Všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. (1. Timoteovi 4,4-5)
Mladý pastor Timotej byl na počátku své služby konfrontován s učiteli, kteří hlásali radikální rozchod se vším materiálním a tělesným. S duchovním životem nedokázali uvést do souladu ani manželství a některá jídla. S askezí, tedy zřeknutím se materiálních dober ve prospěch prohloubení duchovního života, se v dějinách křesťanstvím setkáváme opakovaně. Timotejovi oponenti zřejmě vyhrotili celou záležitost do extrémní polohy. Jestliže se k jejich urputnému duchovnímu zápasu přidal pocit nadřazenosti, což se většinou děje, na obzoru se rýsoval rozkol mladé efezské církve.
Timotej, jako její duchovní správce, se s prosbou o radu obrátil na svého duchovního otce, apoštola Pavla. Z jeho dopisů víme, že problematiku manželství a pokrmů řešil již dříve v jiných křesťanských komunitách. Ačkoli apoštol Pavel nežil v manželství a otevřeně psal o některých jeho úskalích, přesto vnímal manželství jako způsob života, zrcadlící Boží bezpodmínečnou lásku k milované církvi. Ve vztahu k pokrmům Pavel nezavazoval křesťany žádnými předpisy nebo omezeními, pouze si přál, aby se z žádné konzumace jídla a nápojů nevytratilo nic z této trojice: solidarita, umírněnost a vděčnost.
Na úplném začátku Bible nacházíme příběh o stvoření. Každý jeden den je zakončen Božím radostným zvoláním: je to dobré! A poté, co byli stvořeni lidé, Bůh dokonce prohlásí: je to výborné! Jestliže Bůh stvořil vše pro člověka, muže stvořil pro ženu, a ženu pro muže, kde berou popírači manželství mandát k tomu, aby zpochybňovali jeho duchovní hodnotu? A podobně, jestliže Ježíš prohlásil všechny pokrmy za čisté, kdo se chce postavit nad jeho autoritu a prosazovat vlastní klasifikaci?
Apoštol varuje před tím, aby někteří duchovní atleti vydávali své osobní rekordy za závazné pro všechny. Jestliže někdo žije v celibátu a pohlíží na lidi, žijící v manželství, jako na duchovní outsidery, křivdí jim. Podobně člověk, který se rozhodl nejíst určitá jídla, nemá právo hledět s pohrdáním na ty, kteří je jedí. V Božím slově nacházíme ustanovení manželství i pobídku, abychom Boží dary přijímali jako projev jeho péče a dobroty.
Kulturní antropologové, kteří zkoumají vztah člověka k tomu, co je posvátné, hovoří o tom, že od dob osvícenství došlo ve společnosti k tzv. „odkouzlení“ světa. V důsledku převratných vědeckých vynálezů se lidé začali domnívat, že vše lze racionálně vysvětlit, odvodit, předjímat. Zázraky a jiné nadpřirozené bytosti či jevy jsou vyloučeny, patří do dětinského vnímání světa. Víra v Boha odezní ve chvíli, kdy se člověk stane dospělý a opustí babské báchorky. Nic takového se ovšem nestalo.
Tam, kde lidé odmítli víru v křesťanského Boha, se uchýlili k pověrám, tvrzením, že bohů je mnoho, případně že bůh je ve všem, anebo když ne ve všem, tak určitě ve mně, a možná jsem bohem já sám. Ateismus se nekonal, místo toho nastoupil návrat k pohanství.
Vzpomínáte si, co zpochybňovali Timoteovi super-duchovní oponenti v 70. letech I. století? Manželství a jídelníček. Jak vypadá diskurz o manželství ve XXI. století? Máte pocit, že je většinovou společností podporováno, ctěno, vyhledáváno a doporučováno? Naopak. Manželství je dlouhodobě pod palbou kritiky. Dříve do něj šila ideologie feminismu, v současné době ji chce dát polibek smrti ideologie genderu.
Jídelníček? Pravdou je, že nezdravý životní styl, znečištěné životní prostředí či nekvalitní potraviny způsobily ohromný nárůst různých alergií a intolerancí. Vegetariánský či veganský životní styl konkuruje nestřídmé mentalitě či dokonce obžerství, které charakterizuje upadající evropskou civilizaci. Není divu, že reprezentanti střídmé gastronomie mají pocit, že pro naši planetu představují menší riziko. Kde se ekologie spojí s jemnější nebo hrubší podobou terorizování druhých, přestává být požehnáním.
V létě si lidé obvykle chrání zrak slunečními brýlemi s UV filtrem. Apoštol Pavel také zmiňuje filtr, který chrání duchovní život. Tímto filtrem je vděčnost. Tam, kde je vděčnost, odpadají vykonstruované obstrukce vztahové i gastronomické. K jakému závěru apoštol dospěl? Všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním.
Vděčnost nasával starozákonní lid již s mateřským mlékem. V židovském prostředí se dodnes setkáváme s modlitbami nebo žehnáním, které se nazývají berachot. Tyto modlitby vděčnosti jsou vypovězeny například před jídlem nebo po něm, po probuzení anebo v souvislosti s přírodními úkazy – duhou, bleskem, úplňkem. Hlavním smyslem berachot je připomenutí si Boží přítomnosti v každodenním životě i projevení vděčnosti za jeho dary.
Lze se takové vděčnosti nějak naučit? Bůh nám dal nespočet důvodů k vděčnosti. Zkusme dnes, zítra, celý týden trochu zpomalit a vyšetřit čas na vděčnost. Poděkujme za otevřenou náruč milovaného člověka, za jeho úsměv, milé slovo. Poděkujme za stromy, řeky, květy a plody země. Poděkujme za šťavnatý hamburger, který se chystáme sníst. Poděkujme za zdar v práci i zasloužený odpočinek. Za klidnou noc i vydatný spánek. Poděkujme za nápad, který jsme dostali i za možnost jej zrealizovat.
Jestliže je nám tato poloha vlastní, zeptejme se, zda lze v projevech vděčnosti učinit ještě další krůček? Mám pro vás tip. Zkusme nevnímat vděčnost pouze jako pasivní reakci na to, co jsme dostali. Dejme průchod vděčnosti tím, že věnujeme aktivní pozornost tomu, co žije v nás i mimo nás. Uvedu několik příkladů: obyčejný nádech. Anebo zkušenost, že jsem součástí světa obývaného tvářemi, skutečnými hlasy, smíchem, barvami.
Vděčnost se v nás smí probudit pokaždé, když si uvědomíme přítomnost, která je prosycena dary, čekajícími na to, že si jich někdo všimne. Udělejme experiment. Neděkujme teprve ve chvíli, když něco dostaneme. Projevujme vděčnost za tvář, kterou pozdravíme, za hlas, který uslyšíme, za nádech, který učiníme. Nevděk se rovná životu bez zájmu.
Další podoba aktivní vděčnosti je vnímání potřeb druhých. Dělit se s potřebnými je způsob, jakým Bohu děkujeme za požehnání, kterého se nám dostalo. Do této oblasti patří i podpora sboru a církve, která lidem otevírá cestu k tomu nejcennějšímu daru, který je zdarma: k životu s Bohem.
Kdyby jediná modlitba, kterou za celý život vyslovíš, zněla – děkuji – stačí to. (Mistr Eckhart, německý mnich ze 13. století)
