Kdybychom měli přístup ke zpravodajství, které by zachycovalo události, k nimž došlo ve světě kalendářů, není pochyb o tom, že tento týden by se odehrál ve znamení vícero významných změn. O jaké by se jednalo? Tak především kalendáře, jejichž výrobní číslo končilo trojkou, vystřídaly nové modely, s pořadovým číslem 24. Změny zaznamenaly také církevní a liturgické kalendáře. Včerejší svátek Zjevení Krista mudrcům (lidově Tří králů) završil dominantní roli témat, spojených s narozením Ježíše Krista. Vánoční příběhy byly vystřídány vyprávěním o počátku Ježíšovy činnosti. Neděle, které akcentují tuto část Ježíšova života jsou v církevním žargonu označeny jako neděle po svátku Zjevení.
První neděle po Zjevení, kterou slavíme dnes, se nazývá neděle křtu. Je tomu tak proto, že všechna čtyři evangelia shodně zařazují Ježíšův křest na začátek Ježíšovy mise. Je notoricky známou skutečností, že každý ze čtyř evangelistů zacházel s historickou látkou vztahující se k Ježíšovu životu jinak. Zvláště to platí o evangelistu Janovi, který se mnohem více zaměřuje na Ježíšovu teologii než na události z Jeho života. Nám, čtenářům, ale stejně tak i odborným vykladačům, tím evangelista připravil nejednu hádanku.
Evangelium Jana 1,29 Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. 30 To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. 31 Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ 32 Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. 33 A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ 34 Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“35 Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. 36 Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: „Hle, beránek Boží.“ 37 Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem.
Tento oddíl v sobě jednu takovou záhadu ukrývá. Mám na mysli titul, kterým Jan Křtitel označil Ježíše: beránek Boží. Zkusme si představit scénické ztvárnění tohoto okamžiku. Na jevišti stojí Jan Křtitel a dva jeho učedníci. Kolem prochází Ježíš. Jan na něj ukazuje prstem a říká svým dvěma společníkům: to je beránek Boží. A ti dva se dávají do pohybu a odcházejí stejným směrem jako Ježíš, ba co více, odcházejí s ním. Proč se jej rozhodli takto spontánně následovat? Přitahoval je snad titul Beránek Boží, který byl Ježíšovi přiřčen?
Zkusme si nejprve uvědomit, že my čteme tento text optikou, ovlivněnou více než dva tisíce let starým výkladem, který spojuje Ježíše s proroctvím o trpícím služebníku z Izajáše 53. kapitoly, kde čteme: Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Beránek Boží“ vyvolává v našich představách obraz Ježíšova zkrvaveného těla, visícího na kříži.
Ovšem Jan Křtitel, s touto představou ještě nemohl pracovat. Jednak proto, že takto Ježíše označil dříve, než k ukřižování došlo. Dále: Ježíšův úděl byl interpretován jako naplnění Izajášova proroctví až mnohem později. A hlavně: co mohlo být na vizi násilně umučeného beránka tak přitažlivého, že se hned dva muži spontánně rozhodli být součástí tohoto krvavého dramatu? Nedává to smysl.
Jaký z toho plyne závěr? Je velmi nepravděpodobné, že Jan Křtitel v oslovení beránek Boží navazoval na Izajášovo proroctví. Co tedy měl titul, kterým Křtitel označil Ježíše, označovat? Co na něm bylo pro Ježíšovy současníky tak přitažlivé? A co vlastně tyto představy o beránku Božím obsahovaly? Tolik otázek kvůli jednomu titulu, který mají na svědomí dva Janové: Křtitel a apoštol.
Není pochyb, že oba Janové pohlíží na Ježíšovu roli v uskutečnění spásy z jiného úhlu a jsou vedeni jinými zkušenostmi. Abychom si udělali přesnější představu o tom, v čem se shodují a v čem se jejich důrazy liší, položíme oběma protagonistům dvě shodné otázky: Kdo je pro tebe Ježíš? Co dělá/udělal pro spásu lidstva?
