Věřit znamená spolehnout se na Boha navzdory tomu, že okolní svět je nejistý, cesta, kterou se mám vydat, neprošlapaná a budoucnost, která mě čeká, zahalena tajemstvím.
Lano se může zdát pevným a bezpečným, jestliže nám slouží k uchycení nebo znehybnění převážených věcí. Ale jestliže má na něm viset dětská houpačka nebo nás má jistit při práci na střeše, klademe na jeho pevnost a nosnost mnohem větší důraz. Nikdo z nás nedokáže říct, jak pevná a vytrvalá je jeho víra. Ovšem zátěžové situace, zvláště ty, které znamenají vážné ohrožení života, ať už našeho nebo našich blízkých, mohou leccos o životaschopnosti naší víry odhalit. Člověk se nerodí s vírou zralou či dospělou. Naopak, prochází různými zkušenostmi, díky kterým se jeho víra rozvíjí. Rád bych vám dnes vyprávěl příběh, který tento proces velmi názorně ilustruje. Najdeme jej v Janově evangeliu 4. kapitole. Začíná slovy: V Kafarnaum byl jeden královský služebník, jehož syn byl nemocen.
Nemoc dítěte, to je černá můra většiny rodičů. Jestliže se navíc jedná o nevyléčitelnou nemoc, která s velkou pravděpodobností v krátkém časovém horizontu vyústí k úmrtí dítěte, jsou rodiče a nejbližší okolí vždy hluboce zasaženi. Dříve nebo později zemřeme všichni, avšak přiblíží-li se smrt k dětem, dospívajícím nebo mladým lidem, něco v nás se bouří, protestuje, odmítá se s touto podobou smrti smířit. Není divu, že se mnozí rodiče modlí o to, aby se nikdy takové tragédie nedožili. A přesto se to děje. Vždyť i první smrt, o které čteme v Bibli, není smrt otce či matky, kteří by sešli věkem, nýbrž smrt syna – Ábela, jehož život vyhasl v důsledku vraždy.
Víra se většinou rodí v životních krizích. Když se nám daří, snadno zapomeneme na Boha. Avšak hroutí-li se náš svět tady na zemi, začínáme hledat pomoc v nebi. Evangelista Jan vypráví o chlapci, který byl vážně nemocen. Neznáme jeho jméno, nevíme, kolik mu bylo let. V textu dokonce není řeč ani o jeho mamince, smíme se pouze domnívat, že sdílela společně s otcem těžký úděl. O něco více je řečeno o otci nemocného chlapce. Konkrétně, že to byl královský služebník. Bezpochyby se jednalo o člověka bohatého a vlivného, jehož úřad byl spojen s autoritou a výkonnou mocí. Avšak nemoc vlastního dítěte bylo něco, co nedokázal řešit ani on, ani lidé, kteří mu byli podřízeni.
Bohatství, moc či společenské postavení nás neochrání před nemocemi, trápením a neštěstím, které má tolik různých podob. Příkoří, kterým musíme v životě čelit, nás mohou přivést blíže k Bohu. Ale může se také stát, že z nás učiní žalobce, kteří vyčítají Bohu to, co jim způsobil.
Jak tomu bylo v našem příběhu? Aniž bychom jakkoli zlehčovali trápení, kterým oba rodiče procházeli, smíme vyslovit domněnku, že kdyby jejich syn neonemocněl, pravděpodobně by se s Ježíšem nikdy nesetkali. V zoufalé situaci jsou lidé odhodláni učinit cokoli, co by mohlo přinést změnu. Co udělal otec nemocného chlapce? Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, vydal se k němu a prosil ho, aby přišel a uzdravil jeho syna, který byl už blízek smrti.
Cesta z Kafarnaum do Kány trvala jeden den. V jejím průběhu měl otec dostatek času, aby zformuloval to, co chtěl Ježíšovi říct, a k čemu jej chtěl přimět. Dle jeho reakce se smíme domnívat, že jeho plán zněl takto: setkat se s Ježíšem tváří v tvář, říci mu, že zdravotní stav jeho syna je natolik vážný, že mu hrozí smrt, a přimět Ježíše k osobní návštěvě nemocného dítěte. V sázce bylo mnoho: nemohl tušit, jak na jeho naléhání Ježíš zareaguje, zda bude ochoten jít s ním, a nedokázal ani předjímat, co se mezitím odehraje u něj doma s nemocným dítětem. Už v tomto počínání lze spatřovat víru, která jej uvedla do pohybu. A pochybností, které mu mohly stát v cestě nebylo málo. Stačí si uvědomit, že on šlechtic, jde osobně za synem tesaře z Nazareta a prosí jej, aby učinil to, co nedokázali ani lékaři, ani šamani, ani kněží.
