V 6. kapitole Lukášova evangelia Ježíš takto vyzývá své posluchače: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Ve 14. kapitole Ježíš říká těm, kteří s ním chodí: Kdo přichází ke mně a nenávidí svého otce a matku, svou ženu a děti, své bratry a sestry, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Na první poslech nás trkne, že se jedná o dva protikladné výroky: milovat nepřátele vs. nenávidět příbuzné. Který z těchto dvou výroků platí? Jestliže vedeni touto otázkou prozkoumáme Lukášovo evangelium, nenalezneme v něm ani náznak Ježíšova nenávistného jednání vůči rodičům. Proč vůbec vyslovil ta slova proč v tak vyhrocené podobě?
Mnohé nasvědčuje tomu, že Ježíš zde nemluví o nenávisti vůči členům rodiny ve smyslu absence lásky. Spíše se setkáváme se způsobem, jakým bylo v hebrejském jazykovém prostředí vyjadřováno dilema mezi dvěma volbami. Vzpomeňte si na jiný Ježíšův příměr: Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět, a druhého milovat, k jednomu se přidá, a druhým pohrdne. Opět jsou zde použity velmi silné výrazy, které vyjadřují nemožnost dosažení kompromisu tam, kde je požadována výlučná loajalita a oddanost. Rád bych uvedl ještě jiný příklad, tentokrát ze Starého zákona. Praotec Jákob se zamiloval do Ráchel, ale její otec mu vnucoval její sestru Leu. Co čteme o Jákobovi? Miloval Ráchel více než Leu. Ovšem hebrejština toto napětí vyjadřuje slovy: Jákob miloval Ráchel a Leu nenáviděl.
Pokusme se shrnou výsledek našeho jazykového pozorování: milovat znamená přiznat prvenství, kdežto nenávidět znamená klást na druhé místo. Ježíš nenabádá následovníky, aby emocionálně nenáviděli své nejbližší, ale velmi důrazně upozorňuje, že tyto vztahy mohou atakovat hodnotu nejvyšší, absolutní. Ta je ovšem vymezena pouze Bohu. Velmi přiléhavě to vystihují překlady do českého jazyka: Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Překladatelé B21 se přiklonili k variantě: Kdo chce přijít ke mně, ale nepřestane lpět na svém otci a matce, ženě a dětech, bratrech a sestrách, a dokonce na vlastním životě, nemůže být mým učedníkem. Slovo na cestu uvádí: Kdo se chce ke mně připojit a nemiluje mne víc než svého otce, matku, ženu, děti, bratry a sestry, a dokonce víc než sám sebe, nemůže se stát mým učedníkem.
Jedno z pravidel výkladu obtížných textů zní: položte si otázku, kdo byli adresáti sdělení? Na začátku našeho oddílu čteme, že se jednalo o ty, kteří s Ježíšem chodili. Byli to pravděpodobně lidé, kteří se k němu spontánně připojili, možná proto, že se stali očitými svědky zázraků nebo příjemci uzdravení. Většina z nich zřejmě vůbec netušila, že Ježíšova cesta nebude chaotickým bloumáním krajinou ani dobrodružným výletem. Nevíme, zda se po nějaké době u Ježíšových souputníků dostavily pochybnosti nebo výčitky, ať už ze strany příbuzných nebo cizích. Naléhavost, s jakou Ježíš hovoří o nutnosti snášet každodenní boj a čelit neustálému pokušení vzdát se způsobu života, který jejich okolí vnímá jako zradu rodiny, tradic, selského rozumu, by tomu nasvědčovala.
Osvobození od svazujících rodinných pout ovšem nebyl cíl Ježíšovy mise. Jeho cesta měla stále jasněji vytyčenou destinaci. A tou byl Jeruzalém. Těm, kteří Ježíše doprovázeli, bylo stále přímočařeji tlumočeno, že se rozhodli pro úkol nadmíru těžký: Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Rozuměli Ježíšovi příznivci slovům o nesení kříže? Před Ježíšovým ukřižováním asi stěží. To byl zřejmě důvod, proč Ježíš v objasňování smyslu učednictví sáhnul k dalším, snad srozumitelnějším obrazům. Jednalo se o ilustrace z oblasti stavebnictví a válečnictví.
Je zajímavé, že v obou případech je položen důraz na klid, který je předpokladem soustředěného a uvážlivého přemýšlení. Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad… Má-li nějaký král táhnout do boje, což nejprve nezasedne k poradě? Jako kdyby chtěl Ježíš u svých podporovatelů ztlumit entuziasmus a přimět je k serióznímu úsudku.
V tomto momentu bych rád prozradil 2 důvody, ve kterých nacházím analogii textu s našimi životy a jejich aktuálním načasováním: 1. Pro období prázdnin a dovolených je typický pohyb, cestování, přemísťování se z místa na místo. Komu adresoval Ježíš slova, která dnes studujeme? Lidem, kteří cestovali spolu s ním. 2. Léto je časem vyhrazeným pro relaxování a odpočinek. Co říká Ježíš svým spolupoutníkům? Sedněte si, zklidněte se, utřiďte si myšlenky a seřiďte navigaci.
K čemu má dospět moudrý a přemýšlivý následovník Ježíše? V obou ilustracích je důraz položen na zdroje. Ať už materiální – v případě stavby věže, anebo personální – v případě boje. Kam chce Ježíš touto úvahou své posluchače dovést? Klíčové bylo, aby si položili otázku: kdo nám, poutníkům na cestě, poskytne dostatek materiálních a lidských zdrojů? Odpověď: Ten, kdo je jejich Tvůrce – a to je samozřejmě Bůh.
Opakem tohoto naprostého spolehnutí je kalkulování, počítající s podporou ze strany rodiny, příbuzných, známých. Tato podpora není zakázaná ani zlá. Její nebezpečí spočívá v tom, že má tendenci uzurpovat si prvenství. Nedovolit, aby se tak stalo, je pro lidi víry velká výzva. Jinými slovy: na prvním místě je Bůh, dárce darů materiálních i lidských. Na místě druhém jsou lidé, kteří takém mohou poskytnout podporu materiální a personální, ale až sekundárně.
Naléhavost tohoto sdělení odpovídá poněkud vyhrocenému závěru obou podobenství: tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem. Jinými slovy: jestliže nepřestanete spoléhat na vlastní zdroje, kapacity, možnosti a rezervy, nenaučíte se důvěře a odevzdanosti, která je tolik charakteristická pro Boží děti.
Pokusme se shrnout hlavní myšlenky textu: 1. učednictví není hobby nebo nedělní volnočasová aktivita. Následování Ježíše s sebou nese radikální přeskupení životních priorit. Na prvním místě není člověk, nýbrž Bůh. 2. učednictví není lidský projekt, ve kterém by vše záleželo na naší ochotě vzdát se všeho pro Boha. Výstupem přemýšlení o našich možnostech má být plné spolehnutí se na Boha, který oplývá zdroji lidskými i materiálními.
Na konci cesty, na které zástupy Ježíše doprovází, není pouze kříž, ale také zmrtvýchvstání, nanebevstoupení a Duch štědře seslaný církvi. Evangelium je víc než odříkání či plnění obtížných úkolů. V prvé řadě je to dar, výzva a naděje na cestu prázdninami, ale i podzimem, zimou a vůbec, celým životem.
