Jako křesťané jsme vstoupili do dalšího léta Páně s vročením 2025. Biblickým mottem tohoto časového úseku je novozákonní verš z Prvního dopisu Tesalonickým 5,21: Všecko zkoumejte, dobrého se držte. Rád bych nastínil sedm oblastí, které v duchu apoštolovy výzvy dlouhodobě zkoumám, a následně vám sdělím, co jsem vyhodnotil jako nosné, stálé, hodné přilnutí. Nejprve bude pojednáno o tom, co nám nejde. Poté si řekneme o tom, co nám jde trochu. Následně se budeme věnovat tomu, co bychom mohli změnit; tomu, co bychom se měli učit; řekneme si, kde se to smíme učit; na co nesmíme zapomenout a na co se smíme těšit.

1. Co nám nejde?

Ačkoli se nacházíme ve městě, které má téměř 285 tisíc obyvatel, v rámci města neexistuje ani jedna megachurch, tedy církev nebo sbor, které by na svém nedělním shromáždění zaznamenaly tisíc nebo dokonce několik tisíc členů. Nezdá se, že bychom jako křesťané byli příliš úspěšní v tom, abychom dokázali oslovit lidi, kteří mají s církví špatnou nebo žádnou zkušenost. I přesto, že obě tyto skupiny rostou, nenašli jsme způsob/y, jak k nim rozvíjet vztah. Navíc zjišťujeme, že se nemáme od koho učit. Žádná z církví působících v rámci ČR zatím nenašla model, který by fungoval a který by bylo možné implementovat do našich podmínek případně aplikovat na naše poměry.

2. Co nám jde trochu lépe?

a/ Starat se o tzv. tvrdé jádro. Je to dobře? Ano, v případě, že církev v této oblasti roste ve kvalitě poskytovaných služeb. Ne, v případě, že se v církvi snažíme v prvé řadě budovat obranný val proti změnám. Víte, jaká zní poslední slova umírající církve? Vždycky jsme to tak dělali.

b/ Workoholismus nejaktivnějších členů. Je to dobře? Tam, kde je silná členská základna, vysílá (naše) církev perspektivní služebníky a mladé kvalifikované vikáře. Ve sborech, kde je lidí nedostatek, se musí služebníci zdvojovat nebo dokonce ztrojovat. Není divu, že padáme (padají) na ústa. Syndrom vyhoření, únavy, opotřebování, znechucení není mezi církevními lídry a dobrovolníky neznámým pojmem.

3. Co bychom měli změnit?

a/ Opustit kritérium množství jako průvodního znaku úspěchu.

Víte, kde se scházeli křesťané ve Filipech? Neměli žádný chrám, ani bohoslužebnou místnost, ani synagogu, scházeli se u řeky. Tam se modlili. Víte, kde se scházeli první křesťané v Korintu, poté, co byli vyloučeni ze synagogy? Ve vedlejším domě. Nikdo, kdo pozoroval hnutí prvních křesťanů se nedomníval, že z této sekty vzejde něco velkého. Není šance, aby ti, jež židé vypudili ze synagogy, ti, které neměli v oblibě ani Římané, aby tato skupinka nadšenců, tvořená převážně otroky, nevzdělanci, obyvateli bez politického vlivu, cokoli změnila. Z toho nic nebude.

Abraham na konci života své ženy koupil úzký pruh země. Víte proč? Aby ji měl kam pohřbít. I přesto, že Bůh dal Abrahamovi velké a vznešené sliby, o tom, že mu bude patřit celá země, za svého života získal místo k pohřbení své ženy Sáry a následně místo kde měl být pohřben on sám.

Bůh jedná nepozorovaně, ale přesto vytrvale uskutečňuje svůj cíl. Mnoho staletí před příchodem Krista začal s Božím lidem na místě, kde byl pohřben praotec Abraham. Poté, co se narodil Ježíš, žil, kázal, učil, uzdravoval, zemřel a byl pohřben, Bůh opět začal s místem jeho hrobu. O čem to svědčí? Bůh se soustředí na situace, které se zdají být beznadějné a říká nám, kteří jsme o tom skálopevně přesvědčeni: Počkej, uvidíš, že do toho, co je beznadějné, vnesu naději a do toho, co se zdá být mrtvé, vdechnu nový život. To je způsob, kterým Bůh jedná. Byť by některé orgány Kristova těla skomíraly nebo dokonce zůstaly zcela bez života, nejedná se o situaci, která by byla pro Boha neřešitelná. Naopak, právě tam se Bůh pustí do práce s největším nadšením. Takto zakoušíme Boží jednání nejen v našem životě, ale i v životě církve. Znovu opakuji: opusťme kritérium množství jako průvodního znaku úspěchu a ušetříme si spoustu „mrzení“. V knize Zjevení Janovo se Ježíš Kristus obrací na 7 sborů rané církve. Vytýká jim různé věci, ale ani jeden ze sborů není napomenut za to, že je početně malý.

