V poslední době jsme s některými z vás hovořili o otázkách životního stylu. Zmínili jsme, že mezi křesťany kladou na tuto oblast největší důraz adventisté sedmého dne. Je to dáno zejména jejich snahou o poctivé navázání na starozákonní výzvy k čistotě života, která se týká stravy, oblékání, péče o tělo, životosprávu.

Není divu, že reformátor Marin Luther, který ve středověké církvi zápasil s pomýleným důrazem na dobré skutky, kvůli kterým si lidé nárokovali spásu, hlásal spásonosnost díla Ježíše Krista, které jednou provždy člověka osvobodilo z diktatury pravidel a povinností. Vyjádřil to přímočaře a pregnantně, jak to měl ve zvyku: Mojžíš je mrtvý. To, co přikazoval, skončilo příchodem Krista. Kultické pokyny židovského zákona ztratily pro křesťany význam.

Nelze ovšem pominout, že když byl Ježíš dotazován, které přikázání je ze všech nejdůležitější, citoval knihu Leviticus 19,18: Budeš milovat svého bližního jako sebe samého. A když na počátku svého veřejného působení kázal na hoře, aby seznámil své současníky s tím, co považoval za nejdůležitější, opět sáhl do knihy Leviticus, aby zopakoval výzvu, která poprvé zazněla před staletími: Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.

Leviticus. Co to vlastně bylo za knihu? V jaké vznikla době, na co reagovala a k čemu vyzývala své původní čtenáře? Tento spis byl určen izraelskému lidu, který již opustil Egypt, ale ještě nedorazil do země zaslíbené. Jeho smyslem bylo připravit izraelskou komunitu na nové podmínky života.

Jestliže život v Egyptě charakterizovalo rčení „z ruky do pusy“, Kanaán měl byl místem, oplývajícím mlékem a medem. Ustát tuto ekonomickou a materiální hojnost vyžadovalo osvojit nový způsob myšlení a jednání nejen ve vztahu k sobě, ale i bližním.

Když se do této knihy začteme dnes, zmocňují se nás rozpaky. Nacházíme v ní plno témat, o kterých se z kazatelny nemluví. Například: jak se chovat, jestliže se na těle objeví vředy, otoky, vyrážky? Co si počít s výrony tělesných tekutin? Kdy se má člověk s bělavými skvrnami uchýlit do izolace, a kdo je oprávněn mu znovu umožnit kontakt s okolím?

Oddíl, který jsme slyšeli na začátku kázání, je výběr relativně souvislých veršů, které při četbě v kostele nezpůsobí, že se farář nutně červená, anebo ošívá studem kvůli nepatřičně konkrétnímu sdělení. Věnujme krátce pozornost tomu, co bylo v úvodním úryvku vynecháno, co se nachází v textu před ním a co po něm.

Úvodní kapitoly knihy Leviticus se zabývají starověkou izraelskou bohoslužbou, zejména detailním popisem vybavení svatostánku a provádění obětní praxe. Kapitoly 11.-16. popisují nejrůznější podoby infekce nebo nákazy, kterými může být postiženo lidské tělo. Kněží, kteří byli autory těchto řádků, otevřeně hovořili o tom, že zanedbání hygieny může ohrozit nejen účastníka bohoslužby, ale kontaminovat celý bohoslužebný prostor, v němž se lidé setkávali s Bohem.

Od kapitoly 17. se v knize dočteme o tom, že čistota se týká nikoli výlučně svatostánku nebo chrámu, ale také země a jejích obyvatel. Nečistota se může projevit dokonce i ve způsobu, jakým se k sobě lidé chovají. Bližního můžete nakazit malomocenstvím, ale ublížit mu můžete i podvodným jednáním.

Svatost od nynějška neměla být pouze zodpovědnost kněží, ale každého člověka.
V manuálu svatosti tudíž nebyla zahrnuta pouze bohoslužebná a hygienická pravidla, ale také pokyny pro vztahy mezi partnery, členy rodiny, sousedy i cizinci. A v této souvislosti zaznívá i výrok: Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.

