Kácení stromů, určených pro vánoční dekoraci interiérů a exteriérů, začíná již na konci listopadu a trvá bez mála měsíc. Málokdy by hledal spojitost mezi touto činností a dnešním starozákonním textem. A přesto je v 10. kapitole proroka Izajáše Bůh přirovnán k lesníkovi, který sráží pyšně se vypínající národy, jež se v důsledku tohoto zásahu sesouvají k zemi, podobně jako poražený strom. Každému, kdo se dopouští zla, Bůh dříve nebo později připomene, že Žádný strom neroste až do nebe. Platilo to o starověkých velmocích – Egyptu, Asýrii, Babylónu – stejně jako o jejich trpasličích sousedech: Izraeli či Judsku.
Co zůstalo po takovém Božím rubání? Tam, kde byly stromy, zůstaly jen pařezy. Čeština má na to hezké pojmenování: poruba. Izraelci si připadali jako pařezy a kmeny bez života, bez energie, vyschlí, nepoužitelní, zbyteční. Tuto zkušenost učinili nejen individuálně, ale také kolektivně. Ta tam byla jejich minulá sláva, kterou se honosili v době, kdy na trůn usedal král David nebo jeho syn Šalamoun. Když se zamýšleli nad svými aktuálními politickými a náboženskými reprezentanty, zmocňovala se jich skepse a beznaděj. Musel by se stát zázrak, aby z naší sterilní, impotentní, života zbavené vrchnosti vzešlo něco schopného a rozumného, znělo mezi lidmi téměř sborově.
A taky že jo! Vykřikl prorok Izajáš. Bůh se na takový zázrak chystá. A nezastaví ho ani fakt, že se společnost podobá vyschlému pahýlu. S takovou situací si snadno poradí. Naváže tam, kde kdysi slavně začala davidovská linie: u Davidova otce Jišaje. Z jeho rodu se narodí vládce, jehož zrak nebude zaslepen touhou po moci nebo vlastní slávě. Naopak, vše, co bude činit, bude oslavou Boha, protože Bohu bude věnovat všechnu svou pozornost a jemu bude naslouchat více než pochybným pochlebovačům.
To snad není ani možné, namítali mnozí, to by musel čerpat inspiraci z úplně jiných zdrojů než naši aktuální králové a všichni jejich předchůdci? No právě, odpovídal Izajáš, toho nového vládce Bůh obdaruje výjimečnými kompetencemi a dovednostmi. Uznejte sami: kdo ze současných nebo minulých vládců měl schopnost prozíravě vyhodnocovat věci, moudře promýšlet budoucnost a optimálně načasovat začátek, kdy mají být jednotlivé kroky realizovány? A nejde pouze o státnickou a diplomatickou prozíravost. Jde o krále, jehož celé srdce bude šlechetné a jednání ryzí. Takového vám Bůh pošle. Nad těmito slovy Izajášovi zdecimovaní posluchači přesto nevěřícně kroutili hlavami.
Ti, kteří na počátku našeho letopočtu žili v Ježíšově blízkosti, se shodli na tom, že charakteristika větvičky či výhonku, kterou tak pečlivě popsal prorok Izajáš, odpovídá právě jemu. Ke stejnému závěru dospěl i apoštol Pavel, když křesťanům v Římě napsal: Kristus byl poslán k židům, aby tak Bůh prokázal svou věrnost a splnil sliby, jež dal praotcům. Současně přinesl milost i všem ostatním lidem, aby také oni oslavovali Boha.
Jak rozumět slovům apoštola, v nichž o Kristu říká, že přinesl milost všem lidem? Mnohé může opět ozřejmit obraz kácení či vytínání stromů. Ve snaze pochopit význam Velkého pátku, si křesťané v tento den čtou v Izajášově knize, kde se v 53. kapitole nachází proroctví, které vztahují na Krista: byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Co to znamená? Jako lidstvo se podobáme lesu, jako jednotlivci stromu, který je předmětem zájmu Boha – lesníka. Jeho pečlivému zraku neunikne nic z toho, co se v nás odklání od dokonalosti.
