Milí přátelé, dnešní nedělí jsme dosáhli velmi významného milníku v oslavě letošních Vánoc. Svátek Zjevení Krista Pána mudrcům jsme slavili v pátek a nyní již zbývají pouze tři neděle, které nás uvedou do období před-postního.
Vaší pozornosti jistě neuniklo, že v období Vánoc se na bohoslužbách čtou texty z počátku evangelií. Ani dnešní text netvoří výjimku. Najdeme jej v úvodu Janova evangelia. Když se evangelista Jan zamýšlel nad kompozicí svého díla, uvědomoval si, že by měl svým čtenářům předložit něco víc než jen Ježíšův životopis. Vždyť Ježíš nebyl obyčejný člověk. Z toho důvodu nezačal své vyprávění popisem Ježíšova narození, jak jsme toho svědky u evangelistů Matouše a Lukáše, nýbrž čtenáře vtáhl do tajemství Ježíšova původu.
V úvodu Janova evangelia čteme známá, i když ne úplně snadno pochopitelná, slova: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Jaký je smysl této výpovědi? Ta slova vypovídají o Ježíšově původu, který sahá až k samotnému prvopočátku světa. Boží Syn existoval ještě dříve, než byl stvořen svět. Jak je to možné? Protože je druhou osobou Boží Trojice, která je jedné podstaty s Otcem, Pravým Bohem z Pravého Boha, Světlem ze světla, zrozeným, nestvořeným. Na tomto vyznání (Nicejsko-konstantinopolském z r. 451) se shodují všechny křesťanské církve katolická, pravoslavná i evangelická. Tím se dostáváme k dnešnímu textu:
Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“ Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl. (Jan 1,15-18)
Kdyby evangelista Jan pracoval na matrice a měl by za úkol vystavit Ježíšovi rodný list, pak by do kolonky otec uvedl Bůh a do kolonky pokřtěn (kým/kde) uvedl: Janem Křtitelem v řece Jordán. Jan Křtitel byl v té době již 60 let po smrti. Kvůli kritice zhýralého života na královském dvoře byl Herodem uvězněn a krátce na to popraven. Evangelista Jan se k osobě Jana Křtitele přesto vrací, dokonce napsal, že jeho hlas stále zní, aby dokumentoval, že Křtitel, tato duchovní autorita, ba ikona židovského obrodného hnutí, objevila v Ježíšovi božský původ, o čemž svědčí Janovo vyznání, který ač byl starší, přesto o Ježíšovi prohlásil: je větší než já, protože tu byl dříve než já. V těchto slovech je opět akcentován Ježíšův božský původ.
V další části svého evangelia se Jan zabývá proměnami, ke kterým došlo v důsledku Ježíšova narození. Využívá přitom biblické motivy, které byly součástí myšlenkového světa čtenářů evangelia, zejména těch, kteří měli židovský původ. Setkání s Bohem patřilo mezi velká témata nejen v židovském náboženství. Pán Bůh vyšel lidem vstříc, když jim nabídl možnost setkání, navzdory lidské křehkosti a nehodnosti.
Konkrétními podobami starozákonního kontaktu Boha a člověka byly už na poušti příbytek, později stan setkávání, následně velesvatyně. Posledně zmíněná velesvatyně byl zvláštním prostorem v chrámu, do kterého vstupoval před Hospodina nejvyšší kněz. Dělo se tak jednou v roce, zástupně za lid. To nové, překvapivé, ano šokující, co evangelista Jan v souvislosti s Ježíšem napsal bylo, že je to On, ve kterém se nyní uskutečňuje setkání svatého Boha s hříšným člověkem.
O této vrcholné éře milosti snili už starozákonní proroci. Jedním z nich byl Zacharjáš, jehož slova jsme slyšeli od oltáře. Dalším byl Jeremjáš, u kterého nacházíme tato slova: Dám vám pastýře podle svého srdce a ti vás budou pást obezřetně a prozíravě. Nebude se už říkat: ‚Schrána smlouvy Hospodinovy,‘ ani jim na mysl nepřijde, nebudou ji připomínat, nebudou ji postrádat, nebude už zhotovena.