Čistota. V žádné jiné biblické knize se toto slovo neobjevuje tak často jako v knize Leviticus. Jestliže je Boží doménou svatost, pak nečistota je jejím opakem. Odtud se bere výzva: Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. Co znamená, že Bůh je svatý?

Za prvé: Stopy Boží svatosti byly zjevné již ve způsobu, jakým Bůh tvořil svět. Mám na mysli oddělování světla a tmy, nebe a země, moře a souše. Vytyčení hranic, dodržení limitů, zachování statusu Stvořitele a stvořeného jsou formy svatosti, které prospívají životu. Tam, kde něco z výše zmíněného přestane platit, nastane chaos.

Za druhé: Bible ráda pracuje s metaforou čistoty. Být svatý znamená být oddělený od toho, co je nečisté, jinak řečeno: nebýt kontaminovaný. Po pádu prvních lidí tato charakteristika vnitřní čistoty, oddělenosti od hříchu neplatila o nikom z lidí. Pouze o Bohu. A přesto se Bůh rozhodl, že se o svou svatost s lidmi podělí, aby také oni měli podíl na svatosti.

Izraelci si neměli svatost privatizovat jako nějaký duchovní šperk, kterým by se mohli chlubit. Nemělo jít o zviditelnění jednotlivce či národa, nýbrž o vytvoření podmínek, ve kterých by všude přítomný chaos ustoupil řádu, život vzkvétal a Bůh přebýval uprostřed svého lidu. Celému zbytku Písma můžeme rozumět jako popisu toho, jak se to tu více tu méně lidem dařilo.

Pokusme se shrnout, co jsme dnes v knize Leviticus objevili. To největší překvapení může spočívat v důrazu autorů knihy, kteří tvrdí, že cesta ke svatosti vede skrze způsob každodenního života a kvality vztahů.

Dva výroky, které patří k těm nejznámějším v Bibli – Buďte svatí, neboť já jsem svatý a Budeš milovat svého bližního jako sebe samého – se nachází v jedné jediné kapitole starozákonní knihy Leviticus, kterou lze co do pozornosti přirovnat k biblické Popelce.

Kniha Leviticus před nás staví otázky: Co ve tvém životě zastiňuje Boží svatost a brání v tom, aby na ni měli podíl ostatní? Co je ve tvém životě důležitější než láska k Bohu a láska k bližnímu? Existuje něco, co vnímáš jako překážku, která ti brání, aby ses dokázal Bohu zcela odevzdat, chválit jej celým srdcem a zplna hrdla mu zpívat?

Kniha Leviticus nás motivuje: Milujme své bližní jako sami sebe, vždyť Bůh se ve své lásce rozdal celému stvoření. Jednejme s druhými upřímně a laskavě, protože takového jednání se i nám dostalo od Boha. Pečujeme o ty, kteří jsou nejvíce zranitelní, neboť právě k nim se Bůh nejhlouběji sklání.

Důraz, jaký klade kniha Leviticus na svatost, zůstává aktuální i dnes. Jelikož má svatost dynamickou povahu, lze ji dosáhnout, ale také ztratit. Z toho důvodu je nutná neustálá ostražitost.

Na závěr si položme jednu banální otázku: Co je jednodušší, pečovat o tělesnou čistotu nebo o čistotu vztahů? Kožní onemocnění dokázali už tehdy kněží evidovat a snad i do jisté míry diagnostikovat. Oč lépe si dnes vedou kožní lékaři. Nečistota srdce se řešila mnohem obtížněji. A to platí dodnes.

Nečistota je reálné riziko, ovšem nelze ji vnímat jako ústřední konstantu kosmu. Nejsilnějším hybatelem je Boží milost. Ta dokáže stanovit zlu limity, vyvést ty, kteří mu propadli ze zoufalství a temnoty, a přivést je zpět do společenství s Bohem a lidmi.