4. Čemu bychom se měli dál učit?

Vánoční moudrosti. Co to znamená? Ježíš se vzdal úplně všeho, jen proto, aby se nám přiblížil a navázal s námi vztah. Hluboko v nás je ukryta touha, aby si nás někdo všiml, aby s námi někdo promluvil, aby nám dal někdo najevo, že si nás váží, že mu na nás záleží, navzdory tomu, že je náš život protkán mnoha selháními, zápasy, zklamáními, neporozuměními, míjením se, rozchody, zneužíváním a zneužitím. Toto vše s sebou přinášíme až sem, do kostela, do církve, kde nás čeká Ježíš, na jehož rtech se vždy nachází slovo, které má uzdravující moc. On léčí i ty nejhlubší rány. Raději pro nás zemřel, než aby nás ztratil.

Nechť je církev místem, kde jsou všichni vítáni. Kéž je církev domovem pro všechny, kdo selhali, kterým se život zkomplikoval, nebo dokonce vymkl z ruky. Ať je církev nemocnicí pro lidi, kteří mají zraněnou duši a jejichž nitro krvácí. Nabízí se otázka: jsme ochotni udělat totéž pro někoho, s kým nás spojuje jen málo společných teologických pravd? Je to, že mám pravdu, více než to, zda s druhým jednám v Kristově duchu?

5. Kde se smíme učit?

Jestliže Píseň písní nevnímáme pouze jako starověkou milostnou baladu, která podmanivým způsobem líčí lásku, jaká zahořela mezi Šalamounem a jeho snoubenkou, nýbrž jako píseň o spáse, která popisuje vztah Krista k jeho nevěstě, kterou je církev, nemůžeme si nevšimnout, že oba protějšky o sobě neustále a bez přestání hovoří. Milá nepřestává svého milého chválit za vše, čím pro ni je, rozplývá se nad tím, jak je krásný, silný, plný důstojnosti a šarmu. A stejně tak on nezapomene popsat, pochválit a obdivovat každou jednu částečku jejího těla.

6. Na co nesmíme zapomenout?

Nikdy bychom neměli přestat mluvit o Kristu. O tom, že se kvůli nám obětoval, že o nás pamatuje, pečuje, stará se. Tyto věci bychom měli učit, kázat, zpívat o nich, být jimi prostoupeni, být jich plní, podobně jak to vidíme v neúnavné touze milé, které nepřestává opěvovat milého.

Co se stane, jestliže církev přestane mluvit o Kristu? Hříchy nebudou odpuštěny. Svědomí nebudou očištěna. Vina nebude sňata. Naděje vzkříšení nebude zaseta do srdcí zlomených zármutkem. Všude se rozhostí obžalovávající hlas zákona, který nám bude říkat, že nejsme dost dobří, dost výkonní, dost efektivní, dost početní.

7. Okamžik, na který se smíme těšit

Vrcholným okamžikem, k němuž směřuje zamilovanost obou aktérů knihy Píseň písní, byla svatba. Vrcholným okamžikem Kristovy lásky k církvi je kříž. Na kříži Kristus vyjevil v plnosti svou lásku k církvi, když se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem, aby byla slavná, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. (Ef 5,25-27)

V souvislosti se svatbou, popisovanou v knize Píseň písní, zazní vyznání: můj milý je můj a já jsem jeho (Píseň 2,6). Všechno, co je jeho, je teď naše. Jeho láska, spravedlnost i svatost. A všechny věci, o kterých jsme se domnívali, že se jich nedokážeme zbavit, Kristus odnáší a ujišťuje nás, že od této chvíle jsou jeho, navždy. S tím vším smíme přijít ke Kristu, který nás povzbuzuje: to vše mi dej, já to od tebe přijmu a už ti to nevrátím zpět.

Bůh píše dlouhou knihu. Rok 2025 je v ní pouhým jedním řádkem. Náš život pouhou jednou kapitolou. Jako otcové, matky, manželé, manželky jsme Kristovy ruce, nohy, uši a ústa. Máme povzbuzovat, dodávat naději, milovat bližní a sloužit jim. Kristus nám říká: mé dítě, miluji tě, odpouštím ti, dávám ti sebe. Díky tomu jsi svatý, spravedlivý, dokonalý, milovaný v mých očích. To, co Kristus dává nám, máme my dávat dál.

Modlitba:

Bože, nevím, co chceš, abych dnes dělal.

Bože, nevím, co se mnou dnes uděláš.

Používej si mě v malých věcech.

Používej si mě ve velkých věcech.

Používej si mě v čemkoli chceš,

Jen aby se tvé dílo dělo ve světě.