Prázdniny jsou vzácným časem, skýtajícím příležitost k obnově sil a načerpání nových zážitků. Dnešní poslední nedělí v prázdninovém období se pomalu přibližujeme k návratu do, řekněme, standardního pracovního a školního režimu. Mám za to, že je to dobrý důvod k tomu, abychom se podívali na roli, jakou má v našem životě práce, jaké jsou její podoby, v čem mohou spočívat rizika jejího zneužití, a jak se práce může stát požehnáním.

V úvodu první knihy Bible – Genesis – se nachází popis Božího stvořitelského díla. V závěru zmíněné knihy je popisována Boží intervence ve prospěch záchrany Jákobovy rodiny. Co to znamená? Od začátku do konce první biblické knihy v ní Bůh vystupuje jako ten, který s člověkem počítá, připravuje mu prostředí pro život a v lidských dějinách svrchovaně (mnohdy nepozorovaně) uskutečňuje své plány a záměry.

Všemohoucnost Bůh omezuje pouze ve vztahu k člověku. To proto, aby se člověk mohl svobodně rozhodnout, zda s ním vstoupí do vztahu důvěry a oddanosti či nikoli. Důkazem budiž například hned trojí pozvání ke spolupráci, které Bůh adresuje člověku v pouhých prvních dvou kapitolách první biblické knihy.

A pozor, vůbec nejde o to, že byl měl člověk přijmout roli nějakého podržtašky. Člověku byla dána autorita panství. Ano, panství s omezením. Jinými slovy: lidé byli hned zkraje upozorněni na to, že se budou Bohu zodpovídat z toho, jak s tímto darem vlády a autority naložili.

I přesto, že se lidský pár této role chopil poněkud nešťastně, Bůh nadále jednal v jeho prospěch. Navzdory selhání vyzval první lidský pár, aby pokračoval v díle, které mu bylo na začátku svěřeno. Kniha Genesis nijak nezastírá, že lidé v tom ani později nebyli příliš úspěšní. Naznačují to detaily, kterých si čtenář při běžné četbě ani nevšimne. Dovolte, abych to ilustroval dvěma příklady:

První – po incidentu s utrženým plodem člověk prohlédne, lekne se své nahoty a snaží se ji zastřít. Ovšem výběr materiálu – fíkových listů – a jeho střihu – v podobě pásu či bederní roušky – byl pro zastínění nahoty nedostatečný. Bůh musel zasáhnout, usmrtit první zvíře a z jeho kůže zhotovit oděv, který se podobal košili. Už tady na počátku vyzněla lidská snaha, bez Božího požehnání, naprázdno.

Druhým příkladem je příběh o babylónské věži, který ilustruje, jak se pevná jednota může stát pokušením, zejména rozhodnou-li se lidé jednat v rozporu s Boží vůlí. Toto vyprávění je stále aktuálním mementem před pokušením pýchy, pramenící z vlastních pracovních úspěchů, která vede k uctívání sebe sama. Falešný objekt úcty nazývá Bible modloslužbou a jistě to není náhoda, že před ní varuje hned první přikázání Desatera.

V knize Genesis se nesetkáváme pouze s příklady, které ilustrují lidské selhání. Příkladem z opačného spektra je Abrahamova naprostá oddanost Bohu. Bůh nejenže Abrahamovi slibuje, že mu bude žehnat, zároveň jej samotného zve k tomu, aby se stal požehnáním. Není bez zajímavosti, že uprostřed vyprávění o Abrahamovi se nachází výzva k obětování syna Izáka. Co to může znamenat? Není pochyb o tom, že syn Izák, narozen v pozdním věku, byl jednoznačně největším Abrahamovým životním úspěchem. Zřejmě právě proto jej Bůh požádal, aby se vlastnictví Izáka vzdal. Jinak řečeno: Abrahám se musel vzdát nároku na osobní úspěch a seberealizaci a uznat, že všech úspěchů dosáhl jen díky Božímu požehnání. V okamžiku, kdy byl Abraham ochoten uznat, kdo je skutečným „vlastníkem“ jeho syna, byl schopen stát se uvědomělým příjemcem požehnání, která mu byla zaslíbena, když byl poprvé povolán, aby následoval Boha.

