Děti jsou hravé. A jejich rozmary nevyzpytatelné. Někdy stačí málo a rozzářená tvář se promění v zakaboněnou. Zvláště tehdy, když se nehraje podle jejich not. Anebo když soupeř neustále mění pravidla, překresluje hrací pole, posouvá branky. To se pak nedá hrát, natož vyhrát. Ježíš u svých současníků shledal, že se jejich chování takové poťouchlé hře rozpustilých dětí z ulice nebezpečně podobá. Jako když dívky s flétnami vyzývají chlapce, aby tančili svatební tanec, ale oni to odmítají. A po chvíli zase chlapci přemlouvají dívky ke zpěvu pohřebního žalozpěvu, ale ony nechtějí truchlit na povel.

V prvním století našeho letopočtu se v Palestině objevilo více charismatických osobností. Bible, přesněji Nový zákon, si všímá především dvou: Jana Křtitele a Ježíše. Oba byli Božími proroky, ale jejich portfolia se značně lišila. Co charakterizovalo jejich službu a jak na ni jejich současníci reagovali? Jan Křtitel kázal o pokání a Božím soudu. Jeho naléhavé důrazy mnozí vnímali jako ohrožení jejich dosavadního způsobu života. Ovšem ani Ježíšova radostná oslava života, do kterého vstupuje Boží království, se nesetkala výlučně s pochvalným přijetím. Jedněm vadila svoboda, s jakou interpretoval Mojžíšův zákon. Jiní jeho učedníkům zazlívali, že zlehčují tradiční kulturní a náboženské zvyklosti. Když si to shrneme: Boží výzva přišla k židovskému lidu prvního století přinejmenším dvěma různými způsoby. Ježíš a Jan se sobě v mnohém nepodobali: jeden oslavoval království jídlem a pitím u stolu s hříšníky, druhý si zvolil asketický životní styl na poušti. A přesto si je Bůh oba použil.

Zde jsme na stopě Boží velkorysosti, která se projevuje v tom, že Bůh zohledňuje u lidí jejich různé osobnostní charakteristiky, životní zkušenosti, přesvědčení, zájmy, preference, schopnosti přijímat nové věci. Na lidskou rozmanitost reaguje Bůh rozmanitými způsoby svého jednání. V tom pro nás spočívá cenné poučení: odolat pokušení, že Bůh působí jen v lidech a způsobech, které jsou nám blízké a vlastní. Rozdíly v působení Jana a Ježíše nám ozřejmují, že to, co říkáme a děláme my, nemůže uspokojit potřeby všech. Efektivní komunikace s lidmi vyžaduje více než jeden přístup, jednoho mluvčího, jeden styl. Té jde Bůh naproti tím, že si používá i jiné hlasy než naše. Hlasy pro jiné uši s jejich jinými potřebami, které dokáží oslovit lidi, kteří třeba zůstanou vůči nám neteční.

Jak Ježíš reagoval na rozpustilé soudy svého okolí? Jeho první reakcí byla modlitba. To je pro nás cenná připomínka, jak jednat, když jsme ze svého okolí zklamaní nebo roztrpčení. V Ježíšově modlitbě slyšíme, že Bůh posuzuje moudrost jinými kritérii, než je úspěch, bohatství, erudovanost nebo popularita. A to hlavně z toho důvodu, že pravá moudrost se nikdy nesnese s chamtivostí, sobectvím, necitlivostí, neschopností se ovládat. Měřítka Boží moudrosti jsou jiná. Jaká? Odpověď nacházíme v Ježíšově výroku: Moudrost je ospravedlněna svými skutky. Moudrost života není vtělena do názorů, facebookových komentářů, twitterových vláken, instagramových fotek, TikTokových videí. Boží moudrost se posuzuje podle skutků, nikoli podle vjemů. Jinými slovy: o moudrosti nejprokazatelněji vypovídá způsob, jakým konkrétní člověk žije. A tento způsob života vyplývá ze vztahu, který je pro člověka určující.

