V úterý 24. 2. 2022 se svět změnil. Začala válka. Většina z nás válku ve svém životě nezažila. Přesněji řečeno: živých pamětníků války je méně než těch, kteří prožili život v míru. Jistě, také toto období bylo poznamenáno válkou, tzv. studenou. Zbraněmi se většinou především hrozilo a zastrašovalo. Jestliže přeci jen někde probíhala skutečná válka, pak to bylo na území, která jsme – my Evropané – považovali za velmi vzdálená (Vietnam, Afghánistán, Sýrie). Současná válečná fronta se nachází několik set kilometrů od našich východních hranic. Ruská federace se již v minulosti dopouštěla nepřípustných okupačních akcí. Nejkřiklavější byla vojenská intervence do Gruzie v r. 2008 nebo anexe Krymu v r. 2014.
Ukrajinci „vítají“ osvoboditele
Agresorem, který dal rozkaz k zahájení válečných akcí na území suverénního státu, je ruský prezident Vladimír Putin. Do Ukrajiny vtrhl pod záminkou „denacifikace“ a podpory rusky hovořícího obyvatelstva, které údajně čelilo genocidě. Putinovy tanky ovšem nikdo nadšeně nevítal. Místo květin na ně lidé házeli zápalné výbušné láhve, tzv. Molotovovy koktejly. Jestliže se před invazí mohli někteří obyvatelé Ukrajiny domnívat, že pod vládou Putina by jim bylo lépe, poté, co začali ruští vojáci shazovat bomby na obytné domy, školy a nemocnice a střílet do civilistů ze samopalů a kulometů, pochopili, že v čele Ruska stojí šílený diktátor, který promyšleně vraždí a cíleně škodí.
Reakce na vojenskou invazi Ruska
Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci, v níž ostře odsuzuje ruskou invazi na Ukrajinu, vyzývá Moskvu k okamžitému ukončení bojů a stažení svých vojáků. Proti agresi hlasovalo 141 zemí, opačný postoj zastává 5 zemí, dalších 35 (včetně Číny) se zdrželo. Papež František, hlava římskokatolické církve, výslovně odsoudil ruskou invazi na Ukrajinu. „Na Ukrajině tečou řeky krve a slz. Není to jen vojenská operace, ale válka, která rozsévá smrt, zkázu a utrpení,“ řekl papež v neděli, když promlouval k věřícím na Svatopetrském náměstí. Papež František také označil Ukrajinu za „mučednickou zemi“ a vyzval ostatní národy, aby jejím obyvatelům nabídly humanitární pomoc. Představitel Ruské pravoslavné církve patriarcha Kirill reagoval na ruskou okupaci Ukrajiny výzvou k postu a modlitbám, aby nedocházelo k násilí, aniž by bratrovražednou agresi odsoudil. Zcela jiná byla reakce představitele Ukrajinské pravoslavné církve Onufrije, metropolity Kyjeva a celé Ukrajiny, který navzdory mlčení (mlžení) svého představeného Kirilla ruskou invazi odsoudil a zároveň tlumočil směrem k Moskvě velké rozhořčení pravoslavného ukrajinského lidu i duchovenstva. Představitelé 15 pravoslavných diecézí vynechali přímluvné modlitby za patriarchu Kirilla na nedělních bohoslužbách. Jedná se o velmi silné gesto rezistence, zejména v teologickém kontextu pravoslaví, jež vnímá své církevní představitele jako Bohem ustanovené správce. Podobný protest byl uplatňován vůči patriarchům, kteří v době nejintenzivnějšího pronásledování kolaborovali s bolševickým režimem. V této souvislosti je výmluvná taktéž reakce představitele pravoslaví v Litvě, která před r. 1991 taktéž tvořila součást Sovětského impéria. Vilenský a litevský metropolita Innocentius napsal: „Postoj pravoslavné církve v Litvě se nemění – důrazně odsuzujeme válku Ruska proti Ukrajině a modlíme se k Bohu za její brzké ukončení. Jak jste si již možná všimli, máme s patriarchou Kyrillem rozdílné politické názory a vnímání současného dění. Jeho politická vyjádření k válce na Ukrajině jsou jeho osobním názorem. My v Litvě s tím nesouhlasíme.“
Pravoslaví v Ukrajině a Rusku
Jak se do Ruska dostalo křesťanství? V roce 988 byl pokřtěn Vladimír Veliký, vládce slovanského kmene Rusů. Spolu s ním přijali hromadný křest i všichni jeho poddaní. Stalo se to v Kyjevě, v řece Dněpr. Touto událostí se začaly psát dějiny pravoslavné církve jak na Ukrajině, tak v Rusku. Dnes se k této církvi v Rusku hlásí 114 milionů lidí (tj. 79 % všeho obyvatelstva), na Ukrajině 32 milionů (73 % obyvatel). Spojení církve se státní mocí lze vystopovat od doby carů. Útlak církve ze strany státu přišel společně s říjnovou revolucí v r. 1917 a trval po celé období komunismu. Změnu přinesla až perestrojka M. Gorbačova, díky níž bylo možné zdecimovanou církev postupně oživit. Rozpad SSSR v r. 1991 