. Jeho příklad nás má burcovat k budování ostrůvků bezpečí, do kterých by se dnes mohli uchýlit ohrožení a bezbranní lidé.
Kéž se i naše ostravské společenství stane útočištěm pro ty, kteří by zůstali bezprizorní, vydáni na pospas útočícím silám zmaru. Kéž jsme vynalézaví ve způsobech, jak projevit péči a lásku v našich manželstvích, rodinách, sborech, v celé společnosti a také ve vztahu k jiným národům. Dnes zvláště ukrajinským a ruským.
