Po těch slovech šel Ježíš se svými učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada; a do ní vstoupil on i jeho učedníci. (…)  V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko. (Jan 18,1 + Jan 19,41-42)

Někdy se nám stává, že nechápeme smysl jednání druhého člověka. Klademe si otázky: Proč to dělá? Čeho chce dosáhnout? Co se mu honí v hlavě? Ježíšova cesta na kříž je pro nás také plná otazníků. Co jej vedlo na kříž? S jakým záměrem tuto smrt podstupoval? Neexistoval méně drastický způsob? 

Bůh nezůstává vůči těmto otázkám netečný. V Bibli nám zanechal nejen samotný pašijní příběh, ale také interpretační klíč, díky kterému smíme tyto události alespoň částečně pochopit, rozklíčovat. Kdybychom chtěli detailně prozkoumat všechny části pašijního příběhu, byli bychom zde celý den, možná celý týden. Z toho důvodu se dnes zaměříme pouze na některé vybrané části pašijí podle evangelisty Jana.

Apoštol Jan je ve způsobu, jakým sestavil své svědectví, velmi moderní. Mohli bychom dokonce říci, že předjímá některé techniky, které jsou dnes využívány v kinematografii. Co tím myslím? V jeho vyprávění se zejména ve vypjatých momentech setkáváme s dějem, který jakoby zpomaluje. Jednotlivé záběry zůstávají v čtenářově zorném poli a postupně jsou překrývány dalšími. Čtenář je díky tomuto způsobu podání stále více vtahován do děje, v němž může, díky pozvolnému líčení, uslyšet doslova každé slovo, zaznamenat každičký pohyb, vnímat každý úder kladiva prorážejících ruce a chodidla. Ale tato, řekněme, režisérská genialita, není vše, co nám evangelista Jan nabízí.

Úchvatné je i jeho tematické zpracování. V úvodu pašijí Jan hovoří o tom, že učedníci šli na místo, kde byla zahrada. V úplném závěru pašijního vyprávění slyšíme, že Ježíš byl pohřben v zahradě. To znamená, že příběh Ježíšova utrpení a smrti je zarámován dvěma zahradami. Kam touto kompozicí autor míří? Patrně nám chce připomenout, že do problémů se lidstvo dostalo v zahradě. Řešení tohoto problému je možné díky událostem, které se odehrají opět v zahradě. Právě jsme narazili na Janovu oblíbenou vypravěčskou techniku, pomocí které smysl celého příběhu shrnuje do jednoho detailu.

Uvedu další příklad. O Velikonocích si Židé připomínali vyvedení svých dávných předků z egyptského otroctví. V této souvislosti si nemohli neuvědomit, že jsou opět okupováni a utlačováni cizím národem – Římany. K myšlenkám o vzpouře nikdy neměli daleko. Pilát si toho byl dobře vědom. Jakékoli náznaky odporu potlačoval hned v samotném zárodku. Horké hlavy odpůrců chladil tím, že jim o velikonočních svátcích propouštěl jednoho vězně, kterým byl například nějaký organizátor vzpoury nebo vůdce povstání. Učinil tak i v případě Ježíše. Domníval se, že toho, kterého nazval králem Židů, si lidé vyberou, aby byl propuštěn. Ovšem ve svém předpokladu se mýlil. Lidé si přáli amnestii pro Barabáše – násilníka, rebela a vraha.

Jméno Barabáš znamená syn otce. Takže to byl takový pan Nikdo. Zároveň platí, že každý člověk je synem nebo dcerou nějakého otce. To znamená, že toto jméno lze vztáhnout na každého člověka. Barabáš je osvobozen, Ježíš spoután a vydán k ukřižování. V tomto detailu smíme opět zahlédnout smysl celého pašijního příběhu: ti, kteří se provinili, jsou osvobozeni, ten, který je bez viny, byl odsouzen.

