Co se tě dnes silně dotýká? K čemu jsi přilnul? Co nedokážeš opustit? Kterých pokladů by ses nedokázala zříct? Čeho se ve svém životě nejvíc obáváš? Který člověk nebo jaká situace tě zaplavuje vlnou úzkosti? Jaký by se tvůj život změnil, kdyby v něm nebyl strach? Co je tvým nejhlubším přáním? Co ve svém životě vnímáš jako Boží hlas? K čemu tě zve?
Začátek roku je neodmyslitelně spjat s budoucností. I přesto, že někteří o ní nepřemýšlí v nějakých konkrétních představách, většina si přeje alespoň nějakým způsobem vynulovat počítadlo, začít znovu.
Motivy mohou být různé. Někdo chce dosáhnout toho, co se mu doposud nepodařilo. Jiný chce učinit zkušenost s něčím, k čemu se již dlouho odhodlával, ale vždy mu v tom něco bránilo. A ještě další si přeje objevit to, co mu dosud scházelo.
I přesto, že jsme odlišní a naše životy si mnohdy nejsou podobné, to, co nás spojuje, je zvláštní pocit jakési neúplnosti. Jako kdybychom postrádali nějaký dílek, bez něhož není puzzle naší duše kompletní. Ale co to je, to něco? Co je tím dílkem, který nám schází?
Je dost možné, že to neobjevíme hned. Mnohdy se jedná o náznaky, aniž bychom dokázali přesně popsat jejich podstatu. Nejlépe ji snad může vystihnout paradoxní výpověď: nepřítomnost plnosti vnímáme díky zkušenosti s neúplností.
Dlužím vám odpověď na otázku, co má společného nepřítomnost nebo neúplnost s dnešním svátkem Zjevení Krista mudrcům! Někdo by mohl namítnout: přeci tam, kde se Bůh dává v Kristu člověku poznat, nemůže být o nějakém nedostatku řeč?!
Ale možná to není tak jednoduché. Co když je to právě zkušenost neúplnosti a touhy, která je začátkem zjevení? Co když je právě to uvědomění si, že mi něco schází, hvězdou v našem životě, prostřednictvím které nám Bůh zjevuje sám sebe? A co když je tvá touha a tvé přání po něčem, co nedokážeš slovy ani vystihnout nebo popsat, Boží touhou po tobě?
Bůh se nám dává poznat nejen tím, že nám něco dává. Jeho přítomnost smíme zakoušet i tehdy, když je nám něco odňato. Případně v nás roste touha po plnosti, kterou dosud nezakoušíme. I to je legitimní cesta, kterou nás Bůh může k sobě vést.
Vyjádřeno jinak: Boha nepoznáváme jen díky zážitku, který vystihuje zvolání: „aha, už to mám“. Stejně tak nás k němu přivádí zkušenost, kterou vyjadřují slova: „aha, něco mi schází“.
Mnohé nasvědčuje tomu, že je to především ta druhá zkušenost, která v našich srdcích probudí touhu vstát a jít. Žít jinak. Jinak přemýšlet. Jinak vnímat sám sebe. A to byl hlavní motiv, který uvedl mudrce do pohybu. Hvězda na noční obloze jim zasvítila na jejich životy a oni si najednou uvědomili, že jim něco schází. Zář té hvězdy v nich vzbudila touhu vydat se na cestu a hledat, co by to jen mohlo být?
Jsem přesvědčen, že to, co prožili mudrci, se stává i nám. Jestliže nám v životě něco schází, neutíkejme od toho, nepopírejme to, ani neskrývejme. Pokusme se tuto oblast našeho života vnímat jako Boží pozvání, abychom sebrali odvahu vstát a vydat se na cestu hledání.
Neúplnost není pouhým nedostatkem. Může se stát Božím voláním. Hvězdou, která nám zasvítí na náš život. Její zář rozjasňuje temnou oblohu tvého života. Podobá se majáku, který tě volá domů. Její třpyt může vyjadřovat Boží touhu po tobě.
V evangelijním vyprávění nacházíme postavu Heroda, která slouží jako kontrastní pozadí. Jestliže dnešní svátek nazýváme zjevení Krista mudrcům, pak na základě toho, o čem pojednává evangelista, můžeme tvrdit, že Kristus se zjevil nejen mudrcům, ale také Herodovi. Rád to vysvětlím. Herodes i mudrci čelí stejnému faktu: na svět přišlo dítě, které se má stát králem. Mudrci reagují vstřícně. Jdou novému životu naproti, přestože nevědí, co je na cestě čeká a možná i překvapí. Zcela jinak jedná Herodes. Čteme o něm, že byl znepokojen. Nikam nevychází. Zůstává tam, kde to zná a kde se cítí v bezpečí. K tomu přilnul. Mudrci se vydávají na cestu, hledají. Herodes se krčí ve svém domácím úkrytu. Mudrci jdou za svou touhou, Herodes se utápí ve svém strachu. Druhým pouze přikazuje, aby oni přišli za ním.
Když přemýšlím o svých touhách a obavách, když si vybavím přání a úzkosti, o kterých mi vyprávějí lidé, jsem přesvědčen, že v nás žijí jednak mudrci, ale žije v nás i Herodes. Jsou naší součástí. A stejně tak jsem přesvědčen, že všude tam, kde se vyskytuje touha nebo obava, máme do činění se zjevením, které lze interpretovat jako výzvu: jdi!
Někdy nás k Bohu přivedou naše touhy, jindy naše obavy. Obě varianty se našeho života dotýkají a nutí nás reagovat. Tím nejhlubším smyslem zjevení je některým z těchto způsobů člověku zprostředkovat vhled do jeho vlastního života a přimět jej k odpovědi.
Zjevení se týkalo mudrců i Heroda. V tom mezi nimi rozdíl nebyl. To, co odlišovalo Heroda od mudrců bylo, jak na zjevení reagovali. Mudrci sledovali hvězdu, šli za ní, otevřeli truhlu se svými poklady, poklonili se Mesiáši a šli domů „jinou cestou“.
Nic z toho Herodes neučinil. Co by se stalo, kdyby se zachoval jinak? Kdyby pozoroval hvězdu? Šel za ní? Otevřel truhlu se svými poklady? Poklonil se Dítěti a vrátil se domů „jinou cestou“? Jak by se jeho život změnil? A co kdybychom ty věci udělali my? Jak by se náš život změnil?
Co se tě dnes silně dotýká? K čemu jsi přilnul? Co nedokážeš opustit? Kterých pokladů by ses nedokázal zříct? Čeho se ve svém životě nejvíc obáváš? Který člověk nebo jaká situace tě zaplavuje vlnou úzkosti? Jaký by se tvůj život změnil, kdyby v něm nebyl strach? Co je tvým nejhlubším přáním? Co ve svém životě vnímáš jako Boží hlas? K čemu tě zve?
Možná, že se mudrci nějakou dobu domnívali, že to oni se vydali za dítětem, aby je nalezli. Teprve poté, co dorazili do Betléma si uvědomili, že ve skutečnosti to bylo to Dítě, které je už dlouho hledalo a konečně našlo. Toto prozření vyjadřují závěrečná slova dnešního evangelia: Potom jinudy odcestovali do své země. Co ti brání, aby ses dnes vrátil jinou cestou? Přišel zpět jako jiný člověk?
