Nedokáži říct, kolikrát jsem se různých lidí a v různých obdobích svého života dotazoval, jak používat automatickou pračku. Jaký program zvolit, jakou teplotu nastavit, k čemu je intenzita odstřeďování, kolik prášku dát a kam, jakou aviváž použít a kolik ji nalít? To vše mi bylo několikrát vysvětlováno, ale já jsem tomu většinou nepřikládal význam, protože jsem si myslel, že to nebudu potřebovat. Nezáleželo mi na podrobnostech, které beztak nebudu mít kdy uplatnit v praxi. A pak se to stalo. Byl jsem postaven před situaci, kdy bylo třeba vložit prádlo do pračky a spustit prací proces. To pak najednou začalo být pro mě všechno důležité.
Dovolte ještě jednu ilustraci. Zde přítomné dívky nebo ženy možná vyslechly nevyžádané rady zkušených kuchařek, jak udělat svíčkovou, upéct bábovku nebo připravit a ochutit zvěřinu – jelena, kance nebo bažanta. Dokud něco takového nevyhrajete v tombole na plese, nepotřebujete poslouchat školení, jak takovou surovinu zpracovat. Ale když si vezete v kufru auta divočáka, začínáte se velmi seriózně rozpomínat na vše, co jste kdy k tomu slyšeli, ačkoli jste se domnívali, že to nikdy nebudete potřebovat uplatnit.
Dokud něco nepotřebujeme, pak všechno, co se toho týká, jde mimo nás. Plnou pozornost věnujeme nějaké záležitosti teprve ve chvíli, kdy si to vyžádá naléhavá situace. A netýká se to pouze domácích prací. Platí to i pro míru, do jaké známe sami sebe. Některé osobnostní rysy vytanou na povrch teprve v důsledku nastalých situací. Dokud nezažijete strach, nedokážete odhadnout, jak hodně vás úzkosti a obavy dokáží paralyzovat. Dokud se někdo necitlivě nedotkne vašeho ega, nevíte, jak malicherně a kousavě dokážete reagovat. Dokud vás nikdo nešikanoval, nechápete, jak snadno se u někoho může projevit agrese a hněv.
Podobně je tomu s mírou poznání druhých lidí. V práci vás spojí nějaký projekt, na kterém jste nuceni dlouhodobě spolupracovat se svým kolegou či kolegyní, a jen díky tomu, jeho/ji poznáte mnohem více než pouze povrchně. Podobná situace se může přihodit v souvislosti s výstupem na vrchol nějaké hory, kdy se ocitnete ve společnosti někoho, koho jste si jako společníka nezvolili, ale díky hodinám společného zdolávání překážek jste se s ním poznali lépe než třeba s člověkem, který vás na výšlap pozval.
Plnou pozornost věnujeme nějaké záležitosti teprve ve chvíli, kdy si to vyžádají okolnosti. Ukázali jsme si, že to platí v oblasti každodenních úkolů, v poznání sebe sama, ve vztahu k druhým lidem.
Stejnou zákonitost lze vysledovat i ve vztahu k Bohu. Dokud se člověk domnívá, že má život pod kontrolou, že si dokáže navodit pohodu a zodpovědět sžíravé existenciální otázky, bude mu znít vše, co se týká Boha, jako nevyžádaná rada. Sdělením, vhledům, zkušenostem, které se týkají Boha, nebude přikládat význam.
Lidé, kteří se na počátku našeho letopočtu setkali s Ježíšem z Nazareta, si uvědomili, že se Ježíš od ostatních lidí, se kterými se kdykoli předtím setkali, významně lišil. Nikdo jiný nemluvil jako On. Nikdo jiný nedělal stejné věci jako On. Nikdo nemluvil o Bohu jako on.
