Na své druhé misijní cestě navštívil apoštol Pavel město Filipy, které byly v té době prosperující římskou kolonií. Oproti jiným lokalitám, v této se nenacházelo dostatečné množství obyvatel židovského vyznání, takže v městě nebyla ani synagóga, kterou Pavel obvykle na svých misijních cestách neopomenul navštívit. Zato zde žilo větší množství vojáků, zejména emeritovaných, tedy těch, kteří za svou věrnou službu dostali ve stáří pozemky, na kterých mohli vybudovat domy, ve kterých žili. Protislužbou z jejich strany byla výpomoc tamní vojenské posádce. Později v kázání se ještě k této informaci vrátíme.

Úryvek z dopisu Fílipským 2,1-5: Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši.

Dopis filipským křesťanům psal Pavel z Říma někdy kolem r. 61. Kvůli hlásání křesťanské víry se ocitl byl vězněn. Možná si tehdy vzpomněl, že vězněn byl rovněž ve Filipech. Stalo se tak z důvodu rozruchu, který způsobil exorcismus, neboli vyhnání věšteckého ducha z jedné ze zdejších žen. Bez ohledu na nekomfortnost apoštolovy situace se v tomto dopise nachází mnoho nadějných výhledů a vřelých slov. Slovo radost je v dopise zmíněno hned 16 x. A aby nebylo pochyb o zdroji této radosti: jméno Ježíš je zmíněno 51 x.

Není bez zajímavosti, že apoštol přizpůsobil obsah svého svědectví o Ježíši Kristu prostředí, ke kterému promlouval. Nežili zde Židé, proto nemělo smysl, aby dokazoval Ježíšovo mesiášství citacemi ze Starého zákona. Ale jak zaznělo v úvodu, žili zde vojáci a politici, proto ve své argumentaci sáhnul k terminologii ze státnického a vojenského prostředí. Přemýšleli jste někdy o tom, že lze o Bohu nebo víře mluvit s různými lidmi jinak, odlišně? Zohlednit životní situaci nebo zkušenosti adresáta. Využít obrazy, kterým daný člověk rozumí a se kterými je spřízněn. Přesně touto cestou se ubírá argumentace apoštola Pavla. Abychom ji porozuměli, dovolte malý exkurz.

Jak vypadal kariérní žebříček v římské společnosti? Jednalo se o sled úřadů, kterými měl římský aristokrat při své cestě na vrchol postupně vystoupat. Na nejnižším úřednickém stupni se nacházel kvestor, který měl na starosti finanční a administrativní záležitosti. O něco výše byl edil, jehož kompetence odpovídaly starostovi obce. Další stupínek patřil prétorovi, jenž vykonával soudní praxi. Jeho roli bychom mohli přirovnat k dnešním hejtmanům. Nejvyšší stupeň vojenské a civilní pravomoci náležel konzulovi, který předsedal senátu.

Cesta k politické kariéře a prestiži byla v římském prostředí spojena s intrikami, korupcí, násilím a někdy i vraždou na politickou objednávku. Apoštol ve svém dopise vybízí ke zcela protikladnému chápání moci. Co radil politikům a vysloužilým vojákům, kteří se ve svém životě setkávali s přezíravou arogancí, zneužíváním slabších, nebo dokonce s násilím, ať už ji sami uplatňovali, anebo byli oběti těchto praktik?

Pavel jim doporučuje, aby nepokračovali v myšlenkovém schématu, který se řídil tímto pravidlem: stoupat výše a nehledět na ty, kteří byli na výkonnostním či silovém žebříku předbíháni nebo dokonce shazováni dolů. Místo toho jim nabízí kontra-intuitivní životní směřování: vzdát se vlastní hrdosti a prokázat úctu druhému.

Jestliže v tehdejším světě lidé usilovali o postup nahoru, aby mohli s těmi, které přeskočili, zacházet jako s nižšími, Pavel odkazuje na Ježíše, který tuto filosofii postavil hlavou vzhůru. Ježíš totiž sestoupil dolů, k lidem, choval se k nim s úctou a láskou, ale těm, kteří se nad něj povyšovali, se odmítl klanět.

Nám, současným čtenářům apoštolových dopisů, kteří jsme ovlivněni individualistickou kulturou, mohou formulace, které v jeho dopisech nacházíme, např. pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe – tyto výzvy nám mohou zavánět znevažováním lidské důstojnosti. Toto ovšem nebyl apoštolův záměr. Jeho kritické ostří bylo namířeno proti sobeckým snahám o dosažení moci a vlivu, které by byly v rozporu s duchem Krista a v posledu škodlivé i pro samotnou společnost.

Zohledňování zájmů druhých může fungovat pouze ve zdravé společnosti. Kdyby totiž hleděli na zájmy druhých jen někteří, kdežto druzí by zohledňovali pouze své zájmy, celá altruistická etika by se zhroutila a skončila by ještě větší nespravedlností nebo spoluzávislostí. Nutnou podmínkou je vzájemnost.

Jaká pravidla platila v římské říši? Pokorní měli být otroci. Poddané měly být ženy. Chudí měli zohledňovat požadavky bohatých. Nároky, které hlásal apoštol šly proti zaběhlým pořádkům, byly kontra-kulturní a kontra-intuitivní. Co tím myslím?

Křesťanský model pokory měl vypadat následovně: každý měl upřednostnit druhého a mít s ním soucit. Ať už se jednalo o člověka z vlivných sfér, bohatých kruhů, reprezentanta mužského pohlaví. Společenství, ve kterém by se očekávalo, že pokorní budou pouze někteří lidé, by nebylo ani svaté, ani spravedlivé, nýbrž utlačující a nespravedlivé.

V apoštolově argumentaci vystupují do popředí dvě témata: 1. jednota společenství a 2. pokora jednotlivců. Pokora je pro apoštola neoddělitelnou součástí jednoty komunity. Skutečná pokora se neměří nízkým sebehodnocením, ale prokazatelným zájmem o druhé.

Jestliže se v současné individualistické kultuře setkáváme s alarmujícím poklesem zájmu o život společnosti, obce, sboru, podle apoštolovy logiky by to mohlo souviset s mizením pokory, která určuje, zda si člověk váží více druhých lidí než svého privilegovaného místa na slunci.

Pokusme se o shrnutí: skutečná pokora neznamená, že sami sebe nemáme rádi, nevážíme si sebe a zanedbáváme své potřeby. Opravdová pokora znamená uvědomit si propojenost svého života s životy druhých lidí, přijmout své limity a důvěřovat Bohu, který je může posunout.

Nechme se v tomto týdnu vést těmito otázkami:

• dokáži rozpoznat své silné stránky a využít je pro dobro těch, kteří jich mají méně?
• kdo nebo co si v tomto týdnu zaslouží mou pozornost?
• jak mohu mluvit s druhými o Bohu srozumitelněji, díky tomu, že naváži na jejich životní zkušenosti?