Setkají-li se dva lidé, obvykle se pozdraví a přejdou k rozhovoru, který velmi často uvozují otázky: Jak se máš? Co je nového? nebo Jak to jde? Lingvisté tyto otázky nazývají fatickými a jejich funkci spatřují v prolomení bariér v komunikaci a nastolení komfortní komunikační atmosféry. Zdaleka se nemusí jednat o bezobsažné plkání nebo triviální hovor o nedůležitých tématech. Zkuste si představit následující rozhovor. Otázka: Jak se máš? Odpověď: dobře. Otázka: A co je dobře? John Wesley, anglikánský kněz, žijící v polovině 19. století, se lidí ve svém okolí ptal: Jak se daří tvé duši?  Tato otázka by většinu z nás pravděpodobně zaskočila. Patrně ještě více než otázka, která se ptá: co je dobře?

Jak se daří tvé duši? Lidská duše je mlčenlivá, plachá, není ji vlastní, aby si něco nárokovala. Nedokážeme analyzovat její kondici pomocí magnetické rezonance, sonografie, ani žádných dalších moderních diagnostických metod. Thomas Moore, dnes již 84letý psychoterapeut, autor více než 30 populárních knih, včetně mnohých bestsellerů, ve svém patrně nejznámějším díle s názvem Péče o duši napsal: „Velkým neduhem, který se podílí na všech našich potížích a dotýká se nás individuálně i společensky, je ‚ztráta duše.‘ Když je duše zanedbávána, jen tak nezmizí; projevuje se symptomaticky v obsesích, závislostech, násilí a ztrátě smyslu. Naším pokušením je tyto příznaky izolovat nebo se je pokusit jeden po druhém vymýtit. Problém spočívá v tom, že my už nedokážeme jednat ve vztahu ke své duši moudře, ba my už se o ni vůbec nezajímáme.“ S tímto výrokem korespondují Ježíšova slova: Co jest platno člověku, by pak všecken svět získal, a své duši uškodil? Mt 16,26

Příběh o mudrcích z Východu se vztahuje ke svátku Tří králů. Z toho důvodu bývá nejčastěji zmiňován v lednu, kdy jsou Vánoce pro většinu společnosti uzavřenou záležitostí. Jsem přesvědčen, že tento příběh nabízí některé tipy, jak prožít adventní a vánoční čas, aniž bychom na svou duši zapomněli nebo se k ní chovali macešsky. To je důvod, proč si jej okomentujeme nikoli na konci vánočního období, nýbrž na jeho úplném začátku.

Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka:  ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“  Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.  Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země. (Evangelium Matouše 2,1-12) 

1. Mudrci pozorovali hvězdy. Měli je nad svými hlavami. Stejně jako všichni ostatní. A přesto to byli pouze oni, kdo si všimli změn, které se na obloze udály. V čem spočíval rozdíl? Smíme se domnívat, že konstelaci hvězd věnovali více času než ostatní. Možná studovali vše, co se této problematiky týkalo celé měsíce, roky. Péče o duši není nic automatického. Ani jednorázového. Mohli bychom říct, že je to je dlouhodobý ba celoživotní úkol. K jeho splnění nestačí sedět jednu hodinu týdně v kostelní lavici.

2. Mudrci nebyli žádní solitéři. Zkoumali hvězdnou oblohu společně, společně se radili o tom, co na ní objevili, společně z toho vyvodili závěry, společně se vydali na cestu, společně se rovněž vrátili domů. Měli jeden druhého, aby se mohli sdílet. Samozřejmě, že každý z nás mé individuální zodpovědnost za svou duši. Ovšem existuje také duše manželství, rodiny, sboru, pracoviště. A v této oblasti je třeba spolupracovat s druhými.

3. Co bylo smyslem jejich cesty? Jakmile našli dům, v němž byl Josef, Marie a dítě, poklonili se V tomto gestu smíme zahlédnout pokoru, která vypovídá o tom, že našli to, co hledali. Někoho, kdo je převyšuje. Podobně je to s cestou k vlastní duši. Jestliže na ní nezabloudíme, dovede nás ke skutečnému středu vesmíru. A tím středem nejsme ani my, ani vesmírné zákonitosti nebo principy, nýbrž dítě s Boží tváří resp. Bůh s lidskou tváří.

4. Jedním ze znaků zdravé duše je obětavost. Mudrci nesli své dary od začátku s sebou. Odevzdali je teprve ve chvíli, kdy se setkali s Bohem. Každý člověk je vybaven nějakými vzácnými dary: časem, energií, organizačními schopnostmi, manuálními schopnostmi, uměním učit, vést, léčit, zpívat, bavit, schválně až na konci chci zmínit i finanční možnosti, kterými někteří lidé disponují. Péče o duši uvolňuje srdce člověka od touhy vlastnit a hromadit a vede jej k tomu, aby obětoval, obdarovával, delegoval a zmocňoval.

5. Nebude od věci, jestliže se všimneme jednoho detailu ve vyprávění: mudrci se po setkání s Božím dítětem nevraceli domů stejnou cestou. Důvod? Pochopili, že král Herodes neměl s dítětem šlechetné úmysly, o jakých s nimi mluvil. Smíme se domnívat, že do Jeruzaléma přišli nejkratší možnou cestou, ale domů se už vraceli jinou, patrně delší cestou. Člověk, který se vědomě rozhodne pečovat o svou duši si dříve nebo později uvědomí, že nemůže bezmezně důvěřovat chybujícím lidským vůdcům, ideologiím, propagandě, zkrátka ničemu, co jej chce zbavit důstojnosti, zodpovědnosti, kritického myšlení. Cesta, kterou se vydává člověk, mající na paměti svou duši, možná nebude dávat druhým lidem smysl. Někdy dokonce ani jemu samotnému. Je tomu tak proto, že se jedná o cestu neznámým územím, mimo dobře prohrnuté silnice a zmapované trasy.

6. Jestliže vezmeme příklad mudrců vážně, už dnes se, obrazně řečeno, vrátíme domů jinou cestou. A velmi pravděpodobně bude jiný i způsob, jakým budeme letos slavit Vánoce. Jako evangelíkům nám není vlastní pamatovat na propojení těla, duše a ducha. O něco více na to pamatuje katolická zbožnost – klekání, žehnání, půsty, poutě. Ještě více náboženství východu. Bylo by chybou ponechat lhostejně nástroje, které máme na dosah ruky. Mám na mysli například bohoslužbu, kde se učíme být vnímavější na potřeby naší duše. Stejně tak modlitba nebo píseň mají pro duši blahodárný vliv. V této souvislosti bych rád připomenul Marii, Ježíšovu matku, která řekla: Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli.

Co říci závěrem? Péče o duši není pouze záležitostí kvalifikovaných odborníků, ale každého jednotlivého člověka. Po vzoru zvídavých mudrců kráčejme životem a nepřestávejme se ptát: co mi chce Bůh říct, jestliže mi do cesty poslal tohoto člověka? Čemu se mám naučit z této životní zkušenosti? Jak se daří mé duši?

Světlo betlémské hvězdy nás na počátku letošního adventu volá na nové životní cesty. Hvězda na nebi napodobuje Boží jednání. Podobně jako Bůh sestoupil z nebe, aby se stal světlem pro svět, má světlo této hvězdy prozářit všechny temnoty naší duše.

Tomuto světlu, které má lidskou tvář a lidské jméno, se chtějme v průběhu příštích dnů vystavit, vpustit je do své duše, a dovolit mu, aby tam svítilo a žádná tma je nepřemohla.