Zkoušeli jste někdy přečíst Bibli od první do poslední strany? Začátek je fajn. Příběhy z knihy Genesis jsou poutavé, zápletky divoké, dějové linky nepředvídatelné a rozuzlení překvapivá. Stejně tak kniha Exodus je napínavou četbou, která nejenže vypráví o vysvobození lidu z otroctví v Egyptě, ale zachycuje také dramatické momenty z cesty pouští a vrcholí líčením peripetií, spojených se vstupem Izraelců do zaslíbené země.
Pak se ovšem vyprávění zpomalí a lektura se stane těžkopádnou. Leviticus, Numeri a Deuteronomium, to jsou doslova bezedné bažiny zákonů, nařízení a příkazů, od těch nejvšednějších v domácnosti, až po ty nejkomplikovanější, které se týkaly bohoslužby a chrámových obětí. Jejich smysl se současnému čtenáři mnohdy ztrácí, bez objasňujících komentářů dokonce místy zcela uniká. Akce a napětí se naštěstí zase rozběhnou v knize Jozue a úspěšně gradují i v dalších knihách: Soudců, 1. a 2. Samuelově a 1. a 2. Královské.
Potom je ovšem rychlý čtenář za svou překotnost jakoby sankcionován. Děje se tak díky knize Paralipomenon, která nabízí – obrazně řečeno – přelet nad biblickým územím. Četba je to podobně vzrušující, jako listování telefonním seznamem, v němž jsou vám předestřeny stovky jmen, která nedokážete přečíst, natož vyslovit, a už vůbec ne sledovat, ke které z rodových linií každého z dvanácti izraelských kmenů je autorem jednotlivé jméno přiřazeno. Není divu, že se v tomto momentu i otrlým čtenářům začínají klížit oči.
Kdekoho napadne zdrcující otázka: jaký mají ty rodokmeny vlastně význam? Pokud se do nich začteme, věnujeme jim obvykle tolik pozornosti, kolik jí přikládáme obchodním podmínkám při nákupu nějakého spotřebního zboží. Nejdříve to vše bereme docela vážně, pak ale zjistíme, že čteme něco, co je napsáno malými písmenky, ale hlavně, jedná se o text, kterému vůbec nerozumíme. Z toho důvodu se nakonec rezignovaně přesuneme na konec oddílu a bezmyšlenkovitě, dnes zpravidla jedním kliknutím, potvrdíme svůj souhlas. Stejně tak je tomu s rodokmeny: nemáme ponětí, proč jsou v Bibli, co vlastně znamenají, ale pasivně je přijímáme a souhlasíme s nimi.
Vraťme se zpět k čtenářské výzvě číst Bibli od desky k desce. Historické knihy nás kromě genealogií snad přeci jen dostanou do tempa popisem vzestupu a pádu království Izraele a Judy. Zjišťujeme z nich mimo jiné, že pomyslného dna se izraelský národ dočkal zkušeností vyhnanství, kterou si připsaly na vrub pohanské říše Asýrie a Babylonu. Ačkoli se po několika desetiletích otrhaná parta osvobozených vyhnanců vrátila zpět do Jeruzaléma a usilovala o to, aby bylo znovu vystavěno město a přestavěn chrám, ta původní nádhera už tam prostě nebyla. Ani přítomnost Hospodina už nebyla tak slavná a povznášející jako předtím. Na tom se shodovali mnozí.
Na tomto konstatování Starý zákon končí. Jestliže lze něco říct o výhledu autorů, kteří jako poslední přispěli do starozákonní knihovny, je to na jedné straně téměř nesnesitelná nejistota ohledně budoucnosti, na straně druhé netrpělivé a trýznivé čekání, že to Pán Bůh nějak vezme do svých rukou, aktivně se chopí role a dá věci do pořádku.
Okamžik, v němž došlo k velkému Božímu odhalení, nazývají novozákonní autoři evangeliem. První ze svědků, který nevšední a překvapující událost Božího sebe-představení detailně popsal, se jmenuje Matouš. A světe div se, Matouš začíná svou knihu rodokmenem. Ano, tím nekonečným a pro čtenáře úmorným seznamem jmen. Jako kdyby židovští pisatelé byli tou rodinnou historií úplně posedlí.
Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry, Juda Farese a Záru z Támary, Fares měl syna Chesróma, Chesróm Arama. Aram měl syna Amínadaba, Amínadab Naasona, Naason Salmóna, Salmón měl syna Bóaza z Rachaby, Bóaz Obéda z Rút, Obéd Isaje a Isaj Davida krále. David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy, Šalomoun Roboám, Roboám Abiu, Abia Asafa, Asaf Jóšafata, Jóšafat Jórama, Jóram Uziáše. Uziáš měl syna Jótama, Jótam Achaza, Achaz Ezechiáše, Ezechiáš Manase, Manase měl syna Amose, Amos Joziáše, Joziáš Jechoniáše a jeho bratry za babylónského zajetí. Po babylónském zajetí Jechoniáš měl syna Salatiela, Salatiel Zorobabela, Zorobabel Abiuda, Abiud Eliakima, Eliakim Azóra, Azór Sádoka, Sádok Achima. Achim měl syna Eliuda, Eliud Eleazara, Eleazar Mattana, Mattan Jákoba, Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš, řečený Kristus. Všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí až po Krista čtrnáct. (Mt, 1,1-17)
Matouš je přesvědčen, že dobré zprávě o Ježíšově narození nelze porozumět, jestliže neznáme rodokmeny. Díky nim totiž – za prvé – dokážeme vysledovat zaslíbení, která dal Bůh předchozím generacím, a 2. ujistit se, že Bůh se svým lidem opravdu věrně zůstával v době vzestupů i pádů, triumfů i selhání. Jinými slovy: rodokmen byl způsob, jak dovolit zaslíbením, aby zůstávala transparentní, živá a neochvějná, a to zejména ve chvílích temnoty a zmatku. Tím třetím důvodem, proč se Matouš uchyluje hned v úvodu své knihy k rodokmenu, je snaha zdůraznit, že Ježíš je tím dlouho očekávaným Mesiášem, který se zrodil z lůna Božího lidu Izraele. Matouš nazývá Ježíše Synem Davida a zároveň Synem Abrahama, čímž signalizuje, že v Ježíši se naplnila hned dvě klíčová zaslíbení, na kterých je vystavěna páteř celého biblického příběhu: ve 2. Samuelově 7. kapitole Bůh slibuje, že jeden z Davidových potomků bude králem po všechny časy a v Genesis 12. kapitole zase Bůh dává Abrahamovi slib, že se stane velkým národem a všechny národy země budou skrze něj požehnány.
Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého? ptá se nevěřícně Natanael poté, co mu bylo řečeno, že dlouho očekávaný vysvoboditel Izraele pochází z lokality, kterou většina obyvatel tehdejší Palestiny pohrdala. Mnohé v tom utvrzovalo i Ježíšovo rodinné tajemství – a sice, že se narodil jako nemanželské dítě dvěma naivkám: tesaři a jeho dospívající přítelkyni. Ale to by byla teprve půlka skandálu.
Když se ponoříme do Ježíšovy pokrevní linie ještě o něco hlouběji, zjistíme, že celý jeho rodokmen je samý výtečník či výtečnice. Abraham – na jedné straně muž velké víry… ovšem když zrovna nelže a nepodvádí. Izák – další lhář. Jákob – podvodník, podvodník, a ještě jednou podvodník. Tamar, ta se převlékla za prostitutku, aby přelstila svého tchána, měla s ním poměr a otěhotněla. Rachab, to byla alespoň skutečná prostitutka, nic nepředstírala. Batšeba, manželka Urijáše, poloviční viník sexuálního skandálu, který měl z další poloviny na svědomí predátor, manipulátor, násilník a samotný král David. A to jsme se ještě nedostali k té části genealogie, v níž vystupují judští králové Achaz a Manase, kteří byli schopni obětovat vlastní děti pohanským bohům.
Každý, kdo by se chtěl ucházet o veřejnou funkci – například stát se Mesiášem – by se snažil tato skandální rodinná tajemství za každou cenu skrýt. Ale Matouš je vystavuje na odiv, včetně všech detailů. Ježíš pochází z rodové linie podvodníků, zbabělců, tyranů, darebáků, vrahů, cizoložníků a nevěstek. To je královský rodokmen k pohledání! Co si máme o tom všem myslet?
Ježíš se narodil do pohnuté historie plné vzestupů a pádů, záchvěvů nových začátků, záhy utopených ve starém zoufalství. Ježíš se za svůj původ nestyděl, a tudíž u něj nezpůsobuje rozpaky a rozčarování ani historie našich rodových linií, v nichž lze snadno narazit na problematické vztahy k rodičům, dětem, sourozencům, životním partnerům. Objevili bychom tam nejedno zranění, neodpuštěnou křivdu, chronické bolesti, které jsou příliš velké na to, abychom je nesli a unesli sami. Starověké i současné rodokmeny nám mají připomenout je skutečnost, že Ježíš byl a zůstává přítelem hříšníků.
Kniha Kazatel zachycuje výrok krále Šalamouna: Co je křivé, se narovnat nedá. (Kazatel 1,15) Jestliže je tomu tak, ptáme se, zda existuje nějaká naděje pro lidstvo, které pochází ze spletitých rodokmenů, zachycujících osudy různě deformované a pokřivené? Jen Bůh to dokáže. Bůh, který se stal člověkem. Narodil se jako syn tesaře. A jako tesař se pustil do díla obnovy člověka i celého lidstva. Přišel, aby obnovoval, napřimoval a narovnával vše, co je v člověku křivé nebo deformované. Začalo to jesličkami, pokračovalo křížem a vyvrcholilo rajským stromem života.