Dovolte, abych k rozhovoru nejprve pozval Jana Křtitele a položil mu první otázku: Kdo je pro tebe Ježíš? Odpověď Jana Křtitele by mohla znít takto: Ježíš je pro mě král, vojenský vůdce a vítěz, jehož příchod ohlašovali mnozí starozákonní proroci. Ti jej přirovnávali k Beránkovi, ovšem nikoli k pouze tomu obětnímu, kterého spatřil Abraham, jako zástupnou oběť místo Izáka. Ježíš je mnohem více než beránci, kteří jsou obětováni každé ráno a každý večer v chrámu, nebo v den smíření. Ježíš je samozřejmě mnohem více než kterýkoli jiný beránek, který vzejde z pastýřského chovu. On je Beránek Boží. Ježíš je jedinečným způsobem vybaven k boji s hříchem, protože on sám je bez hříchu.
Nyní bychom ti, Jane, rádi položili druhou otázku: Co Ježíš dělá pro spásu lidstva? Křtí Duchem svatým. Jinými slovy: Ježíš dokáže vymýtit ze světa vzpouru proti Bohu i nelásku mezi lidmi. To nedokáže nikdo jiný, protože mu schází Ježíšova čistota, nevinnost a nepoddajnost moci hříchu.
Nyní dejme prostor druhému Janovi, autoru evangelia, a položme mu stejnou otázku, jakou jsme adresovali Křtiteli: Kdo je pro tebe Ježíš? Odpověď Jana apoštola by mohla znít takto: V době exodu Izraele z egyptského otroctví vyzval Bůh každou rodinu ze svého lidu, aby obětovala beránka a jeho krví potřela veřeje svého domu. Té noci Bůh vynesl soud na zemi a pobil prvorozené v každé domácnosti… ale minul domy, které měly nad dveřích krev beránka. V každé domácnosti v Egyptě byl té noci někdo mrtvý: buď prvorozený, anebo beránek. V domácnostech, které důvěřovaly Hospodinu, zemřel místo prvorozeného beránek.
Jane, také tobě bychom rádi položili otázku: Co Ježíš dělá pro spásu lidstva? V Ježíšovi vidím především obětního Beránka, o kterém hovořil prorok Izajáš. On vzal na sebe trest za hřích lidí, aby mohli být uzdraveni. Tuto službu nemohl pro lidi udělat nikdo jiný než ten, který byl bez viny. Proto Ježíše nazývám shodně jako Křtitel: beránkem Božím.
Poté, co jsme si vyslechli odpovědi obou Ježíšových svědků se pokusme rekonstruovat z jakých pozic argumentovali. O náboženských očekáváních, která sdíleli Ježíšovi současníci, se dočteme samozřejmě v Bibli, ale vypovídá o nich také židovská literatura, která vznikla v mezidobí mezi zákonem Starým a Novým. K takovým spisům patří například 1. kniha Henochova, ve které vystupuje beránek, který postupně dospívá a stává se dominantní nejen nad ovcemi, ale také nad ostatními zvířaty.
Jakkoli se nám to může zdát zvláštní, v židovských představách skutečně vystupuje mesiášský beránek v roli válečníka, dobyvatele, který ve světě potlačí rebelii proti Bohu a zmaří všechny způsoby, jimiž si lidé křivdí a způsobují bolest. Titul beránek Boží je pro Křtitele synonymum krále, který vykoření ze světa všechnu bezbožnost, hřích, sobectví, lhostejnost i všechny formy vykořisťování a zneužívání. Představa zapojení se do tohoto tažení proti zlu mohla učedníky Jana Křtitele fascinovat natolik, že se rozhodli opustit svého původního učitele a následovat Ježíše. V Ježíši – beránku Božím – viděli mocného božského vůdce, který zavelí k vítěznému tažení proti hříchu.
