Končící se měsíc květen byl měsícem lásky, kvetoucích kaštanů, maturitních zkoušek, ale také fotografií. Skupinové fotografie jsou pořizovány ve školách, u příležitosti konfirmačních nebo svatebních obřadů, státnic nebo promocí. Kompozice fotografie prozradí o jejím autorovi mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. Pozorné oko si okamžitě všimne, jak jsou jednotliví aktéři rozmístěni, na koho je zaostřena pozornost a co je naopak v pozadí. Fotografa sice na konečné podobě snímku nevidíme, ale z fotografie dokážeme vyčíst, jaký byl jeho fokus, co nejvíce přitahovalo jeho pozornost a nakolik se mu to vše podařilo vtisknout do konečné podoby snímku.

Duch svatý se podobá fotografovi. Na kompozicích, které připravuje, jej sice nespatříme, ale při pečlivém pozorování nestačíme žasnout nad jeho genialitou. Choreograf Duch svatý dbá o scenérii, připravuje kulisy, rozmisťuje postavy. Záleží mu na každém detailu. Nenárokuje si pozornost, zůstává v pozadí, a když už se má objevit na scéně, zahalí se do symbolu holubice, ohně nebo větru.

Jeho záměr je totiž jiný: nechat vyniknout hlavní postavu, kterou je Ježíš Kristus. Navzdory této plachosti Boží Ducha dnes slavíme jeho svátky, což je příležitost, aby povystoupil ze své anonymity, a my si mohli uvědomit, kde všude nacházíme jeho doteky a za co všechno mu vděčíme.

Kořeny svatodušních svátků sahají do Starého zákona. Ve druhé biblické knize – Exodus – čteme o Izraelcích, kteří opustili Egypt a vydali se do pouště, aby se usadili v zemi svobody. Po sedmitýdenním putování dorazili na úpatí hory Sinaj. Na samotnou horu vystoupil pouze Mojžíš. Setkal se tam s Bohem a vrátil se zpět se dvěma kamennými deskami, na kterých bylo vytesáno Desatero. Tuto událost si židovský národ každoročně připomínal v rámci svátku, který se nazýval Svátek týdnů, hebrejsky šavuot.  Židé děkovali v průběhu těchto svátků Bohu za to, že jim dal díky Desateru návod, jak žít ve světě jako jeho věrný lid.

Možná si kladete otázku, co má společného Desatero s Duchem svatým? Odpověď na tuto otázku již celá staletí zaměstnává pedagogy, vychovatele a etiky. V angličtině celou tuto problematiku vystihuje výrok: Knowing is not doing. V překladu: vědět (ještě) neznamená činit. Jinými slovy: k čemu nám jsou vynikající pravidla, jestliže se jimi neřídíme?

Již ve Starém zákoně si bystré prorocké hlavy uvědomily, že člověk není schopen žít na úrovni standardů, které Bůh stanovil Desaterem. Zároveň si byli vědomi, že za to nemůže ani neznalost, ani špatný příklad okolí, ani málo dobrých příkladů. Problém je v člověku samém.

Některým lidem se hezky žít nechce. Další si chtějí sami stanovit co je dobro, a vůbec nepřipouští možnost, že by tím mohli druhým ublížit. Ještě jiní se dopouští zla nevědomě. Ale setkáváme se i s těmi, kteří škodí vědomě a programově.

Kdybychom přirovnali život člověka k zápase v ringu, který se rozhodneme sledovat od začátku do konce, pak by to byla nudná podívaná, protože ten největší soupeř by viděn nikdy nebyl. Nachází se totiž uvnitř člověka.

Jestliže je problém uvnitř, může jej vyřešit pouze terapie, která se zaměřuje na nitro. A právě takovou Bůh nabízí v příchodu Ducha svatého. Evangelista Lukáš sestavuje své vyprávění tak, aby čtenářům svitla analogie se starozákonním příběhem. Co mám na mysli? Podobně jako Mojžíš nejprve vystoupil na horu Sinaj, a když se vrátil, nesl Izraelcům pravidla napsaná na kamenných deskách, také Ježíš nejprve vystoupil na nebesa, ale zpátky se již nevrátil ve fyzické podobě a s kamennými deskami, nýbrž sestoupil v podobě Ducha svatého, jehož dynamická moc se propsala přímo do lidských srdcí. Starozákonní model tak byl nejen zopakován, ale zároveň vyzvednut na vyšší úroveň.

