Velikonoční neděle je největším svátkem církevního roku. Právě ona dává smysl všem ostatním nedělím i celému křesťanskému životu. A přesto jsou velikonoční svátky pro nás i lidi z našeho okolí mnohem obtížněji pochopitelné než svátky vánoční. Čím to může být? Jako evangelíci neslavíme, na rozdíl od katolíků či pravoslavných, z Bílé soboty na velikonoční neděli vigilijní bohoslužbu a nemáme tak příležitost naslouchat prožít a promyslet, že v té tajuplné noci se událo něco velmi, velmi důležitého pro náš život. Další fakt komplikující pochopení plyne z toho, že mnozí účastníci Velikonočních oslav se neúčastnili bohoslužby Velkého pátku, tudíž nebyli hlouběji ponořeni do celého pašijního dramatu. Na Boží hod velikonoční pak slyší už jen druhou část příběhu: Kristus byl vzkříšen.
Tady jsme na stopě následující obtížnosti, tentokrát terminologické. Stačí si vzít dnes po celém světě tolikrát skloňované slovo vzkříšení. Cožpak Lazar nebyl také vzkříšen? Samozřejmě že byl, ale jiným způsobem než Ježíš. Lazar také vyšel z hrobu živý, ale přesto jinak než Kristus. Vždyť Lazar po nějaké době zemřel. Ježíš nikoli. V případě Ježíšova vzkříšení se nejednalo o pouhý návrat do života, ale vstup do nové skutečnosti. Ježíš je po svém zmrtvýchvstání živý v tom smyslu, jako je živý Bůh. Jako druhý příklad nám může posloužit slovo hrob. V řeckém originále má slovo hrob (mnéma) stejný kořen jako sloveso vzpomínat, pamatovat, myslet na někoho (mnémoneuein). Ve Velikonoční ráno šly ženy vlastně k pomníku. Jako když se dávají věnce na hroby neznámého vojína. S tím rozdílem, že tohoto bojovníka znaly. Prohrál svůj boj. I když čestně. Nedalo jim to a ihned po rozbřesku si šly připomenout jeho zápas. Uctít jeho památku. Něco jako do muzea, kde se obdivují velká díla minulosti. Tento postoj má k církvi řada lidí. Vnímá ji jako rybářský spolek, založený před 2 tisíci lety, jehož zasloužilí členové od té doby probojovali spoustu věcí: předali naší civilizaci hodnoty, kulturu, umění, literaturu, hudbu. A říkají: tak pojďme vzdát alespoň za to církvi hold, nabalzamovat ji do těch jejích hrobů, do kostelů. Vždyť to jsou především takové památníky minulosti. Památné kameny, na nichž stojí naše společnost. Jistě vnímáte, jak křivý je tento obraz křesťanství.
Nepochopení křesťanských Velikonoc umocňuje také lidové pojetí, které je spjato se změnou ročního období, konkrétně příchodem jara. Všude kolem nás se setkáváme se symboly nového života, jakými jsou zajíčci, kuřátka, vejce, motýli a květiny. Jejich zviditelňování má podtrhnout nekončící cyklus stvoření, kdy je život, který v zimě usne, vystřídán jarním probuzením. Smrt – nový život – smrt – nový život, a tak stále znovu a dokola. Ani to není správný výklad Kristova vzkříšení. Kristus neumírá jako příroda stále znovu, aby se každé jaro opakovaně probouzel k životu. Příčinou Ježíšova vzkříšení je zcela jedinečný akt motivovaný a uskutečněný Boží láskou, nikoli nekončící koloběh života a umírání.
Z toho, co bylo řečeno, plyne, že velikonoční poselství lze jen obtížně interpretovat srozumitelně a bez deformací. Každý rok slyšíme ten stejný příběh. Už dva tisíce let.
A letošní Velikonoce netvoří výjimku. Opakovaně nasloucháme stejným příběhům. Je to špatně? Možná je to to nejlepší, co vám dnes mohu říci. Protože to znamená, že ten příběh nestárne, neztrácí hodnotu, je stále pravdivý, věrohodný, můžeme se na něj spolehnout.