Ježíš ve svém životě a ve své misi ovšem v každém detailu nenaplnil představy o beránku Božím, kterými se nechali Janovi učedníci okouzlit. Ježíš nebyl revolucionář, který chtěl bořit. Jeho programem nebyla destrukce, nýbrž obnova. To, co říkal, náboženské a světské autority spíše překvapovalo, než deptalo. Jeho síla tkvěla v tom, že působil nejistotu, zpochybňoval to, co se neproblémově žilo a věřilo. Armádu svých sedmdesáti učedníků poslal jako ovce mezi vlky, a ještě jim doporučil, aby si s sebou nebrali peníze, zavazadla ani náhradní obuv (Lukáš 10).
Pochopitelným se stalo rozčarování, jehož jsme svědky u Jana Křtitele, který z vězení posílá své učedníky za Ježíšem, aby se ho dotázali, zda je skutečně tím zaslíbeným Mesiášem, anebo mají čekat jiného. Své představy o beránku Božím si Křtitel již nestihl opravit, neboť ještě předtím zemřel násilnou smrtí. Jeho učedníci museli po Velkém pátku mnohé věci korigovat a nově promýšlet.
Apoštol Jan nezemřel násilnou smrtí někdy kolem roku 30 jako Křtitel. Tradice říká, že se dožil vysokého věku a zemřel někdy kolem r. 98 po Kristu. Díky tomu mohl získat úplnější obraz o tom, kdo byl Ježíš a jakým způsobem uskutečňoval plán spásy. Nemohl přehlédnout, že se v Ježíšově údělu naplnilo nejedno starozákonní proroctví, zvláště pak přeodbraz židovských Velikonoc neboli paschy a taktéž vize proroka Izajáše o beránkovi, který je veden na porážku, kam odnáší hřích mnohých a umírá, aby druzí mohli žít. Jistě není náhoda, že Izajáš je nejčastěji citovanou knihou v Janově evangeliu. Izajáš sice nejde až tak daleko, aby nazval trpícího Služebníka Beránkem Božím, ale je těžké uvěřit, že jej při kompozici svého evangelia neměl apoštol Jan na mysli.
A co my? Nespojujeme si také beránka Božího s představami, které se s jeho posláním míjejí? Co když charakteristika beránka z proroka Izajáše, kde o něm čteme, že byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako ovce před střihači zůstal němý, není ospravedlněním domácího násilí, sexuálního zneužívání, ani žádné jiné formy útlaku a diskriminace? Jistě, mlčení a pasivita se v některých případech mohou stát efektivní strategií proti násilí. Ovšem trvat na tom, že utlačovaní mají za všech okolností mlčet a zůstat tváří v tvář násilí pasivní, může být jen další forma násilí, která je páchaná na bezmocných. Na tichém snášení utrpení není nic specificky Kristovského. Kam nás tyto úvahy zavedly?
Jestliže se titul beránek Boží nevyčerpává ani v představě vítězného vládce a nelze jej plně ztotožnit ani s tichou obětí, co si máme s tímto označením počít? Vše nasvědčuje tomu, že ani jedna z těchto prvoplánových představ, která by vystupovala izolovaně, by neodrážela věrně kým Ježíš byl – a je. Zároveň platí, že v napětí obou těchto pojetí či přístupů objevujeme způsob, jakým beránek Boží dosahuje cíle. Děje se tak částečně uplatněním jeho moci a částečně rezignací na násilnou odplatu.
To je důvod, proč po Vánocích soustředíme svou pozornost na Ježíšův život. Nepřestáváme žasnout, jak dokázal uplatňovat svou moc, aniž sáhl k násilí. Všímáme si, že dokázal být mírumilovný, ale vůbec to neznamenalo, že byl pouze pasivní. Konfrontoval, ale neútočil. Byl laskavý nikoli však poddajný či submisivní. Toto a mnohem více zahrnuje titul beránek Boží. To je látka k promýšlení na celé období po svátku Zjevení. Zvu vás k dalšímu dílu, který se odehraje příští neděli.
