Kdo směřuje do záhuby, má učení o Kristově kříži za hloupost. Ale my víme – a to je naše záchrana, že Bůh právě tímto způsobem projevil svou moc. V Písmu stojí: „Způsobím, že moudrým nepomůže jejich moudrost a chytrost chytrých nebude k ničemu.“ Kde jste, filozofové, znalci zákona a všichni učenci? Nedokázal Bůh, jak pošetilá je všechna moudrost světa? A protože přemoudřelému světu nestačily projevy Boží moudrosti k poznání Boha, rozhodl se Bůh zachránit ty, kdo mu uvěří, „pošetilým“ kázáním. Židé čekají jen samé zázraky, Řekové ve všem hledají logiku, ale my kážeme – ukřižovaného Krista. (1K 1,18-24)

Úplně si dovedu představit reakci obyvatel Korintu: Už s tím zase začíná. Proč musí to ukřižování neustále vytahovat? Už je to tak dávno, co se to stalo. Roky. Co, roky, více než dvě desetiletí. A navíc tam tehdy Pavel ani nebyl. Vyskytoval se někde v Tarsu, který je od Jeruzaléma devět set kilometrů daleko. Tak proč neustále o tom kříži mluví? Římané ukřižovali stovky, ba, tisíce lidí. Proč je Pavel posedlý tou jednou popravou?

S podobným odmítnutím se Pavel potázal také v Aténách, kde tehdejší filosofové reagovali na jeho poselství slovy: Co nám to ten tlachal chce namluvit? Vždyť to, co hlásá, jsou tak absurdní věci! (Skutky 17,18.20) Pavlovo „slovo o kříži“ se tehdejším vzdělaným a rozumným lidem jevilo jako čirá pošetilost. Sám apoštol to přiznává: my kážeme – ukřižovaného Krista. Židy to uráží a ostatní to pokládají za nesmysl. (1K 1,23)

Ani po dvou tisíci letech se mnoho nezměnilo. Proč tedy toto téma vůbec otevírat? Proč kvůli něčemu, co se událo tak dávno, riskovat nepochopení, zesměšnění, nezájem? Proč to riskoval Pavel? Na tuto otázku sám odpověděl prozaickým konstatováním: my totiž víme, že to je naše záchrana, že Bůh právě tímto způsobem projevil svou moc.

V těchto slovech lze zaslechnout ozvěnu toho, jak Ježíš popisoval Boží království.
Jednalo se o království, které obrací zaběhané pořádky a lidskou logiku naruby. Uvedu příklad: Toto království není výsledkem lidského úsilí, a přesto se s ním můžeme setkat tam, kde se lidé podřizují Boží vůli. V tomto království se člověk stává bohatý, ne proto, že je spořivý a šetrný, nýbrž proto., že štědře dává. Oceněn je pokorný, ne ten, kdo si uzurpuje místo na pódiu či před kamerou. Sílu objevují, ti, kteří učinili zkušenost s bezmocí a slabostí. V Božím království platí, že první jsou poslední a poslední první.

V celém Písmu nalezneme bezpočet zoufalých situací, které nedokázaly Bohu zabránit v uskutečnění jeho záměrů. Tři čtvrtiny Bible popisují, jak vyvolený Boží lid selhával v uskutečňování svého poslání být světlem ostatním národům. Starý zákon sice vyhlíží do budoucna s nadějí, že Izrael se této role jednou přeci jen zhostí, ovšem události, k nimž došlo v době mezi Starým a Novým zákonem, vedly spíše k jeho vyhlazení.

Na počátku křesťanského letopočtu přišel na dějinnou scénu Ježíš Nazaretský. Tehdy se potkaly se dva světy, které se střetly v divném souboji na život a smrt.
V jednom vládla náboženská horlivost, veliké zanícení pro věc, nasazení pro pravdu, jejíž držitelé s naprostou jistotou věděli, kdo není Mesiáš, kdo není Boží Syn a kdo se rouhá. A když šlo o věc národa, ke slovu se dostala šikovná diplomacie, která se neohlížela na jednotlivce, ať už to byl skutečný zločinec nebo nespravedlivě obviňovaný. V zájmu bylo dobro celku. Správnou věc bylo potřeba prosazovat pořádně nahlas. Využít drobnou zradu přece nemohlo být na škodu.