Evangelista Lukáš začíná své velikonoční vyprávění slovy: za časného jitra. Jeden den skončil a otevírá se druhý. Kdo z nás nepotřeboval druhou šanci nebo možnost, kterou nabízí nový den? Pokud je někdo takový mezi námi, jsou Velikonoce příběhem, který je určen právě jemu.
Kámen byl odvalen, ovšem nikoli proto, aby se Ježíš dostal ven z hrobu. Jeho oslavené tělo nebylo tímto způsobem limitováno, jak nám to dokumentují jiné zmínky z evangelií. Kámen byl odvalen, aby ženy mohly vejít dovnitř a spatřit, že Ježíšovo tělo v hrobě není. To ovšem také znamená, že vzkříšení se odehrálo za velkým kamenem ještě dříve, než to mohl kdokoli z lidí registrovat. Jaký závěr z toho smíme učinit? Nový život propuká nezávisle na nás. Ba co více, my vůbec nemusíme vědět, že tomu tak je, kde se to děje, ani jak.
Byl vzkříšen z mrtvých; jde před vámi do Galileje, tam ho spatříte, zněl andělův vzkaz ženám. Galilea byla místem, odkud učedníci pocházeli, kde měli svůj domov. Jestliže jste někdy přemýšleli, jak se Ježíšovo vzkříšení týká vašeho každodenního života, je velikonoční příběh pro vás. Živého Ježíše velmi pravděpodobně najdete tam, kde vás k němu poprvé někdo přivedl, kde jste se s ním poprvé setkali, kde to dobře znáte.
Přišli jsme dnes na velikonoční bohoslužbu, abychom slyšeli zvěst o prázdném hrobu. Přišli jsme. Neutíkali jsme jako Petr nebo Jan. Mimochodem to je jediné místo v Janově evangeliu, kde se nachází zmínka o tom, že někdo utíkal. Možná, že se vytratilo něco, co nám brání v tom, abychom se pohybovali rychleji.
Zkusme Ježíšovo vzkříšení vnímat jako modelový příklad. Bůh jedná s těmi, které miluje, stejně jako jednal s Ježíšem. Jestliže se Bůh ujímá toho, co lidé definitivně odepíší, pak smíme vidět i beznadějné události, které se odehrávají v naší současnosti, v jiném světle. Ale hlavně: smíme důvěřovat v Boží překvapivé završení, které se uskutečnilo a uskutečňuje všemu navzdory.
Velikonoční víra netryská z nepřítomnosti mrtvoly, ale ze setkání s živým, vzkříšeným Pánem. Obě Marie jej potkávají bezprostředně na cestě od prázdného hrobu, u Lukáše jej emauzští učedníci poznávají v lámání chleba, u Jana se objevuje za zavřenými dveřmi a u galilejského jezera, u ohníčku s rybí pečínkou.
Jestliže si uvědomíme tyto souvislosti a jejich dopad, možná, že poběžíme domů, abychom prožili hodnotný čas se svými nejbližšími. Poběžíme do práce, abychom tím, co děláme, oslavili Boha. Poběžíme na zahrádku, abychom pečovali o květiny nebo stromy. Poběžíme na bohoslužbu, ale ne proto, abychom stihli tramvaj nebo autobus, ale proto, abychom nepromarnili příležitost setkat se s živým Bohem. Poběžíme na biblickou hodinu. Poběžíme na poradu presbyterů. Poběžíme se připojit na setkání online skupinky.
A jakmile dorazíme, tam, kam jsme běželi, nebojme se sklonit a nahlédnout dovnitř, pod povrch a objevovat známky působení Boží moci. Důkaz této síly našli první svědci vzkříšení v odvaleném kameni, složených lněných plátnech, hlase anděla, rozhovoru se zahradníkem. Příběh vzkříšení s těmito stopami Božího života pokračuje. A je pro nás výzvou, abychom se jej i my vydali objevovat. Nepochybuji o tom, že ačkoli je pro nás tak známý, znovu nás něčím novým překvapí.
