Milí přátelé, první prázdninovou nedělí zahajujeme cyklus kázání věnovaný praotci Josefovi. Nezačneme ovšem od popisu jeho dětství, nýbrž skočíme hned na konec jeho životního příběhu a pokusíme se pletenec jeho životních osudů – obrazně řečeno – rozplétat od konce. Jelikož se jedná o vyprávění, které v samotné Bibli zaujímá celých 14. kapitol, rozdělíme si klíčová témata do několika následujících nedělí.

V 50. kapitole knihy Genesis čteme: 15 Když si Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Jen aby na nás Josef nezanevřel a neoplatil nám všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili.“ 16 Proto mu vzkázali: „Tvůj otec před smrtí přikázal: 17 Josefovi řekněte toto: ‚Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Odpusť prosím služebníkům Boha tvého otce to přestoupení.‘“ Josef se nad jejich vzkazem rozplakal.

Na začátku vyprávění je zmínka o smrti Josefova otce Jákoba. Jákob umíral jako vdovec, jeho manželka a v jedné osobě zároveň i Josefova maminka, Ráchel, už nežila. Jákob po své smrti po sobě zanechal dvanáct synů s manželkami a rodinami a dceru Dínu s manželem a pěti syny.

Co všechno způsobí smrt člověka? Jaké procesy spouští, jedná-li se navíc o smrt otce? Mohli bychom říci, že mnohé se odvíjí od poměrů, jaké v rodině vládly ještě za života.

Jak známo, vztahy mezi sourozenci nepatřily v Jákobově rodině k nejlepším. Již v době Josefova mládí se na něj bratři dívali s nelibostí hned ze dvou důvodů. Za prvé vnímali, že otec Josefa favorizuje, což už samo o sobě působilo v rodině nemalé napětí. Do pomyslného ohně přiléval Josef olej ještě tím, že bratřím vykládal o obsahu svých snů, které tvořily výjevy, ukazující na Josefovu nadřazenost nad bratry.

Bratři se nehodlali smířit s takto rozdanými kartami a zosnovali plán, jehož cílem bylo Josefa odstranit. Tento plán měl původně hodně temný scénář, který byl těsně před dramatickým vyústěním, díky přímluvě Josefova bratra Rúbena, obměkčen. Josef nebyl bratry fyzicky zlikvidován, „pouze“ prodán do otroctví.

Když si Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Jen aby na nás Josef nezanevřel a neoplatil nám všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili.“ Bratři měli docela oprávněné obavy, nemyslíte? Nutno poznamenat, že ještě dříve, než otec Jákob zemřel, se bratři s Josefem setkali. Stalo se tak v Egyptě, zemi, v níž se Josef, díky svým nadpřirozeným schopnostem, vypracoval na jednu z nejvyšších mocenských pozic. Stal se vlivným mužem, faraónovou pravou rukou.

Josefovi bratři to ovšem vůbec netušili. A Josef jim toto prozření nijak neusnadňoval, nýbrž se jim dával poznat postupně. Vystavoval je svízelným situacím, chystal jim různé zkoušky a příkoří, pravděpodobně proto, aby si ověřil, zda u nich došlo k nějaké zásadní proměně charakteru.

V samotném jádru jedné takové vyhrocené situace se nachází výpověď bratří, z níž lze vyčíst náznak lítosti nad tím, čeho se vůči svému bratru dopustili: „Jistě jsme se provinili proti svému bratru; viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my.“ (Gn 42,21) Ve 45. kapitole nacházíme Josefův výrok, který následoval po všech peripetiích, kterými nechal sourozence projít. Jeho slova lze považovat za gesto odpuštění: „Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta. Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života.“ (Gn 45,4-5)

Jestliže vypravěč dosvědčuje, že Josef bratřím odpustil dříve, než Jákob zemřel, překvapuje nás, že bratři teď – když byl otec po smrti – pochybují, zda Josef myslel svá slova vážně! Jinými slovy: nebylo odpuštění jen pózou, kterou chtěl uchlácholit svého stařičkého otce? Možná nabyli dojmu, že smrtí Jákoba zmizelo to poslední, co Josefovi brání ve vykonání odplaty nebo dokonce pomsty za vše, co mu způsobili.