přinesl Ukrajině nezávislost a možnost rozvíjet Ukrajinskou pravoslavnou církev kyjevského patriarchátu. Separatistické snahy nebyly pravoslavnou hierarchií všeobecně akceptovány. Na Ukrajině dále působí Ukrajinská pravoslavná církev, která je autonomní součástí Ruské pravoslavné církve, tudíž je podřízena moskevskému patriarchovi. V čele tohoto čtrnáctimiliónového církevního útvaru stojí Onufrij, metropolita Kyjeva a celé Ukrajiny. Představitelem pravoslavných křesťanů, kteří se vydali cestou emancipace, je metropolita Epifanij. Její oficiální název zní – Pravoslavná církev Ukrajiny. Hlásí se k ní přibližně 16 miliónů věřících. Tato církev je orientována prozápadně, liturgickým jazykem je ukrajinština. Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. (něco jako pravoslavný papež, ovšem s mnohem menší mocí i pravomocí) ji v roce 2019 udělil samosprávný status (tzv. autokefalii). Toto rozhodnutí rozdělilo pravoslavný svět. Jestliže Západ nezávislost Pravoslavné církve Ukrajiny podpořil, představitel Ruské pravoslavné církve – patriarcha Kirill – se tímto rozhodnutím cítil dotčen, neboť si nárokoval církevní dohled nad tímto „kanonickým územím“. Zcela jiná byla reakce tehdejšího ukrajinského prezidenta P. Porošenka: „Je to velké vítězství zbožného ukrajinského lidu nad moskevskými démony, vítězství dobra nad zlem, světla nad temnotou.“ Jestliže máme porozumět, proč byla zvolena tak silná slova, musíme svou pozornost zaměřit na nejvyššího představitele ruského pravoslaví.
Kdo je patriarcha Kirill?
Patriarcha Kirill, představitel Ruské pravoslavné církve, je úzce spjat s ruským prezidentem i režimem, který reprezentuje. Putina nazývá „Božím zázrakem“. Kirillovy argumenty nezapřou Putinův vliv, a stejně tak Putinův narativ rezonuje s Kirillovou vizí světa. Pro ilustraci uvádím citát z Putinova projevu z roku 2013: „Vidíme, že mnoho euroatlantických zemí ve skutečnosti odmítá své kořeny, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní civilizace. Popírají morální principy a všechny tradiční identity: národní, kulturní, náboženské, a dokonce sexuální. Přijímají zásady, které kladou rovnítko mezi velké rodiny a partnerství osob stejného pohlaví, víru v Boha a víru v Satana.“ A teď pro srovnání výrok, který zazněl v Kirillově kázání 6. března 2022. Válku na Ukrajině označil za „konflikt mezi Ruskem a západními zeměmi, které vyznávají pokrokovější hodnoty“. Konkrétně upozornil na ukrajinskou podporu práv homosexuálů a jejich průvody (Kyjev Pride). Naopak vyzdvihl, že pravoslavní křesťané v Donbase, jejichž separatistické tendence Rusko podporuje, tomuto módnímu trendu nepodlehli.
Rusko jako ochránce tradičních křesťanských hodnot?
Z výše uvedených výroků by někteří křesťané mohli nabýt dojmu, že prezident Putin i patriarcha Kyrill jsou vlastně ochránci tradičních křesťanských hodnot. Odmítají stejnopohlavní manželství, pochody homosexuálů, transgenderovou ideologii a další „výstřednosti“ LGTB+ agendy. Ano, ale za jakou cenu? Krvavou okupací suverénního státu, terorem namířeným proti civilním cílům a obyvatelům! Vrcholní političtí a církevní představitelé Ruska možná vnímají svou zemi, a především sami sebe, jako alternativu vůči morálně zpustlému a hodnotově zdecimovanému Západu. Je otázkou, nakolik se tyto aspirace shodují s fakty. Putin hlasitě prosazuje navýšení porodnosti. Ovšem už mlčí o tom, že Rusko drží světový primát v počtu potratů. V Ukrajině není možné uzavírat stejnopohlavní svazky. 71% ukrajinských obyvatel se hlásí ke křesťanství, k ateismu pouze 2,7%. V Rusku se ke křesťanství hlásí 47% obyvatel, avšak k ateismu 13%. Pravidelná nedělní návštěvnost bohoslužeb dosahuje u ukrajinských křesťanů 19%, u ruských pouze 8%.
Závěr
Rusové a Ukrajinci byli vždy dva samostatné národy. I toto banální konstatování bývá dnes zpochybňováno. V dějinách obou národů najdeme velké množství společných kapitol, žel, nejednou potřísněných krví a násilím. Ospravedlnění ozbrojené invaze Ruska z úst ruského pravoslavného patriarchy, s odvoláním na boj proti hříchu, je čirou propagandou, která si uzurpuje nejen právo oddělovat dobro od zla, ale to, co bylo shledáno zlým, zároveň vystavit devastaci a destrukci. Problematičnost tohoto způsobu vyhodnocování je nezpochybnitelná, důsledky, které jsou z něj vyvozovány, nepřijatelné.