V onen čas nazvou Jeruzalém Hospodinovým trůnem a shromáždí se v něm ke jménu Hospodina v Jeruzalémě všechny pronárody a nikdy už nebudou žít podle svého zarputilého a zlého srdce. (Jr 3,16-18) Do třetice zmíním ještě jednoho starozákonního proroka, který toužil po bezprostředním přebývání Boha uprostřed lidu. Byl jím Ezechiel: Uzavřu s nimi smlouvu pokoje; bude to věčná smlouva s nimi, dám jim ji a rozmnožím je a v jejich středu zřídím svou svatyni navěky. Můj příbytek bude nad nimi a já jim budu Bohem a oni budou mým lidem. I poznají pronárody, že já Hospodin jsem ten, kdo posvěcuje Izraele, až má svatyně bude navěky v jejich středu.“ (Ez 37,26-28)
Evangelista Jan tím nechce v žádném případě znehodnotit starozákonní kult. Nikoli, říká o něm, že byl projevem Boží milosti, a tato milost nyní vygradovala v příchodu Božího Syna mezi lidi v tělesné podobě. Proto Jan napsal: Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.
Jestliže zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Jak rozumět těmto slovům? Ježíš ztělesňuje dvě nejcharakterističtější Boží vlastnosti: milost a pravdu. Kdyby byl Bůh jen milostivý, pak by si to mohl někdo vyložit tak, že je vůči zlu tolerantní. To je představa, která je ve XXI. století velmi populární. Ale Jan říká něco jiného. Bůh je milostivý, ovšem ne do té míry, že by kvůli tomu obětoval pravdu. Milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.
A protože koncepce pravdy je velmi silná pojistka proti tomu, dělat si a myslet si cokoli, stala se pravda v naší současnosti nejvíce „ohroženým druhem“. Každý má prý tu svou, žádná jedna pravda prý neexistuje, a kdo tvrdí něco jiného je úzkoprsý konzervativec a fundamentalista.
Pojďme si to shrnout. Evangelista Jan vnímá Ježíše jako klíčovou postavu lidských dějin. Toto tvrzení dokládá jednak tím, že odkazuje na Ježíšův božský původ a dále tím, že cituje nejvýznamnější duchovní autoritu, která se s ním osobně setkala – Jana Křtitele. Tento velikán židovských dějin z počátku letopočtu Ježíšovu jedinečnost podpořil a hlásal.
V závěru našeho oddílu evangelista Jan předjímá otázku, která se mohla v souvislosti s Ježíšovým narozením, životem, smrtí a vzkříšením objevit. Lidé se mohli oprávněně začít ptát: Co vlastně zůstalo z původního mojžíšovského náboženství? Změnil se nějak obraz Boha? Máme si představu o Bohu v důsledku Ježíšova příchodu nějak upravit, pozměnit, korigovat?
Evangelista Jan odpovídá na tuto otázku kladně. Konkrétně říká: Boha nikdy nikdo neviděl. Jinými slovy: lidé si představují Boha na tisíc způsobů. Některé tyto představy jsou velmi věrným odrazem toho, co o něm čteme v Písmu, ale jiné jsou jim na hony vzdálené. To ovšem neznamená, že se máme vzdát naší snahy poznat Boha. Naopak, tuto touhu považuje evangelista Jan za jeden z nejdůležitějších úkolů našeho života.
V našem hledání nás Jan směřuje ke zdroji, který je ověřený. Je jím Ježíš Kristus. Říká o něm, že má s Bohem ten nejintimnější vztah, doslova napsal: je v jeho náručí. To, co nám o Bohu řekl Ježíš, můžeme přijímat jako informaci z první ruky. Ježíš je Boží vykladač par excellence. Opravňuje jej k tomu jeho jednorozenost, jinými slovy: jedinečná, s ničím nesrovnatelná zkušenost Boha, s Bohem a v Bohu.
O nikom jiném z lidí, nelze říci to, co vyznáváme o Ježíši Kristu, že je „plný milosti a pravdy“. Ale o každém z nás může platit, že z Jeho plnosti vše přijal. AMEN.
