5 A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. 6 Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. 7 Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. 8 Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. 9 Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. 10 Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. 1 Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. 2 On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa. (1J 1,5-2,2)
Výše se nachází prvních pár vět z dopisu apoštola Jana. Jestliže se někteří podivujete nad tím, že se tento dopis liší od jiných dopisů, které známe z Nového zákona, činíte tak oprávněně. Například dopisy apoštola Pavla měly ustálené schéma. Úvod byl tvořen pozdravem a oslovením adresáta, taktéž v závěru epištoly byly zpravidla umístěny vzkazy a osobní pozdravy. S ničím takovým se v dopise apoštola Jana nesetkáváme, což vedlo některé vykladače k domněnce, zda se nejedná spíše o kázání, které kolovalo ve formě dopisu. Z familiárních oslovení „děti“ a „milovaní“, se kterými se v dopise opakovaně setkáváme, smíme usuzovat, že se Jan obrací na komunitu věřících, kterou důvěrně znal.
Ve skriptech pro začínající kazatele byste pravděpodobně narazili na pomůcku, která spočívá v obmyšlené postavě, kterou si má autor při tvorbě textu představit, aby se jeho poselství stalo konkrétní a srozumitelné. Apoštol Jan si pravděpodobně také představoval, kdo bude jeho kázání naslouchat, a co je tou nejvíce naléhavou záležitostí, která v nich rezonuje. Některá aktuální témata jsou z jeho kázání zřejmá, snad se mi podaří vás přesvědčit o tom, že jsou dokonce navýsost aktuální.
Jedním z ústředních témat, které si apoštol Jan zvolil, je soulad mezi slovy a činy. Jestliže něco říkáme, pak by tomu mělo odpovídat i to, co děláme. Dnes bychom to nazvali slovem integrita. Hned tři věty úvodní části dopisu začínají slovy: říkáme-li. Říkáme-li jednu věc a děláme druhou, vzniká nesoulad. Zcela konkrétně: říkáme-li, že máme společenství s Bohem, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Chodit ve tmě vs. chodit ve světle. Narážíme zde na hebrejskou frazeologii, která pomocí slovesa chodit popisuje životní styl konkrétního člověka.
Na integritě záleží. S rozporem mezi slovy a činy se neradi smiřujeme u druhých, a stejně tak tento nesoulad neradi vidí druzí u nás. Ovlivňuje víra harmonii slova a činů? Samozřejmě a velmi zásadně, čteme mezi řádky v apoštolově dopise. A slyšíme i zdůvodnění. Bůh je světlo. Světlo symbolizuje říši dobra. Chodit ve světle je totéž, co poslouchat Boží zákony, důvěřovat Bohu, spoléhat na něj, řídit se jeho vůlí, žít tím, co je dobré, správné a pravdivé. Zvolit si pro život prostředí světla je pro apoštola Jana jediná možná varianta pro křesťana.
Přebývání ve světle má vliv na několik klíčových oblastí lidského života. Jednou z nich je, že Boží světlo odhalí věci, které se skrývají v temných zákoutích lidského nitra. Jestliže se jedná o věci s negativním předznamenáním, nazývá je Bible hříchem.
Pozorného čtenáře jistě překvapí, kolik pozornosti je hříchu v tomto dopise věnováno. S hříchem lze zacházet přiměřeně i nepřiměřeně. Jedním z neadekvátních způsobů je popírání existence hříchu. Druhým nevhodným přístupem je považovat hřích za nepřekonatelný. Oba tyto způsoby autor odmítá.
To nás vede k otázce, jak je to s vyhodnocením hříchu u dnešních lidí? Hřích není ani popírán, ani absolutizován, hřích je spíše ignorován. Slyšíme: Proč se s něčím takovým vůbec zdržovat? Důležité je myslet pozitivně. Mluvit by se prý mělo spíše o „naplnění“. Jestliže však naplnění není automatická a spontánní zkušenost všech, pak to znamená, že životu v plnosti něco brání. A touto skrytou vadou, kterou odhalí přítomnost Božího světla, je to, co křesťané nazývají hříchem.
K hříchu lze zaujmout postoj přiměřený i nepřiměřený. Jednou z důležitých křižovatek, na které se musíme rozhodnout, kudy se vydat, je vyhodnocení, co hříchem je a co není, jinými slovy: za co skutečně nesu vinu a co moje vina není?