Síla této zkušenosti vedla čtyři autory – Matouše, Marka, Lukáše a Jana – k sepsání Ježíšova životopisu. Ovšem nebyl to životopis v běžném slova smyslu. Nejednalo se o informace o mrtvém člověku z historie. Evangelia konfrontují člověka s otázkou: Kdo je Ježíš, který je přítomen, jehož poselství stále zní a pozvání trvá. Názory na Ježíšovu osobu lidi odjakživa rozdělovaly. Potvrzují to slova evangelisty Jana: Bylo o něm mezi lidmi mnoho dohadů. Jedni říkali: „Je dobrý.“ Jiní říkali: „Není, vždyť svádí lid.“ (Jan 7,12)
A přesto byl Ježíš tím nejméně pochopeným jedincem, který kdy žil. Kritici vtipkovali o Jeho narození, diskutovali o Jeho božském původu, opovrhovali Jeho záměry, spílali Jeho učení, byli podezíraví vůči Jeho motivům, skeptičtí vůči Jeho metodám a rozzuření Jeho poselstvím. Nakonec Ho poslali na smrt na kříž.
Ovšem nestačí říct ani to, že Ježíš byl jedním z dobrých lidí nebo učitel nadčasových pravd. Ježíš totiž o sobě prohlašoval věci, které si nedovolila tvrdit žádná morální autorita ani duchovní vůdce. Řekl například, že má moc odpouštět hříchy. Anebo kladl mezi sebe a Boha rovnítko. Dle jeho vlastních slov mu přísluší stejná autorita i úcta jako Bohu. Čím déle se lidé vyskytovali v jeho přítomnosti, tím více mu byli buď nakloněni, anebo jej o to víc nenáviděli.
Představte si, že byste měli odpovědět na anketní otázku: Jak vnímáš Ježíše? Možná by někdo z nás odpověděl, že není proti němu, ale zároveň si není úplně jistý, že věří všemu, co Ježíš o sobě tvrdil. Existuje nějaká neutrální pozice? C.S. Lewis je autorem výroku, v němž tvrdí, že pokud jde o Ježíše, máme pouze tři možnosti: Ježíš je buď lhář, šílenec, nebo Pán. Nic nenasvědčuje tomu, že by Ježíše někdo z jeho současníků usvědčil ze lži. Byl snad šílencem? Ježíšovo konzistentní jednání neodpovídalo ani profilu šílence.
Hlavní myšlenka dnešního kázání zní: Plnou pozornost věnujeme nějaké záležitosti teprve ve chvíli, kdy si to vyžádá naléhavost situace. Pokud si myslíme, že Ježíše nepotřebujeme, může nás k němu někdy v budoucnu dovést zkušenost opuštěnosti, ztráty životních jistot, zhroucení vizí a plánů, ale stejně tak i dosažení kariérního vrcholu, splnění vztahových snů, chuť sladkého ovoce, které vzešly z dlouholeté tvrdé píle a dřiny. Obojí může vést k touze po životu v plnosti, kterou evangelia spojují s důvěrou v Krista.
Jestliže se v nějakém člověku neozývá touha po Bohu, neznamená to, že ji v sobě nemá. Boží láska kvůli nezájmu někoho nevyprchá. Dá o sobě opakovaně vědět. Někdy jako pocit viny, jindy jako vděčnost. Jednou se ozve, když je člověk o samotě, jindy v davu. Možná jste se i vy někdy probudili a poté, co jste se hluboko nadechli, jste cítili, že máte v sobě neutuchající touhu říct někomu „děkuji“ za to, že jste byli pozván k něčemu tak jedinečnému a neopakovatelnému, jako je lidský život, dnešní den, právě tento okamžik. Ježíšova evangelia tuto potřebu v nás odhalují, pojmenovávají a zvou nás, abychom jí šli naproti.
Postní doba, do které jsme dnešní nedělí vstoupili, si všímá, že evangelia nás zvou do vztahu s živým Ježíšem, jehož životní úděl je neodmyslitelně spjat s ukřižováním a vzkříšením. Křesťané neoslavují Ježíšův kříž kvůli nějaké patologické zálibě v utrpení nebo bolesti. Kříž je předmětem úcty, protože symbolizuje Ježíšovu věrnost a oddanost Bohu, kterou nezastaví ani nutnost oběti vlastního života. Bůh na toto Ježíšovo sebe-darování v lásce odpovídá přemožením samotné smrti, čímž dává tomuto činu obětující se lásky věčnou platnost.
Kříž má krásu právě díky tomu, jak hluboce vystihuje podstatu lásky. Vzkříšení je vrcholným vyjádřením této lásky, protože dosvědčuje, že obětující se láska není nakonec poražena, naopak vítězí. Ježíš říká: Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den.