V nejhlubší nouzi se rodí ty nejupřímnější a nejnaléhavější modlitby. Říká se, že na urgentních příjmech se ateisté nevyskytují. Každý se nějak modlí. Královský služebník mu řekl: „Pane, pojď, než mé dítě umře!“ Královský služebník zřejmě vůbec nepřipouštěl možnost, že by Ježíš mohl nemocnému chlapci nějak prospět, aniž by byl fyzicky přítomen. Ježíše dělilo od pacienta 35 km. To je vzdálenost, jakou máme z tohoto místa do Malenovic, Štramberku, Fulneku nebo Hradce nad Moravicí. Dnes by asi nikdo z nás nepochyboval, že má smysl, se za tyto lidi modlit, protože Ježíš jim dokáže pomoci. A nejen jim, ale klidně i lidem vzdáleným 300 nebo 3 000 kilometrů. Ale to je víra nás, kteří jsme se o Ježíši již mnohému naučili ze svědectví novozákonních svědků, křesťanských dějin i křesťanské výchovy, které se nám v různé míře dostalo, ať už v dětství nebo v dospělosti.
Královský služebník tehdy neměl tušení, kým Ježíš skutečně je a jakou má moc. Jeho víra k tomu musela teprve dozrát. Všimněme si, jak si Ježíš počínal, aby tento proces umožnil. Otec dítěte z Kafarnaum se na Ježíše obrací se svou prosbou, a zároveň mu předkládá způsob, jak má na ni reagovat. Měl víru a plán. Jeho víra byla na úplném začátku, plán, který Ježíšovi předložil, byl nevyhovující. Ne, že by byl špatný, ale byl to jeho plán, ne Ježíšův plán. Jistě jste již slyšeli rčení: Chceš pobavit Boha? Řekni mu o svých plánech.
Ježíš mu odpověděl: „Vrať se domů, tvůj syn je živ!“ Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. Měl tisíc důvodů, proč neodcházet. Jeho plán se neuskutečnil. Neměl žádnou záruku toho, že skutečně došlo k uzdravení. Nemusel věřit zázraku, který neviděl, ale mohl věřit Ježíšovu slovu, které slyšel. A on uvěřil.
Zajímalo by mě, o čem královský služebník na zpáteční cestě přemýšlel? Nepochybně se znovu a znovu vracel k Ježíšovým slovům. Čím více se blížil k domovu, tím konkrétnější byly obrazy nemocného syna, kterého před dvěma dny opustil. Co jej doma čeká? Ještě když byl na cestě, šli mu naproti jeho sluhové a oznámili mu: „Tvůj syn žije.“ A uvěřil on i všichni v jeho domě.
V úvodu jsme hovořili o víře, která se postupně vyvíjí. Velmi názorně to ilustruje příběh o uzdraveném chlapci, na jehož konci jsme se ocitli. Jeho otec prošel třemi stádii víry, přičemž pokaždé se jeho víra ocitla na vyšší úrovni:
Když se vydal za Ježíšem do Kány – věřil, že se může stát zázrak a jeho syn bude uzdraven. Když se vracel zpět domů – uvěřil Ježíšovu slovu, že jeho syn žije. Když se setkal se synem, který byl uzdraven – uvěřil v Ježíše.
V příběhu, který nám evangelista Jan předložil, se setkáváme se dvěma zázraky. Tím prvním bylo uzdravení umírajícího syna, tím druhým víra jeho otce. Jinými slovy: syn byl uzdraven tělesně, jeho otec duchovně. A spolu s ním uvěřili všichni v jeho domě.
Jestliže přijdou do našeho života těžké chvíle, a ony přicházejí, neváhejme se obrátit v modlitbě k Bohu a prosit: Přijď, Ježíši, potřebujeme tě, náš svět se rozpadá a jen ty nám můžeš pomoct. Ježíšova odpověď může být stejná, jakou uslyšel otec z našeho příběhu: Vrať se zpět domů, jdi v pokoji, vím o tvém trápení a nenechám tě v něm.
Uvěříme tomuto ujištění? Možná, že se hned nedočkáme viditelné změny, která by odpovídala našemu plánu. Bůh má svůj plán a své načasování. Ale dost možná se za nějaký čas ohlédneme zpět a řekneme: Tehdy jsem to neviděl. Ve svém trápení jsem si myslel, že mě Bůh opustil, nepomohl mi, mou modlitbu nevyslyšel. Ale dnes vím, že byl celou tu dobu se mnou. Odpověděl jinak, než jak jsem čekal. A kdyby se do mé situace tehdy nevložil, zcela jistě bych ji sám nezvládl.
Ne všechny modlitby o uzdravení dětí jsou vyslyšeny. I přesto mnozí, kteří prošli podobou zkušeností, vyznávají, že Bůh učinil mnohem větší zázrak, než o který prosili na začátku. Předkládejme Bohu své těžkosti a důvěřujme mu, že udělá to, co nejlepší. Zakončím citátem významného křesťanského teologa Augustina: Věřit znamená důvěřovat tomu, co nevidíme. Odměnou za takovou víru, je možnost uvidět to, čemu jsme důvěřovali.