Rád bych se dále zastavil u zmínky, jejíž pointa je zřejmá teprve poté, co si uvedeme možnosti překladu. Jan 19,13: Když to Pilát uslyšel, dal vyvést Ježíše ven a zasedl k soudu na místě zvaném ‚Na dláždění‘, hebrejsky Gabbatha. Řecký originál nám umožňuje přeložit tento verš dvěma možnými způsoby. Ten první jsme právě slyšeli: Pilát zasedl k soudu, aby soudil. Mnohem překvapivější je druhá varianta: Pilát zasedl k soudu, aby byl souzen. Kdo soudil koho? Když se pečlivě začteme do rozhovoru, který proběhl mezi Pilátem a Ježíšem, pak docházíme k závěru, že souzen je zde Pilát a soudcem je Ježíš. I přesto, že rozsudek vyznívá dočasně v neprospěch soudce. Jedná se opět o detail, který vystihuje smysl celého příběhu: Spravedlivý soudce je souzen a odsouzen místo těch, kteří se provinili. 

Na otázku, kým Ježíš je, a proč za nás zemřel, dostáváme o něco jasnější odpověď díky rozhovoru, který se odehrál uprostřed Ježíšovy smrtelné agonie. Navzdory situaci, v jaké se Ukřižovaný nacházel, všímal si více než sebe utrpení těch, kteří jej doprovázeli. Přemýšlí o těch, kteří zůstanou po jeho smrti opuštěni. Konkrétně na svou matku a milovaného učedníka.

Ježíš se své maminky zastává, protože to byla v dané kultuře povinnost nejstaršího syna rodiny. Svým závazkům ovšem v plnosti dostát nemůže, a proto, dokud může, vyzývá svou maminku, aby adoptovala učedníka, kterého miloval. Jedná se o velmi něžný moment, který se odehrává v samotném epicentru ukrutné bolesti.

Tento okamžik je významný také z teologického hlediska. Nacházíme v něm obrácení (reversi) událostí, které nastaly v rajské zahradě po pádu. Muž a žena se navzájem obviňovali, kdo to všechno pokazil. Vzájemná obvinění je odcizila. Naopak, v tomto případě, se muž a žena, kteří byli vůči sobě cizí, stávají příbuznými, rodinou. V tomto detailu je naznačeno, kam nás má dovést Ježíšův příklad – ke smíření a tvoření nové Boží rodiny, která překonává pokrevní vazby.

Ježíš vystupuje v Janově evangeliu jako hlavní hrdina záchrany, který má všechny události pod kontrolou, je jejich režisérem a určuje, kdy se mají stát. Hlavní motto jeho jednání zachycují tyto dva výroky: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.  (Jan 15,13) Nikdo mi život nebere, já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. (Jan 10,18) Jen Bůh může říct něco takového. Neměli bychom zapomínat, že to byl právě On – druhá osoba Boží Trojice – kdo se vložil do díla naší záchrany.

Jeden z nejznámějších veršů Bible začíná slovy: Neboť tak Bůh miloval svět. Slovíčko TAK lze rozvést následovně: Neboť takovým způsobem Bůh miloval svět – jakým, ptáte se? – že daroval svého jediného Syna. Bůh nám ve svém jednání ukázal, jak vypadá skutečná láska. Až kam je ochotna jít láska, která usiluje o dobro a prospěch druhých: k obětování toho, na čem mi nejvíce záleží.

Kromě toho, že nám Bůh ukázal, v čem spočívá skutečná láska, nám taktéž ukázal, v čem spočívá život. Život je mnohem víc než sbírkou saturovaných individuálních potřeb a kolekcí splněných přání. Ježíš se ve svém životě povznesl nad své vlastní já, aby mohlo vyrůst společné my – nová Boží rodině. Velký pátek, to je shrnutí toho nejdůležitějšího, co chce Bůh komunikovat směrem k člověku. Nadpis pro tento den by mohl znít: Láska, která se obětuje. Život, který se sdílí.

 Modlitba: Bože a Otče náš, děkujeme ti, že nám smrt Tvého milovaného Syna na golgatském kříži odhaluje nejhlubší smysl života a pravou podobu lásky. AMEN.