Janovo evangelium lokalizuje výskyt učedníků po Ježíšově vzkříšení do utajené, uzamčené místnosti. Ježíš v ní učedníky opakovaně navštívil, aby je ujistil o pokoji, vyzval k odpouštění, vybavil duchovními dary, a to vše proto, aby už déle nezůstávali v izolaci, ale vyšli do světa. Dnešní úryvek zachycuje učedníky, kteří na toto Ježíšovo vyslání zareagovali kladně.

Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského. Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď.

Nevíme přesně, po jak dlouhé době to bylo, ale s jistotou víme, že se tak nestalo dříve než týden po vzkříšení a smíme se domnívat, že tento lockdown trval nejdéle měsíc a půl. Kam si to torzo sedmi statečných apoštolů z izolace namířilo? Šli lovit ryby. Jak byli úspěšní? Vůbec. Té noci však nic neulovili.

Dovedeme si představit, že se teprve vzpamatovávali z minulých nezdarů a hle, zase prohrávali. Navíc na domácím hřišti. Vždyť rybaření byla činnost, které rozuměli ze všech nejvíce. Rybáři – profesionálové byli z neúspěšného rybolovu zmateni, frustrovaní a bezradní. Pravděpodobně jim došlo, že už se nemají kam vrátit. Ale nic nenasvědčovalo ani tomu, že by je v původním zaměstnání čekala nějaká zářná budoucnost. Kdo nám řekne, jak se věci mají? Kdo napoví, jak dál? To byly otázky, které se jim honily hlavou.

Zdánlivě bezvýchodná situace je oblíbeným motivem apoštola Jana, který v závěru svého evangelia opakovaně využívá. Rozbřesk nového dne je signálem, že ve vyprávění dojde k zásadnímu zvratu. Ten obyčejně zprostředkuje postava, kterou aktéři děje zprvu nepoznávají. Prozradí ji teprve to, co říká a dělá. Stejně je tomu i v tomto případě.

Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Muž na břehu nejprve oslovil skupinku sedmi učedníků. Instrukce, kterou udělil, jim pravděpodobně zněla jako nemístný žert: Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete. Nevíme, co si o těchto slovech pomysleli vyčerpaní chlapi po noční směně s prázdnými žaludky. Ale co jiného jim ještě zbývalo? Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“

Anonymní muž z břehu se jim dal poznat jako štědrý Dárce, který dopřává mnohem více dobra, než je člověk schopen přijmout. Pro jednoho z učedníků to byla tak jasná nápověda, že okamžitě odhalil jeho identitu muže, když zvolal: to je Pán! Ježíš následně pozval učedníky ke společné snídani.

Ježíš přišel za učedníky tam, kam před ním tak trochu utekli. Citlivě a jemně korigoval jejich spontánní rozhodnutí rybařit. Prázdné sítě, navzdory vynaloženému úsilí a roky osvojenému umu, jim měly připomenout návyky z dob učednictví, které s Ježíšem po tři roky zakoušeli. Patřilo k nim naprosté spolehnutí se na Boží milost a vděčné přitakání na pozvání do Boží blízkosti, ke stolu prostřenému materiálními i duchovními dary.

Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“

Všimněme si jednoho důležitého detailu: učedníci byli vyzváni, aby se na společném pokrmu podíleli. Byla to jakási škola štědrosti. Měli se podělit s tím, co sami obdrželi, respektive, co jim sám Bůh před chvílí doslova vehnal do sítí. Nepřipomíná vám to nějakou situaci z vašeho života? Dokázali byste si vzpomenout na dary, které vám byly Bohem svěřeny hlavně proto, abyste se s nimi dělili s ostatními? Uvědomili jste si někdy, že Bůh obdarovává tak štědře, že se vůbec nemusíme rozmýšlet, zda nám zůstane, když se o to, co nám bylo z milosti dáno, podělíme s druhými?

Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami. Jak učedníci na Ježíšovu přítomnost zareagovali? Váhavě. A neměli bychom jim to mít za zlé. Možná očekávali, že po svém vzkříšení zvolí mnohem přesvědčivější způsoby než v první etapě svého působení. Dokonce i úlovek obrovského množství ryb bledne ve srovnání s věcmi, které dělal předtím.

Přemýšlejte se mnou: Jestliže Ježíšovi kdysi stačilo k nasycení pěti tisícového davu pět chlebů a dvě ryby, tentokrát nesáhl k ničemu oslnivému, když připravil snídani pro 8 lidí ze 153 ryb! Jestliže už tehdy pronášel Ježíš kázání, která posluchače přiváděla k úžasu, nenastala právě teď příležitost ke konfrontaci vladaře Piláta nebo krále Heroda s pravdou o tom, co se mu stalo v důsledku jejich příkazu k popravě? Místo toho teď od něj učedníci na břehu jezera slyší jen docela banální organizačně technické pokyny: Nemáte něco k jídlu? Hoďte síť na pravou stranu lodi. Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili! 

Možná jsme i my po Velikonocích natěšeni na nějaké velkolepé změny, zatímco se musíme spokojit s obyčejnými úkoly a povinnostmi, které nás znovu vracejí do každodenní životní reality. Cožpak náš každodenní život není právě tím místem, kde se máme také, anebo dokonce především tam, setkat se Spasitelem? Nepotřebujeme Ježíše na vitrážových sklech, i když bychom si ho tady u nás v Ostravě už docela rádi prohlíželi i na nich. Ježíše potřebujeme především v našem každodenním životě.

Španělská mystička a reformátorka karmelitánského řádu, Terezie z Avily, která byla jen o něco mladší než Martin Luther, je autorkou slov: Ježíše potřebujeme uprostřed hrnců a pánví. Skutečně, Ježíše potřebujeme v kuchyni, pracovně, ložnici, v autě, škole, kanceláři, na zahrádce, na cestách, při nákupech. Potřebujeme Spasitele, který nás doprovází na našich každodenních cestách, který nás vidí v těchto běžných podmínkách a který nám do našeho života, kvality času a volby místa mluví.

Ježíš, který se na břehu stará o to, aby mu nevyhasl oheň a nespálily se ryby a který své přátele povzbuzuje – ochutnejte, jezte – toho kupodivu u té snídaně stihne docela dost. Například obnovení vztahu s Petrem, který Ježíše opakovaně zapřel, aby si zachránil vlastní kůži. Ježíš mu v rozhovoru, který se odehrál během snídaně, dává poznat, že se jej osobně týká odpouštějící milost.

Petr bude, stejně jako každý z nás, v budoucnu schopen, v přeneseném smyslu pást beránky a krmit ovce jen díky tomu, že se jednoho obyčejného dne setkal s živým Ježíšem, a to setkání jej změnilo a prostřednictvím této změny se mohlo změnit i jeho/naše okolí.

Nestálo by za to pouvažovat, zda náš společný pokrm s blízkými není také vhodnou příležitostí k obnově a uzdravení vztahů, které nejsou zcela v pořádku?

Co když je prostředí, v němž žijeme své každodenní životy, tím nejpříhodnějším misijním polem, kde se děje evangelizace už jen tím, že jsme laskaví a umíme odpustit?

Apoštol Jan nepochybuje o tom, že tyto každodenní zázraky jsou možné právě díky tomu, že Ježíš žije, jeho láska prostupuje lidskými životy a zanechává v nich svůj nezaměnitelný vtisk.

Modlitba: Pane, jsme takoví, jakými jsi nás stvořil. Rádi bychom ti sloužili tím způsobem, který je nám vlastní. Dovol, abychom vše, co máme, a vše, čím jsme, používali ke službě království soucitu, pokoje a spravedlnosti.