V tom druhém – Ježíšově – světě vládne živý vztah k Otci, nasazení pro příchod jeho Království do tohoto světa. Je to svět ovládaný touhou být se svými přáteli, kterým je možné odkázat i královskou vládu. Za slabé se v tomto světě prosí, aby jejich víra neochabla. Chvíle zápasu a nejistoty jsou prostoupeny modlitbou, která hledá skutečnou vůli Otce. Je to svět, ve kterém se pro ty, kdo se dopouští zlých věcí, žádá odpuštění. A nakonec vše, celý život, se odevzdává do rukou Otce.

Ten první svět se zdá být v očích jeho aktérů tak velký, že se v něm jednotlivý člověk nejenom ztratí, ale je možné ba i nutné ho obětovat, pro velké a svaté věci zvláště. V tom druhém je duchovní život člověka tak velký, že v každém jednom přebývá sám Bůh. Je to svět, ve kterém je cenou každého jednotlivého člověka Boží Syn, který sám sebe obětuje, aby mu otevřel bránu ráje.

Ježíš zahynul jako příslušník vyvoleného národa, na kterého dopadlo římské hrdelní právo. Pašije popisují mnohé podoby násilí, které musel Ježíš podstupovat. Setkal se s násilnými slovy – posměchem, urážkami, pohrdavými výroky. Čelil násilnému jednání – bičování, plivání, vsazení trnové koruny na hlavu. Nakonec musel vytrpět ukřižování, které někteří nazývají popravou mučením.

A přesto lze číst pašije jako svědectví o lásce, kterou Ježíš prokázal těm, mezi kterými žil. Před svou smrtí poskytl Ježíš svým nejbližším výklad událostí, které měly brzy nastat: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Na jiném Janova evangelia čteme: miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. Až do konce. Jinými slovy: Ježíšova láska se v kříži dotkla té nejzazší možné hranice. Bůh proměnil kříž z tragédie v prostředek záchrany.

Boží jednání je plné paradoxů. Spisovatel George Dell (+1992) to vyjádřil následovně: Pole muselo být rozoráno, železo roztaveno, sad prořezán, obilí vymláceno, řeka spoutána nad mlýnským kolem. Snad je tomu stejně i v lidském životě. Z porážky se musí zrodit větší úsilí, ze slz hlubší smysl, ze zoufalství naděje. Proč by měl člověk padnout, ne-li proto, aby opět povstal? Proč by měl zemřít, ne-li proto, aby nalezl život? Taková je tajemná ironie golgatského kříže.

Spoluzakladatel Anonymních alkoholiků, Bill Wilson, po četných marných pokusech o vyléčení nakonec pochopil paradox kříže. Nabyl neotřesitelné přesvědčení, že alkoholik musí klesnout až na dno, aby se mohl odrazit vzhůru. O svých spoluzávislých napsal: Jaké privilegium je nám dopřáno, že tak dobře chápeme božský paradox: že síla povstává ze slabosti, že pokoření předchází vzkříšení, že bolest není jen cenou, nýbrž samotným prubířským kamenem duchovního znovuzrození. Tento paradox se uplatňuje i během procesu odvykací léčby.
Jen velmi málo alkoholiků či jiných závislých prožívá náhlé, zázračné uzdravení. Milost není kouzelný elixír, nýbrž hojivý balzám, jehož účinnost se denně obnovuje skrze vědomou závislost na Bohu. Wilson objevil, že člověk nepřemáhá své démony pouze usilovným bojem, nýbrž naprostým poddáním se Boží vůli a spoléháním na Jeho milost. Philip Yancey to vyjádřil slovy: Vztah s Bohem neslibuje nadpřirozené vysvobození z utrpení, ale spíše nadpřirozené využití tohoto utrpení.

Kříž je most k životu s Bohem, který nám Ježíš vystavěl. Sami bychom se na cestu zpět k Bohu nebyli schopni vydat a už vůbec na ní vytrvat. S Kristem se situace radikálně mění.
Na otázku Korintských: Proč musíš ten kříž neustále vytahovat? – apoštol Pavel odpověděl: Z vašeho spojení s Ježíšem Kristem pramení vaše moudrost, bezúhonnost, svatost i vykoupení.