Podobně jako je moudrost víc než hromadění vědomostí nebo doplňování mezer ve znalostech je i učednictví úzce spjato s kvalitou života. Ježíš popisuje učednictví jako jho, které netlačí a břemeno, které netíží. Lehké břemeno a komfortní jho. Obojí zní jako protimluv. Navíc si nelze nevšimnout i určitého napětí s jinými výroky z Matoušova evangelia, v nichž Ježíš připomíná učedníkům, že brána, vedoucí k životu, je těsná a cesta úzká, a zvláště pak se slova: Kdo nevezme svůj kříž a nenásleduje mne, není mě hoden. Jak tomu rozumět?

Jestliže se člověku podaří vyladit vztah s Bohem, jeho životní břemeno se stane lehkým a ani jho, které bude na něj vloženo, jej nebude nepřiměřeně obtěžovat. Opakem tohoto vztahu je snaha plnit očekávání lidí, což je úkol nesnadný a v posledu nesplnitelný. Neboť v jednom okamžiku budou od vás jedni chtít, ať tančíte serenádu, a druzí, ať pochodujete podle smutečního marše. Nesprávně nastavené vztahy činí život neklidným a těžkým.

Na hřišti tohoto světa si dál hrají tvrdohlavé děti, které trvají na tom, aby všichni hráli podle jejich pravidel. Některé z nich by chtěly i Bohu nařídit, aby tančil podle jejich not a svou moc projevoval podle jejich představ. Jedni křesťanům vytýkají přílišný moralismus, jiní zase neschopnost se prosadit. Jan žil přísným životem a svět ho nazval puritánem. Ježíš žil bujarým životem a svět ho nazýval buřičem. Navzdory těmto zakyslým škarohlídům se Ježíš nenechal od role či úkolu, který od Boha přijal, odradit. V očích současné kultury nemůže vyhrát ani styl Ježíšův ani Křtitelův, neboť branky přijatelnosti jsou posouvány dle libovůle samozvaných arbitrů. Trucující dítě, v horším případě trucující dospělý, který si neustále na něco stěžuje, nic mu není dost dobré.
S takovými lidmi nelze vyhrát, říká Ježíš, S takovými lidmi nemůžeš vyhrát, nemůžeš si od nich nechat diktovat, jak má tvá víra vypadat.

Z popsané bezvýchodnosti vede cesta ke svobodě jen díky změněné perspektivě. Je třeba si uvědomit, že nejdůležitější není to, co si o nás myslí druzí, ale to, co si o nás myslí Trojjediný Bůh. Těžká břemena očekávání, hněvu, předsudků a frustrace, která jsou na vás lidmi projektována, smíte odmítnout a vzít na sebe mé jho, říká Ježíš. Smíte růst v Boží moudrosti tím, že se budete učit od mne, jak žít ve světě, který odmítá pravdu, krásu, dobro, soucit a mnohdy i vás samotné. Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Ježíšův příslib odpočinku bychom neměli chápat jako bezstarostnou dovolenou, ale jako duchovní zkušenost, vyplývající z jeho stálé přítomnosti. Každý, kdo na sebe bere jho učednictví, může učinit zkušenost s naplněním Ježíšova zaslíbení: já jsem vždy s vámi až do konce světa. Představte si dítě, spící na hrudi některého z rodičů. V klidném, bezpečném, známém a předvídatelném prostředí, které podporuje jeho růst, zdraví i celistvost. Dítě zakotvené v bezpodmínečné lásce a péči svých rodičů. To je obraz odpočinutí, který před nás klade Ježíš jako alternativu životního zápasu, v němž si chceme naklonit fanoušky, kteří se rozhodují podle nízkých pudů, okamžitých nálad a tlaku většiny. Dnes, stejně jako před dvěma tisíci lety, je Ježíš buď odrazovým můstkem k moudrému životu, nebo neotesaným kamenem, o který zakopneme a upadneme. Boží milost nás chrání před pádem a ukazuje nám, jak prožít život jako Ježíšův následovník. Pravdu o nás samých, o životě a o věčnosti nám může ukázat pouze Duch svatý. A to je důvod k oslavě, chvále a díkůvzdání dnešní neděle.  Amen.