Bible se neostýchá nazvat člověka tvorem, který spolupracuje s Bohem. Avšak tato spolupráce má důležitý, ba zásadní aspekt, který spočívá v předpokladu, že lidské dílo bude vykonáváno v souladu s Božím záměrem a stane se řečištěm, skrze které zavlaží Božím požehnání celé široké okolí.

Bůh je zdrojem veškerého lidského úspěchu a ten může být sdílen k prospěchu druhých. S nabídkou zprostředkovaně předávaného Božího požehnání se můžeme obrátit na kohokoli a nemusíme se bát, že bychom mu tím jakkoli ublížili. Prospěch a požehnání široké lidské rodiny, nikoliv individuální zisk nebo zvýhodnění, by měly být hlavními motivy lidské práce a mezilidských vztahů.

Možná si někdo řekne, že tím nejdůležitějším, o čem se v první biblické knize dočteme je vlastně výzva, abychom byli dobrými lidmi. Souhlasím. Ale není to všechno. Kniha Genesis si navíc všímá důležité souvislosti mezi tím, co člověk dělá a tím, co člověk uctívá. Již had ve svém rozhovoru s Evou nastolil otázku uctívání. Provokativně přednesl, že způsob, jakým Bůh chce, abychom žili a pracovali, nutně omezuje potenciál lidských schopností. Respekt vůči Boží svrchovanosti a věrnost tomu, co Bůh nabídl, přeci nemohou jít ruku v ruce s lidskou svobodou, alespoň v ďáblově pojetí. Této pokušitelské rétorice první lidé naletěli. A nebyli v tom zdaleka poslední.

Všechny lidské pokusy dosáhnout požehnání bez Boha jsou předem odsouzené k neúspěchu. Ne jinak tomu bylo v příběhu o Josefovi. V každém kázání, které v průběhu prázdnin zaznělo, bylo možné rozpoznat, že jádrem celého vyprávění o Josefovi jsou vztahy, jejich rozvoj, obnova a prohloubení.

Po euforické jízdě na výsluní tehdejší egyptské společnosti si Josef uvědomil, že narušené vztahy s příbuznými bude schopen obnovit pouze díky Božímu milostivému požehnání.  Ani dramatický přerod z otroka na faraonova tajemníka nelze přičítat Josefovým vynikajícím osobním kvalitám, nýbrž výhradně Božímu zásahu, což vypravěč neopomine v rámci několika kapitol zopakovat hned sedmkrát. Příběh o Josefovi neoslavuje hrdinství výjimečného člověka, nýbrž neustále připomíná, že za jeho úspěchem je třeba vidět Boží milost a jeho požehnání.

Poslední Josefova slova, která pronesl v přítomnosti své početné rodiny, zněla: Já umírám, ale Bůh vás jistě navštíví. V těchto slovech nelze přeslechnout důvěru, s jakou se Josef upíná k Božímu dílu, které jej doprovázelo po celý jeho život a bude neohroženě a nepochybně pokračovat i po jeho smrti.

Dokonce ani v případě, že člověk rozpoznává zdroj životních úspěchů v Božím požehnání, jej to nijak nezbavuje nutnosti jednat a rozhodovat se. Josef si nezvolil, že bude v jistém období svého života otrokem nebo vězněm. Avšak v každé této situaci mu zůstávala volba, jak s tímto nesnadným údělem naloží.

Jestliže člověk přijme, že jeho duchovním úkolem je nevzdávat se, nepropadat úzkosti ani rezignaci, nýbrž jít vstříc každé životní situaci a objevovat, kde se v ní nachází Boží požehnání, Bůh jej v tomto hledání a zápase zcela jistě neopustí. Bude na místě zakončit vyznáním našeho prázdninového průvodce, patriarchy Josefa: Bůh nás jistě navštíví.