Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16)
Mnozí křesťané znají verš Jan 3,16 zpaměti, neboť neopakovatelným způsobem vypovídá o Boží lásce ke světu a příslibu věčného života. Ačkoli se v něm setkáváme s výstižným shrnutím základních pravd křesťanské víry, neměli bychom jej izolovat od kontextu v němž zazněl, nýbrž zohlednit situaci na jakou evangelista Jan reagoval.
Není bez zajímavosti, že hned ve dvou následujících verších se setkáváme s tvrzeními, která jsou s obsahem verše Jan 3,16 minimálně v napětí, jestliže nepoužijeme příliš silné slovo protiklad. Jak může Bůh tak milovat svět, že do něj pošle svého Syna, aby svět spasil, nikoli soudil, a přeci se o jeho Synu dočteme, že se víra v něj stane kritériem soudu?
Zaposlouchejme se do veršů, které následují bezprostředně po nejznámějším verši Bible:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. 17 Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. 18 Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. 19 Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. 20 Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. 21 Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“
Hlavním tématem tohoto oddílu je spása světa. Co charakterizuje spasený nebo zachráněný svět? Apoštol používá sběrný termín – ZLO – čímž míní, že v takovém světě není místo pro nenávist, nespravedlnost ani útlak. Naopak, prosazuje se v něm SVĚTLO, což je opět sběrný termín, který zahrnuje spravedlnost, soucit, milosrdenství, lásku a rovnost.
Není pochyb o tom, že Ježíš věděl, že na světě žijí lidé, kteří neváhají použít násilí, páchají zlo, odmítají světlo. Taková byla a je životní realita. A přesto se upozorňování na toto odsouzeníhodné chování nestalo pro Božího Syna úkolem číslo jedna.
Ježíš se ve své misi zaměřoval na ty, kteří byli odhodláni spolu s ním obnovovat svět k podobě, k jaké je Bůh stvořil. Díky jejich působení se měl svět proměňovat v prostředí láskyplné, spravedlivé a pečující.
Aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul…. Tato věta obsahuje kromě pozitivního sdělení také možnost odmítnutí. Co charakterizuje víru, bez níž člověk hyne? To není teoretická nebo hypotetická otázka, o které bychom mohli hodinami debatovat u táboráku. Jsme-li v životě konfrontováni s pochybnostmi, nemocemi, smrtí milovaných osob, klademe si otázky: Jak je to vlastně se mnou? Věřím? A je tato má víra dostačující pro spásu? A co mí blízcí, kteří nevěří? Zahynou? Bible to přeci naznačuje, anebo se pletu? Kdybychom se chtěli rychle vypořádat s těmito pochybnostmi, mohli bychom snadno přeskočit na verš sedmnáctý, kde se o Bohu říká, že neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Ale je tento způsob výkladu verše Jan 3,16 dostatečně poctivý?
Tato otázka nás přivádí zpět ke kontextu, v jakém Ježíšova slova o spáse, věčném životě, světle i soudu zazněla. Jednalo se o rozhovor s Nikodémem, farizejem a čelním náboženským představitelem, který přišel za Ježíšem v noci.
Nikodém sice uznával, že Ježíš byl učitel od Boha, ovšem toto své přesvědčení si uchoval pro sebe. S Ježíšem se setkal tajně. Z rozhovoru, který s Ježíšem vedli vyplynulo, že Nikodémovi scházelo hlubší porozumění pro některé klíčové duchovní záležitosti.
V kritice, která se od Ježíše dostává Nikodémovi, můžeme spatřit ostří, které bylo namířeno rovněž proti tehdejším krypto-křesťanům, tedy lidem, kteří uznávali Ježíšovu autoritu, ale toto své přesvědčení uchovávali v tajnosti. Pro evangelistu Jana se na konci 1. století po Kristu, kdy evangelium vznikalo, stala klíčovou otázka: co je a co není autentická víra? Jaké důsledky má tato víra pro každodenní životní praxi a křesťanský coming-out?
