Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezkým 2,10)

Pro rok 2025 bylo v naší církvi vybráno téma či motto, které má příštích dvanáct (už jen jedenáct) měsíců vévodit našemu přemýšlení, jednání, našim modlitbám. Týká se Božího povolání. K čemu nás Pán Bůh povolává? Začněme od začátku. Ještě dříve, než se člověk vůbec poprvé objevil v zahradě Eden, se Bible zmiňuje o modelu, který sloužil jako vzor pro jeho vytvoření. Jednalo se o Boží obraz. Adam s Evou o tuto – řečeno slovníkem prodejců automobilů – základní výbavu docela rychle přišli. Biblické vyprávění následně líčí, co všechno udělal Bůh pro to, aby člověku tento stvořitelský vklad vrátil. K obnově Božího obrazu došlo díky Kristově díle, které si člověk přivlastňuje ve křtu svatém.

Jestliže je v člověku díky křtu obnoven Boží obraz, pak to znamená, že má velký potenciál pro konání dobra v celé jeho složitosti, kráse a dramatičnosti. Dramatičnost lidského života. Dovolte mi, abych se u ní na chvíli zastavil. Nevím, zda jste si někdy všimli, že člověk nechce žít banální život. Jestliže se náš život začne točit kolem stereotypů a banalit, uděláme všechno proto, abychom si jej zdramatizovali. Jestliže někdo přežívá v rutinním manželství, z něhož se vytratila touha a vášeň, pravděpodobně si něco začne mimo manželství. Jestliže člověk žije jako šedá myš, v ubíjející každodennosti práce a nezbytných povinností, za nějakou dobu mu to přestane stačit, anebo začne vadit, a ve chvíli, kdy pohár přeteče, se z něj klidně přes noc stane vášnivý kulturista, maratónský běžec, vegan, jogín, ezoterik, hypochondr, konzument filmů, her, porna nebo drog.

I přesto, že byl člověk povolán k tomu, aby zobrazoval Boha, jako kdyby mu to nestačilo. Do nekonečna a bez přestání řeší komplex své důležitosti. Má nutkavou potřebu si něco dokazovat. Martinu Lutherovi vděčíme za to, že vynalezl snad ještě trefnější popis člověka, než je homo sapiens. Luther hovoří o člověku jako o homo justificans, neboli člověku, který nutkavě hledá přijetí, potvrzení, uznání.

Uvedu příklad. Všimli jste si, kolem čeho se točí rozhovory, když se po víkendu vrátíte zpět do práce? Lidé se předhánějí v líčení toho, na jakém byli plese, kde a za kolik si pořídili šaty, co vyhráli v tombole a v kolik se vrátili domů. Jedná-li se o sportovce, budou vám pravděpodobně se zanícením vyprávět o délce trasy, kterou zdolali, svazích, na kterých lyžovali, skipasech, které sehnali za neuvěřitelné peníze. Kulturně orientovaní budou mluvit o filmových zážitcích, divadelních nebo muzikálových představeních, která shlédli. Vyznavači konzumerismu se nezapomenou zmínit o wellnessech, saunách, pokrmech, autech a rychlostních rekordech.

Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Efezkým 2,9-10)

Možná, že právě to je důvod, proč apoštol Pavel, ještě dříve, než napíše o tom, že jsme Boží dílo, že jsme byli stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, považuje za důležité zmínit, že tato skutečnost nezávisí na tom, co jsme v životě dokázali, čím jsme své okolí ohromili, v čem nad ostatními vynikáme. Jestliže lidé spojují to, co získali od Boha zcela zdarma, s nějakým svým vkladem, znamená to, že jim stále něco velmi důležitého nedocvaklo.

Bůh nás přijal a prohlásil za spravedlivé tím, že za nás Kristus zemřel. Ale v lidské nátuře stále přetrvává snaha si to uznání a přijetí zasloužit. Je to špatně hned dvakrát. Jednak proto, že činit si na Bohu nároky nejde, a za druhé proto, že to Bůh po nás ani nechce. Uznejte sami, že by bylo krajně nevhodné, přijít nyní před Boha a říct mu: Bože, zajisté ti neuniklo, že jsem udělal to a tamto, abych se také nějak přičinil. 

Kromě snahy o nemístné přičinění se existuje ještě druhá slepá ulička. To, že jsme byli prohlášeni za omilostněné, neznamená, že teď smíme dělat, co chceme. Zodpovědnost zůstává. Zneužití svobody je reálná hrozba a pokušení. Ve své křehkosti smíme spoléhat na to, že Bůh nás osvobozuje od něčeho, ale osvobozuje nás také k něčemu. Zcela konkrétně: jestliže nás osvobodil od hříchu, učinil nás svobodnými k lásce. Náš vztah k ostatním není od té chvíle určován povinností, ale láskou.

A touto oklikou jsme se opět dostali k našemu stěžejnímu tématu, kterým je Boží povolání.  Podle Martina Luthera se každý z nás, zjednodušeně vyjádřeno, pohybuje ve čtyřech oblastech:

1. rodina – mohu být otcem, matkou, synem, dcerou;
2. škola/práce – to je oblast, v níž se připravujeme na tvorbu hodnot, anebo kde již hodnoty vytváříme;
3. jsme obyvateli konkrétního státu, republiky, unie;
4. jsme členy církve nebo sboru.

Každý máme v životě hned několik rolí. Povoláním se tyto role stanou ve chvíli, kdy si uvědomíte, že se netýkají pouze nás, ale týkají se naší lásky, která se má projevit vůči někomu dalšímu. Bůh chce jednat naším prostřednictvím. Je to dobrodružství i tajemství zároveň.

Martin Luther používá v této souvislosti hezkou ilustraci. Říká, že Pán Bůh projevuje svou lásku k nám tak, že jedná prostřednictvím druhých lidí. Jako kdyby si vzal na sebe jejich tvář, masku. Uvedu příklad. Dítě přijde hladové domů, a maminka mu na večeři nachystá jeho oblíbenou tortillu. Protože se jedná o vychované dítě, za tortillu mamince poděkuje. A pokud se jedná o zbožné dítě, poděkuje za tortillu i Pánu Bohu. Bůh se postaral, aby dítě nehladovělo, prostřednictvím maminky. Jako kdyby se Boží péče ukryla za její maskou.

Jestliže domyslíme do důsledků tento načrtnutý model, musí u nás nutně dojít k radikální proměně vnímání druhých lidí, jejich poslání a důstojnosti. I ti zdánlivě nepovšimnutí aktéři, jakým může být řidič trolejbusu, prodavačka u pokladny, opravář auta, lékárnice, pedikérka, jsou nositeli Boží masky a podílejí se s Bohem na běhu tohoto světa, ať už to vědí nebo ne.

Někomu, kdo pozorně poslouchal, může v této chvíli začít vrtat hlavou jedna otázka: potřebuje tedy Bůh náš vklad nebo ne? Ve věci naší spásy v žádném případě. Ve věci naší služby v každém ohledu.

Smyslem našeho života není být Kristem vykoupen a vystaven v nějaké církevní vitríně. Smyslem našeho života je díky znovu nabyté svobodě být druhým prospěšný. Víte, co je ještě horší než být zaneprázdněný? Nemít důvod vstát ráno z postele.

Jestliže jsme povoláni Bohem, znamená to, že máme důvod vstát ráno z postele, přijmout Boží pozvání ke spolupráci s ním a chopit se dobrých skutků, které Bůh pro nás připravil k vykonání.