Milí konfirmandi, rodiče, kmotři, vážení hosté, drazí členové sboru, v prezentaci znalostí jsme se s konfirmandy dotkli interiéru kostela. Uvědomili jsme si, že jeho stavitelé velmi pečlivě promýšleli, kam umístit jednotlivé části, aby byl zdůrazněn jejich význam. Hovořili jsme o centrální pozici kříže, se dvěma postranními ohnisky: kazatelnou a křtitelnicí.
V souvislosti s dnešním svátkem – seslání Ducha svatého – bych rád zmínil jednou architektonickou zajímavost, která se v našem kostele nevyskytuje. Ovšem mohou se s ní setkat návštěvníci katedrály Notre-Dame ve Francii, Durhammské nebo Canterburské katedrály v Anglii či Kolínské katedrály v Německu.
Jedná se o kruhový otvor, který se nachází ve stropě. Takovému otvoru se říkalo díra Ducha svatého. S dírami Ducha svatého se setkáváme u sakrálních staveb, které byly vybudovány v románském, gotickém a barokním slohu, takže od roku 1000 až do roku 1800.
Otvor byl obvykle zdoben některým ze svatodušních motivů: holubicí, paprsky světla či plameny. Zprvu býval ponechán trvale otevřený, později zakryt mříží nebo dřevěným víkem a otevírán pouze při liturgických úkonech svatodušní bohoslužby.
Ve středověku jimi byly do chrámového prostoru vpouštěny holubice, symbolizující Ducha svatého. Později byly živé holubice nahrazeny umělými figurami holubic, zavěšenými na stropě a spouštěnými mezi shromážděné věřící. Dnes se k tomuto účelu využívají okvětní lístky růží.
Díra ve střeše. Dnes už se nad tím jen pousmějeme. Cožpak Duch svatý nemůže sestoupit na lid shromážděný v kostele, není-li ve střeše otvor? Samozřejmě, že může. Mohly tyto díry sloužit jako učební pomůcky? Samozřejmě a nepochybně tomu tak bylo.
Pokaždé, když na vás v kostele dírou ve stropě či dokonce ve střeše dopadla dešťová kapka, mohli jste si uvědomit, že stejně tak na Vás Bůh shora sesílá svého Ducha. Pokaždé, když jste procházeli kolem louže na podlaze, mohli jste si uvědomit, že stejně, jako kapky vody zanechávají po sobě stopy, i Duch svatý působí změnu v člověku, na kterého sestoupí.
Chci uklidnit presbytery a presbyterky, že nemám v úmyslu hloubit otvor do kazetového stropu zdejšího kostela. Pouze chci poukázat na symboliku, která naším předkům pomáhala zvnitřnit obsahy víry.
Reformátor Martin Luther také využíval ve své katechezi obrazná přirovnání. Víte, který orgán nazval orgánem víry? Uši. To proto, že důraz kladl na kázání, v duchu biblického výroku: víra je ze slyšení. Luther si byl samozřejmě vědom, že víra je ještě něčím více, než souhrnem znalostí o Bohu či Bibli. Víra je vztah, a ten charakterizuje touha po doteku, sblížení, intimitě. Druhým orgánem víry byla pro Luthera ústa, která přijímají svátostný pokrm: Kristovo tělo v podobě chleba a jeho krev v podobě vína.
V dnešní svátek konfirmace vás chci vyzvat k tomu, abyste si položili otázku, co je tou střechou v našem životě a zda jsou v ní díry, kterými má k nám přístup Duch svatý? Jestliže víra v člověku vzniká díky naslouchání Božímu slovu, dáváme Pánu Bohu v průběhu týdne šanci, aby k nám promlouval? Ať už na bohoslužbě, při individuální četbě Bible nebo jakýmkoli jiným způsobem? Nemáte čas? Jan Werich by vám odpověděl, že čas se nemá, čas se dělá.
Velmi bych si přál, aby konfirmační příprava vyhloubila nejen pro naše dva konfirmandy takovou díru, skrze níž by k nim/nám měl Pán Bůh snadnější přístup. Kéž se naplní Ježíšova slova: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Jan 14,23