Sloveso věřit se v Janově evangeliu objevuje 38krát. V ostatních třech evangeliích se sloveso věřit vyskytuje celkem pouze 31krát. 38 ku 31! Tato malá statistika vypovídá o významu, jaký autor Jan přisuzuje víře. Proč autor čtvrtého evangelia zdůrazňuje důležitost víry více než ostatní? Z Janova evangelia lze vyčíst, že víra v Ježíše se více týká osobního nasazení pro zmenšení vlivu zla, nenávisti a nespravedlnosti než pro spásu vlastní ustrašené dušičky. Jinými slovy: Věřit v Ježíše znamená zaujmout aktivní postoj. Neutralita, nerozhodnost, skrytost nepřichází v úvahu.
Tento apel byl v době vzniku Janova evangelia velmi aktuální, což bych rád ilustroval na příběhu uzdravení slepého muže, jehož rodiče se odmítli veřejně přihlásit k Ježíšovi, neboť se obávali, že budou vykázáni ze synagógy: Židé nevěřili, že byl slepý a že prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče a nezeptali se jich: „Je to váš syn, o němž říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že nyní vidí?“ Rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, také nevíme. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ To řekli jeho rodiče, protože se báli Židů, neboť Židé se již usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. (Jan 9,18-22) O obavách některých náboženských představitelů se dočteme také ve 12,42-43: Přesto v něho uvěřili i mnozí z předních mužů, ale kvůli farizeům se k němu nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagógy. Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží. Na vysvětlenou pouze dodám jeden historický detail: prvotní křesťanská komunita se oddělila od židovské synagogy. Někteří křesťané v synagóze přesto zůstali, neboť měli obavy ze společenské izolace. Evangelista Jan naléhavě apeloval na vyznání víry v Ježíše, neboť chtěl povzbudit ty, kteří váhali, zda se mají přidat na Ježíšovu stranu.
Vraťme se do naší současnosti. K čemu nás chce přimět evangelium? Ježíšův příchod do světa je výzvou k přehodnocení toho kým jsme, o co se zasazujeme a čemu věříme. Je dost možné, že od chvíle, kdy se seznámíme s Ježíšovou vizí nově uspořádaných vztahů a poměrů, se naše nespokojenost s tím, v jakém stavu se současný svět nachází, stane doslova mučivou.
Ani v postní době, kdy se zaměřujeme na to, co Ježíš udělal, aby nás zachránil od hříchu, se neodvažujeme zapomenout, že máme lidem vyřídit dobrou zprávu. Výrok o Synu, který byl poslán, abychom v něj uvěřili a nezahynuli, nebyl formulován jako varování, ale jako zaslíbení. Jestliže si někdo učiní z verše Jan 3,16 klacek na nevěřící, pak je to určitě špatně.
Východiskem verše Jan 3,16 je Boží láska, která se projevila již na úplném začátku v díle stvoření světa a všeho, co je v něm. Pro dobro světa daroval Bůh svého nejmilovanějšího Syna. Každý rodič ví, že láska k dítěti je tak velká, že by se kvůli ní neváhal obětovat. Tato lidská zkušenost nám odhaluje nepochopitelnou míru Boží lásky, která se obětuje pro naši záchranu a věčný život. Jaká jiná by měla být naše odpověď, než se stejnou obětavostí milovat všechno stvoření? Příležitosti k tomu nemusíme hledat na jiném kontinentě nebo někde v dalekém kosmu. Velmi pravděpodobně se nachází hned za prahem našeho domu: péče o životní prostředí, mírnění dopadů hladu nebo chudoby, laskavé soužití bez zbytečných sporů.
Někdy nás až příliš zaměstnávají otázky, zda budou druzí lidé spaseni či nikoli. Rozhodovat o tom není naše věc. Možná bude stačit, když zareagujeme na výzvu, kterou Jan adresoval svým spoluvěřícím: opusťte komfortní zónu a přiznejte se veřejně ke své víře v Ježíše.