A přesto nás Bůh neoznačil křížkem, abychom byli vyťati. Za nás byl křížem označen samotný strom života, kterým je Kristus. Byl ukřižován, pohřben, ale třetího dne se na tomto mrtvém kmeni znovu objevil život. Kristus byl vzkříšen. Slovy proroka Izajáše: vzešel proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydal ovoce.
Z jalového pařezu, který zůstal po staletí trvající vládě izraelských králů, nechal Bůh vyrůst na kmeni židovského národa větvičku novou, svěží, vitální. Ta symbolizuje kontinuitu s Izraelem. Zároveň se v ní zračí i diskontinuita, neboť se stala životadárným kmenem, který dává život všem lidem bez výjimky. My, kteří jsme byli ve křtu naroubováni na ušlechtilý Kristův kmen, máme být Ježíšova životního stylu.
První dvě slova Matoušova evangelia zní v originále: biblios geneseos. V českém překladu: kniha rodu. Biblios geneseos. I bez znalosti řečtiny tam slyšíme kořeny dvou nám všem známých slov: BIBLE a GENESIS. Slovo genesis můžeme přeložit jako rodokmen nebo zrození. Úplně stejně se nazývá první kniha Bible: Genesis. Jestliže evangelista Matouš použil toto slovo, chtěl tím vyjádřit, že Ježíšův příchod znamená nové stvoření. Ježíšovo narození se dá přirovnat ke stvoření vesmíru, který charakterizují poměry, v mnohém překračující podmínky toho původního.
Zkuste si představit vlka, který je ve stejném okamžiku a na stejném místě s beránkem, aniž by mu ublížil. A co byste řekli na takové rande levharta s kůzletem? Přeháním, vím. Ale přesto si ještě přihodím: která maminka by nechala své dítě hrát si v blízkosti jedovatého hada? Nepředstavitelné, bláhové, viďte?! Ježíšovo narození je právě tak radikální, jeho důsledky nepředstavitelné, revoluční, zázračné. Dovolte, abych to ilustroval příkladem.
Jedná se o vánoční příměří z roku 1914, kdy důstojníci ze všech částí zákopů v jazyce protistrany nejistě zakřičeli: Nestřílejte. Po chvíli se skutečně setkali s nepřátelskými vojáky v zemi nikoho. Příměří začalo jako dohoda o zastavení ozbrojených střetů, aby si vojáci mohli sníst štědrovečerní večeři a odnést mrtvé. Odtud se to šířilo dál. Válečnými historiky je rozsáhle zdokumentováno, jak si vojáci z obou válčících stran navzájem půjčovali lopaty na kopání hrobů. A potom si pomáhali a dělali společné pohřební obřady. To vedlo k výměně potravin. Němci nabídli Angličanům klobásy a ti jim to oplatili švestkovým kompotem. Nakonec se neozbrojení vojáci shromáždili na neutrální půdě, společně se pomodlili a zpívali vánoční koledy, společně snědli večeři a vyměnili si dárky. Nepřátelští vojáci si pořizovali skupinové fotografie, vyměňovali si knoflíky a helmy jako suvenýry a plánovali, jak se po skončení války setkají. Nejproslulejší bylo uspořádání zápasů v kopané s improvizovanými míči. Jeden německý voják k tomu poznamenává: „Najednou Angličané přinesli ze zákopů fotbalový míč a brzy se rozjela živá hra. Bylo to nádherné a zvláštní. Angličtí důstojníci to vnímali stejně. Tak se Vánocům, svátkům lásky, podařilo na čas spojit smrtelné nepřátele jako naše přátele.“
Radikální a ohromující proměna vztahů mezi lidmi, kterou prorok Izajáš popsal prostřednictvím básnické hyperboly ze světa zvířat, je stále velkou inspirací a životní výzvou. Moc, kterou Bůh dává svým ambasadorům na zemi, vzdoruje přirozené logice a překračuje limity toho, čeho je člověk schopen dosáhnout z vlastní síly. Pro Boha ovšem není nic nemožné. Rád bych vás dnes vyslal domů s otázkou: Kdo je v mém životě pro mě ten znepřátelený Angličan nebo Němec? Co by mohlo být míčem, který bych vnesl do života, abych rozpustil nepřátelství? Někdy stačí zvolat nestřílejte anebo přestat střílet? Udělám to?