V Dopise Galatským apoštol Pavel napsal: Chci říci: Pokud je dědic nezletilý, ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho. Je podřízen poručníkům a správcům až do doby, kterou otec předem stanovil. Tak i my, když jsme byli nedospělí, byli jsme otroky vesmírných mocí. Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.

Pár myšlenek k tomuto textu. Ve starověké řecké společnosti si rodiny z vyšších kruhů platily dozorce či pěstouny, kteří kultivovali život a mravy dospívajících – tehdy pouze – chlapců. Těmto rodinným otrokům se říkalo paidagogos. V tom slově můžeme slyšet nám všem známý termín pedagog. Apoštol Pavel říká, že Desatero bylo pro Boží lid vychovatelem a učitelem, a to až do chvíle, kdy přišel Kristus, který osvobodil člověka z vnějšího dohledu a dozoru Desatera. Cituji apoštola Pavla: nyní, po příchodu Kristově, již nejsme svěřeni tomuto vychovateli, protože jsme se stali Božími dětmi.  Změna, která nastala příchodem Ducha svatého spočívá v tom, že touha plnit Boží vůli nyní plyne zevnitř, a není výsledkem vnějšího tlaku.

Možná si ani neuvědomujeme, jak je pro nás důležité osvobodit se z vnějšího tlaku či dozoru a jednat na základě zvnitřněných motivů. Zakoušíme to v různých oblastech života. Nedávno se mi dostala do rukou kniha, která hovoří o hranicích v manželství. Budu nyní parafrázovat některé klíčové formulace: Bůh stvořil lidské bytosti s touhou po vztahu, s touhou přicházet k sobě a neprobíjet se životem samy. Tuto touhu máme všichni. Zatímco svobodni tuto touhu uspokojují s přáteli a příbuznými, ženatí a vdané jdou o krok dál; část této touhy naplňují tím, že si najdou životního partnera. To, že toužíme po vztahu, je pouze polovina pravdy o nás. Jak zní ta druhá část? Každý z nás byl zároveň utvořen jako samostatný jedinec, prostý jakékoli nadvlády, aby se mohl svobodně rozhodnout, že tuto svou individualitu přinese a nabídne druhému, se kterým společně vytvoří „my“. Jaký z toho plyne závěr? Lidé byli Bohem stvořeni a vybaveni ke dvojímu. Tím prvním je oddělit se od svých rodičů a být nezávislými na rodičovské roli poručníků a správců (Gal 4,1-2). Tím druhým je svobodně žít (Gal 5,1). Když svému partnerovi tuto svobodu odejmeme, případně na něj začneme uplatňovat rodičovskou funkci, jeho lásku tím zabíjíme. Staneme se něčím z toho, proti čemu se každý partner bouří – buď pánem otroka nebo rodičem manžela či manželky.

V každém z lidí je odvěká touha po vztahu a zároveň po svobodě. Naplnění této touhy hledáme ve vztazích k lidem i Bohu. Žít svobodně ve vztahu není něco, co je nám od přirozenosti vlastní. Je to umění, které si osvojujeme, proces, který podstupujeme a postupně v něm zrajeme. Boží zákon – Desatero – si můžeme představit jako vykolíkované hřiště, vymezená hrací plochy. Kdyby nebyla stanovena pravidla, neměla by hra potřebnou dynamiku. Kvůli rozplizlosti, která by dovolovala všechno, by se stala nudnou.

O životě, jako královské hře, to platí stejně tak. Pravidla vymezují hrací pole, ale nečiní hráče lepším, nepřidávají mu dovednosti. Tato logika stojí za argumentem apoštola Pavla, že zákon je pouze vychovatel, který člověka koriguje, ale nečiní jej excelentním.

To ovšem neznamená, že od chvíle, kdy byl křesťanům dán Duch svatý, mohou Desatero, a spolu s ním všechna pravidla, odložit jako nepotřebné haraburdí. Naopak, náročnost těchto Božích požadavků nás má vést k touze po Kristu, ve kterém nacházíme jejich naplnění. Ti, kdo jsou pokřtěni, oblékli Krista, a tento oděv je předurčuje k tomu, aby jednali jako on, protože Kristovy vlastnosti jsou nyní jejich nová identita, a jejich uskutečňování nejhlubší touha.