Bratři přichází za Josefem s otcovou závětí, která obsahuje naléhavou výzvu ke smíření. Vzkázali mu: „Tvůj otec před smrtí přikázal: Josefovi řekněte toto: ‚Ach, odpusť prosím svým bratrům přestoupení a hřích, neboť se na tobě dopustili zlého činu. Odpusť prosím služebníkům Boha tvého otce to přestoupení.‘“

Nevíme, zda něco takového Jákob před svou smrtí skutečně pronesl, anebo zda se jednalo o další vykonstruovanou lež bratří. Ani vypravěč nám neprozrazuje žádné detaily. Vykladači se ve vyhodnocení autenticity Jákobovy závěti rozcházejí. Jestliže jedni poukazují na latentně přítomnou faleš a proradnost bratří v celém Josefově příběhu, jiní mají za to, že v dávných dobách by se nikdo neodvážil se závětí manipulovat, neboť by si tak mohl od zesnulého přivodit obávaný trest, kterým mohla být klidně i smrt těch, kteří o závěti pozůstalého nehovoří pravdu.

Jisté je, že v rodině vládla nedůvěra a neupřímnost. A to jak ve vztahu synů k otci, tak ve vztahu bratrů k Josefovi. Názorně to ilustruje moment, kdy se bratři vrátili ke svému otci z Egypta a vyprávěli mu, že se tam setkali s Josefem. Víte, jak na tato slova zareagoval stařičký Jákob? V Bibli čteme: On však zůstal netečný, protože jim nevěřil.

Jákob měl s neupřímností vůči otci svou životní zkušenost. Jako kdyby jej k tomu předurčovala samotná etymologie jeho jména. Jákob = úskočný. A takovým se stal, když chtěl nejprve získat prvorozenství od bratra Ezaua a následně požehnání od otce Izáka. Nyní si uvědomuje, že se on sám nachází v situaci, kdy neví, zda může věřit svým vlastním synům, jestliže mu dříve lhali o Josefově smrti. Co člověk rozsévá, to také sklidí.

V tomto momentu opustíme dějovou linku vyprávění a zaměříme se na jednu klíčovou oblast, jejíž formulace zazněla v samotném úvodu kázání: Co všechno způsobí smrt člověka? Jaké procesy spouští, jedná-li se navíc o smrt otce? Lidé, kteří pracují s umírajícími lidmi v hospicích dosvědčují, že v momentě, kdy člověk umírá, chce svému okolí sdělit něco velmi důležitého, co by nemělo být bráno na lehkou váhu, naopak, co by mělo být předmětem hlubokého zkoumání a promýšlení.

Chtěl bych vás dnes vyzvat k tomu, abyste si položili několik otázek, nad kterými jste možná doposud ještě takto cíleně neuvažovali:

1. Jaký nejdůležitější odkaz zanechali mě, a celé naší rodině mí rodiče, ať už žijící nebo zesnulí? Jestliže je tento odkaz prorodinný, tvůrčí a nosný, podařilo se mi na něj navázat, případně jej v životě realizovat?
2. Jaký vzkaz, výzvu, motiv, přání bych já rád přenechal těm, kteří zůstanou žít poté, co zemřu? Jinými slovy: Jak by zněl můj duchovní testament? Obsahovalo by toto poselství moudrost, k níž jsem v životě, třeba i velmi bolestně dospěl, případně se k ní dokonce protrpěl?

Víte, jak zněla Ježíšova závěť? V Novém zákoně nacházíme hned několik verzí. V modlitbě, kterou Ježíš pronesl den před svou smrtí prosil nebeského Otce, aby jeho následovníci byli jedno. Jak těmto slovům rozumím a nakolik tvoří samozřejmou součást mého křesťanství?

Ježíš svým učedníkům dále přenechává zvláštní způsob stolování. Mají se shromáždit, jíst chléb a pít víno, na Ježíšovu památku. Sobě tak mají připomínat, že cesta do Božího království vede skrze oběť Ježíšova života a odpuštění našich hříchů.

Třetí záznam Ježíšovy závěti máme vyobrazen nad křtitelnicí: máme jít za lidmi, pozvat je do Boží očistné koupele a povzbuzovat je k novému způsobu života, v němž bude dán prostor lidství podle vzoru Ježíše Krista.

Co všechno způsobí smrt člověka? Jaké procesy spouští? Mnohé se odvíjí od poměrů, jaké v rodině vládly ještě za života. To je naše zkušenost. Ještě stále můžeme mnohé změnit, napravit, odčinit, vyznat, odpustit. Směle do toho!