Pocit viny může v člověku vyvolat Boží nepřítel, ale může pramenit také z Ducha svatého. Jestliže obvinění člověka ruinuje a ústí do zoufalství a beznaděje, není Božím dílem. Naopak, uvědomění si hříchu, který mohu vyznat a přijmout odpuštění je způsob, kterým jedná Bůh.
Hřích tady je, ale není něčím, co by křesťana muselo trvale determinovat. Je možné se z jeho devastujícího vlivu vymanit. Existuje katarze. Jejím předpokladem je vyznání. Vyznat znamená souhlasit s Božím hodnocením našeho jednání, které bylo označené za pochybené.
Opakem vyznání je racionalizace. Co je to racionalizace? Jedná se o mechanismus, kterým se člověk snaží ze své viny vylhat, hřích nějak okecat nebo bagatelizovat. S racionalizací se apoštol setkával už v prvním století. Svědčí o tom následující výroky: Říkáme, že jsme bez hříchu…říkáme, že jsme nezhřešili. Tím ovšem děláme z Boha lháře.
Dělat z Boha lháře. Docela silná slova, nemyslíte? Jejich závažnost plyne ze skutečnosti, že popíráním hříšnosti zpochybňujeme jeden ze základních článků křesťanské teologie, který zní: člověk je tvor hříšný. Tvrdit opak znamená prohlašovat veškeré úsilí, které Bůh pro spásu člověka vyvinul, za zbytečné. Druhým základním pilířem křesťanské teologie je zdůraznění Ježíšovy spásonosné role. Ježíš přišel, aby zachránil člověka z hříchu.
Apoštol Jan hřích neeliminoval, nepřeceňoval, ani neignoroval. Zvolil jinou strategii. Své posluchače vedl k tomu, aby svůj hřích identifikovali a vypořádali se s ním. Jak se zbavit hříchu? Krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. Ježíšova krev má očišťující moc. S použitím analogie počítačové klávesnice bychom mohli říci, že Kristova krev má funkci tlačítka „delete“.
Nabízí se otázka, zda byla slova – Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti – myšlena jako návod k okamžitému či každodennímu vyznávání hříchů, ve smyslu – žádný nevyznaný hřích není odpuštěn – anebo se jednalo spíše o všeobecnou pravdu, která popisovala univerzální význam Kristovy oběti?
Kontext naznačuje, že Jan neudílí křesťanům radu, co mají dělat, když zhřeší. Spíše reaguje na argumentaci těch, kteří tvrdí, že nehřeší vůbec. Dovolte analogii z oblasti péče o zdraví. Jestliže má být člověk uzdraven, musí vzít vážně diagnózu a podstoupit terapii. Popírání nemoci nevede k uzdravení, naopak, umožňuje, aby se škodlivý vliv nemoci dále šířil a postupně tělo či duši kompletně devastoval.
Program pro křesťany zní jednoznačně: nehřešit. Jelikož 100% úspěšný v jeho naplnění není, s výjimkou Krista, nikdo z lidí, co s hříchem? Zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. Toto je jediné místo v Novém zákoně, kde je titul přímluvce – neboli advokáta – přiznán Ježíši Kristu. V Janově evangeliu je slovem Přímluvce označen Duch svatý. A to hned pětkrát.
V čem přesně spočívá Ježíšova role? On je tím, který stojí po našem boku, aby nám nabídl povzbuzení, útěchu, ale také zastání. Funkce přímluvce dále řeší dilema, které se objevuje už od samotného začátku dopisu. Bůh je svatý, světlo bez známky tmy. Jak s ním může vstupovat do vztahu člověk, který je plný stínů a šedých zón? Jen díky intervenci obhájce a prostředníka Ježíše Krista.
Pokusme se v závěru aktualizovat poselství, které apoštol Jan předává svým posluchačům. 1. Programem křesťana je nehřešit. 2. Lidská křehkost nám v této časnosti nedovoluje trvale zakoušet stav bez hříchu. 3. Detekovaný hřích vyznáváme v naději, že nám jej Bůh díky Kristově krvi odpustí. 4. Jestliže odpuštění hříchu je Boží agenda, naší péči je ponechána snaha o integritu – soulad mezi tím, co říkáme, vyznáváme, čemu věříme a jak žijeme.
