Moudrý a bláznivý. Chytrý a hloupý. Jednalo se o kategorie, které byly ve starověké literatuře oblíbené. Namátkou lze uvést výrok ze starozákonní knihy Přísloví – Kdo je moudrého srdce, přijímá příkazy, kdežto kdo je pošetilých rtů, ten padne – anebo zmínit jedno z nejznámějších Ježíšových podobenství o dvou stavitelích: rozvážném a nerozumném. Tentýž vzorec nacházíme i v našem podobenství.

Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je tu, jděte mu naproti!‘ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. (Matouš 25,1-13)

Na začátku vyprávění jsou nám představeny neprovdané dospívající dívky, vybavené olejovými svítilnami, kterými budou vítat ženichův průvod. Vypravěč je rozděluje do dvou skupin, jedny jsou rozumné a druhé pošetilé. Jestliže Ježíš začíná vyprávění slovy: bylo pět družiček chytrých a pět hloupých, jeho posluchači okamžitě tuší, že se bude jednat o veselou příhodu. Asi jako když někdo začne vyprávění slovy – Setkají se Rus, Američan a Čech – všem je jasné, že bude následovat nějaká anekdota.

Jak se projevila nerozumnost pošetilých družiček? Hned ve třech oblastech: 1. lehkovážně vyhodnotily situaci, když si nevzaly rezervní olej; 2. domnívaly se, že horké kaštany bude z ohně za ně vytahovat někdo jiný, když žadonily o zásoby u svých spolu-oslavenkyň; 3. zaměnily prostředek a cíl, když šly nakupovat, místo aby setrvaly ve svatebním průvodu.

Ježíšovo auditorium se pravděpodobně v průběhu vyprávění spontánně přiklonilo na stranu těch družiček, které si počínaly rozumně a ušklíbalo se nad krátkozrakostí těch druhých. V tomto okamžiku mělo vyprávění skončit. Jenže neskončilo. Happyend se nekonal. Ve vyprávění přichází překvapivý zvrat. Družičky nakonec vůbec nebyly vpuštěny dovnitř! Zůstaly stát venku. Před zavřenými dveřmi.

Ale to už není vtipná historka. Tady veškeré žerty končí. Společně s Ježíšovými posluchači se překvapivě ptáme: Proč není ženich alespoň trochu vstřícný a shovívavý? Jak je možné, že se prosby dívek setkávají pouze s jeho kamenným a chladným odmítnutím: „Neznám tě.“ Děsí nás představa ženicha, který odchází od zamčených dveří a pro jistotu ještě zesílí hudbu, aby ostatní hosté neslyšeli, jak ta nešťastná děvčata bouchají na dveře a dožadují se vpuštění.

Na toto vyústění opravdu nejsme připraveni. Proč? Především proto, že pointu podobenství nelze harmonizovat s jinými výroky, které Ježíš pronesl v Matoušově evangeliu: o tom, abychom nesoudili svého bratra nebo sestry, protože se můžeme podobat někomu, kdo odstraňuje druhému z oka třísku, ale sám má vidění zastřené trámem; anebo o tom, že kdo klepe, tomu bude otevřeno; případně o tom, že máme odpustit nejen sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát. Jednání družiček, které představují vzor rozumnosti, neodpovídá Ježíšovu duchu, který nezištně sdílí pět chlebů a dvě ryby s tisíci lidmi, až do té míry, kdy byli všichni spokojeni a ještě přebývalo. Vyústění děje se míjí rovněž s podobenstvím o ztracené ovci, a stejně tak s podobenstvím o vlastníkovi vinice, který vyplácí všem stejně, bez ohledu na to, kdy do práce dorazili. Nezdá se, že ženicha lze ztotožnit s Ježíšem, jak jej představuje evangelium.

Někdo by ovšem mohl namítnout, že v Matoušově evangeliu přeci nacházíme také zmínku o úzké bráně; o pláči a skřípění zubů; setkáváme se tam s podobenstvím o plevelu a pšenici, anebo s podobenstvím o svatebním hostu, který byl ze svatby vyhoštěn kvůli nevhodnému oděvu. Pravdou je, že družičky toho měly více společného než odlišného: všechny shodně čekaly na ženicha; patřily do stejné skupiny přátel; usnuly všechny, bez výjimky; znaly ženicha a volaly na něj: Pane, Pane, otevři nám! To, že zůstaly nerozpoznány ženichem, nastoluje otázku: Co znamená znát ženicha? Jaké to je rozpoznat toho, kdo se jmenuje „Pán“?

Volání „Pane, Pane“ nás vrací zpět do předchozích kapitol Matoušova evangelia. „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského, ale jen ten, kdo plní vůli mého Otce v nebesích“. A lampy (nebo pochodně) připomínají slova v Kázání na hoře: „Ať svítí vaše světlo před ostatními, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích“.

Smyslem podobenství nebylo utvrdit posluchače v komfortním pocitu, že patří do klubu vyvolených, spravedlivých a moudrých, kdežto ti druzí jsou pošetilí, nerozumní, zkrátka outsideři.  Pro čtenáře se stává naléhavou otázka: podobá se můj příběh tomu, jak postupovaly moudré družičky. A nezapomněl jsem náhodou já na něco důležitého? Nezdržely mě věci druhořadého významu? Bude mi umožněno sdílet radost s ostatními?

V neposlední řadě podobenství vyzdvihuje význam komodit, se kterými se nedá obchodovat, prodávat, ale ani je darovat, půjčovat nebo směňovat. Dovolte příklad: můžeme zkopírovat spolužákův domácí úkol z matematiky, ale ne hodiny studia, které strávil nad pochopením jednotlivých kroků, vedoucích ke zdárnému řešení. Anebo jiný příklad: chirurg může úspěšně transplantovat srdce z jednoho těla do druhého, ale nedokáže na druhého přenést dárcovu lásku k dětem nebo vášeň pro křížovky a zahradničení do těla příjemce. Existují určité duchovní rezervy, které můžeme přijmout jen každý sám pro sebe, nemůže je v nás vytvořit nikdo jiný, s výjimkou Boha.

Na závěr bych rád vaši pozornost soustředil ještě na jeden detail, kterým je tma. Do života každého z nás přichází temné časy. Právě v těchto obdobích nejvíce potřebujeme dostatečný duchovní rezervoár, kterou v podobenství symbolizuje olej. Můžeme si jej představit jako alegorii neochvějnosti Božích zaslíbení; případně pokoje, který převyšuje naše chápání; naděje tak stálé, že dokáže ustát všechna zklamání, ztráty i zármutek – to jsou ty zavřené dveře.

Podobenství upozorňuje na zdroj naděje a duchovní obživy. Ačkoli ji člověk dostává od Boha adresně a na míru, to, co potřebuje, obvykle objevuje ve společenství s ostatními. Ne náhodou Ježíš v celém Matoušově evangeliu zdůrazňuje význam společenství a připomíná nám, že život v Kristu se odehrává tam, kde se shromažďují dva nebo tři v jeho jménu.

A to úplně poslední: nasloucháme tomuto podobenství v době, kdy ženich ještě se svým příchodem otálí a dveře na svatbu jsou otevřené. Dosud smíme přijímat ujištění ze Slova a svátostí, že hřích a smrt nemají poslední slovo. Boží láska o sobě dává ve společenství víry vědět překvapivými a nečekanými způsoby.