Představte si, že byste měli možnost naslouchat modlitbám lidí, kteří se v tomto kostele modlí. Nemyslím teď na přímluvné modlitby, které zaznívají z úst někoho z presbyterů v závěru bohoslužby. Myslím na všechny ty tiché, soukromé, důvěrné modlitby, které lidé pronesou od chvíle, kdy vstoupí do tohoto kostela, prosloví je někdy v průběhu shromáždění anebo s nimi spojují okamžik, kdy kostel opouští.

Ten, komu by bylo umožněno naslouchat modlitbám, by byl obeznámen s radostmi, pochybnostmi, prosbami a nářky, které lidé Bohu předkládají, Pokud nevíte, zda byste si skutečně přáli zúčastnit se takové modlitební akustické špionáže, souzním s vámi. Modlitba patří do privátní sféry, proto není divu, že jakékoli její narušení by bylo přijímáno s nelibostí.

To byl zřejmě důvod, proč Ježíš radil svým učedníkům: Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. V Ježíšově době neměli chudí lidé na svých farmách soukromé pokoje či ložnice. Jediná místnost, která měla uzavíratelné dveře, byla zásobovací, s jídlem, nářadím a možná nějakým tím drobným zvířectvem. Ti, kteří se tam šli modlit, si mohli být jisti, že v této společnosti se všem hodnotícím soudům zajisté vyhnou. A přesto nás Ježíš v dnešním podobenství seznamuje s obsahem modliteb dvou lidí.

Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.  

Posluchač se nemůže ubránit dojmu, že farizejova řeč nebyla ani tak modlitbou, jako spíše oslavným monologem o vlastní úspěšné kariéře. Ale proč by farizeus nemohl vyjádřit vděčnost Bohu za to, že není výběrčím daní? V určité fázi života se pro tuto profesi mohl klidně rozhodnout. Ale neudělal to. Není pochyb o tom, že si tím uzavřel cestu k rychlému zisku a pohodlnému životu. Jeho víra a hodnoty, které vyznával, jej zavedly k jinému způsobu života. To ovšem neznamená, že by neměl právo říci: Bože, díky. Kdokoli by chtěl zpochybňovat tuto část jeho modlitby, by měl ubrat.

Přejděme k dalším částem modliteb. Tam se již setkáváme se soudy druhého člověka, které již tak přesvědčivé nejsou. Jelikož známe pointu, k níž celý příběh směřuje, smíme s jistotou říci, že se farizej mýlil přinejmenším ve dvou závěrech: 1. předpokládal, že modlitbu o smilování nemohl výběrčí daní myslet upřímně. 2. byl přesvědčen, že výběrčí daní zašel ve svém hříšném způsobu života příliš daleko, dokonce se ocitl až za hranicemi Božího milosrdenství. Pro tuto míru životního selhání neměl farizej žádné ospravedlnění. Ale můžeme říct totéž o Bohu?

Dovolte, abych se vrátil k otázce z úvodu: chtěli byste znát obsahy modliteb druhých lidí? Seznámení se s tímto modlitební materiálem, dnes bychom pravděpodobně řekli s těmito modlitebními daty, by nás pravděpodobně zahltilo. Člověku přeci jen není dáno, aby unesl tíhu rozsuzovat upřímnost motivů těch, kteří se modlí. Nakonec smíme být Bohu vděčni, že nás těmito dilematy nezatížil.

A přesto bychom si mohli položit otázku, čemu nás chtěl Ježíš tímto příběhem naučit? Například tomu, abychom nepodléhali pokušení činit o druhých lidech unáhlené či zkratkovité soudy. I přesto, že nás první dojmy mnohdy strhávají k rychlým vyhodnocením, neměli bychom zapomínat na širší kontext.

Už jenom z toho důvodu, že podobně jako farizej, čelíme pokušení Boží milosrdenství pro některé flagrantní hříšníky zúžit. Ale v tomto svém úzkoprsém vyhodnocení se můžeme míjet s Boží velkorysostí. Připomeňme si, jak zněl Ježíšův komentář: Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu.

Minulou neděli jsme si všimli zajímavého jevu. Člověk většinou neumí zacházet s tím, co mu Bůh dává. Zřejmě to platí i o modlitbě. Bůh nás stvořil s úžasnou schopností mluvit k němu. Jak s tímto darem nakládá člověk? Udělá z výsady povinnost. Začíná to u výroku měl bych se modlit – pokračuje sebeobviňujícím – musím se přece modlit – až k absurdnímu úsudku – Bůh určitě čeká, že mu v průběhu dne něco odprezentuji. Tímto vyhodnocením dar modlitby zaručeně znehodnotíme.

Ježíš, který na úplný začátek modlitby Páně klade oslovení Otče, nás vede k představě Boha jako milujícího rodiče, který nás vnímá, jako své milované děti, zajímá se o náš život a čeká, co mu chceme sdělit. Bůh nás zve, abychom se modlili. Kdyby to neudělal, neměli bychom jistotu, že ho zajímá, co mu říkáme. Ne vždy se nám dostane toho, o co prosíme, ale vždy smíme mít jistotu, že jsme mluvili s Bohem o věcech, které se nás tolik dotýkají.

V evangeliích nacházíme svědectví o tom, že se Ježíš modlil ráno, večer i uprostřed noci. Jednou to bylo na hoře, jindy na louce, v chrámu, na lodi. Někdy se modlil o samotě, jindy s přáteli. Vždy s důvěrou, vděčně, někdy s s božským klidem, jindy v příšerném stresu.

Být člověkem znamená modlit se. A skutečně: ve chvílích velké nouze, velké radosti, velkého strachu, velkého nadšení, velké viny i velkého smutku k Bohu promlouvají, volají a někdy i křičí lidé zbožní i bezbožní.

Ať už se modlíme z jakýchkoli pohnutek, Bůh je ochoten nám vždy naslouchat. Za volantem, před zrcadlem i monitorem. Na procházce i v bazénu. Před pracovní schůzkou i při posezení s přáteli.

Můžeme se modlit kdykoliv. Zní to až příliš jednoduše, ale tak jednoduché to opravdu je. Modlitba by neměla být něco výjimečného, co odkládáme do chrámu, před konzumací jídla nebo spánkem. Modlitba by se měla stát obyčejnou součástí tkaniva našich každodenních životů. Modlitba je o tom, co máme na srdci.

Vzpomínám si, jak jsem jako dítě dostal k Vánocům dárek: jízdní kolo. Doslova světélkovalo a vonělo novotou. Byl jsem tímto dárkem tak fascinován, že už se mi ani nechtělo rozbalovat další dárky. Běžel jsem k rodičům a ptal jsem se, zda se mohu na něm projet: Můžu? Prosím, prosím… Venku bylo -10 a cesty byly pokryty sněhem. Ale já pořád dokola: Můžu, prosím… Asi byste byli překvapeni, kdybych vám řekl, že jsem tehdy utíkal za rodiči s otázkou: Jak se vám mohu odvděčit za ten nádherný dárek? Čekáte, že už nebudu nikdy zlobit? Anebo mám na ten dárek přispět? Ne, každý milující rodič by všechny tyto návrhy odmítl se slovy: svou vděčnost vyjádříš nejlépe tak, že si budeš tu jízdu na kole krásně užívat. Podobně reaguje Pán Bůh, když nám říká: v modlitbě jsi ode mne dostal nádherný dar. Užívej ho, raduj se z něho. Hlavně se mě neptej, zda musíš.