Uprostřed tohoto týdne jsme prožívali středu, která se nazývá popeleční. Každoročně je tímto dnem zahajováno čtyřicetidenní období půstu, které předchází Velikonocům. V některých křesťanských církvích je s popeleční středou spjat obřad, v jehož průběhu je věřícím učiněno znamení kříže, popelem, na čele. Tento úkon je doprovázen slovy: prach jsi a v prach se obrátíš. Někteří z vás se možná takového obřadu někdy v minulosti zúčastnili. Účastníkům tohoto aktu má být připomenuta jejich smrtelnost. 

Domnívám se, že nám všem bylo v posledních dvou letech, především v důsledku pandemie, tolikrát připomenuto, že jsme náchylní k nemoci a nákaze v důsledku které můžeme vážně onemocnět ba zemřít, že nebylo možné tuto skutečnost nebrat vážně. Jsme prach a v prach se obracíme. Uvědomili jsme si to mnohokrát, nejednou i bolestně.

Ve chvíli, kdy svět začal odkládat roušky a respirátory, protože se zdálo, že jsme nad virem alespoň částečně zvítězili, přišla další lekce lidské zranitelnosti a vydanosti na smrt. Mnohem krutější a zákeřnější.

Jestliže se pandemie odehrávala v rovině zápasu s virem, jehož mutace bylo možné do jisté míry předvídat, to, co přišlo ráno 24. února, byl střet s nepřítelem, který má lidskou tvář, a přesto, anebo možná právě proto, jsou jeho záměry a plány zvrácené a způsoby, které používá k jejich dosažení, jsou zbabělé a zavrženíhodné. Oběti, které po sobě zanechává, jsou zbavené domovů, vlasti, života. Ani ty nejčernější scénáře politiků, státníků a vojenských stratégů, nebyly dost skeptické a pesimistické, aby předjímaly otřesnou realitu, v níž jsme se ocitli.

Ničeho podobného jsme v minulých letech nebyli svědky. Válka se odehrává několik set kilometrů od naší východní hranice. Zatím. Ovšem její důsledky otřásají naší každodenností. Mám pocit, že to, co se děje, by se dalo symbolicky vyjádřit tak, že nejen naše čela, ale celé naše tváře jsou znečištěny popelem. Ano, dokonce lze říci, že dýcháme vzduch, který je kontaminován popelem. Jsme prach a prachem se nejen staneme, mnozí se jím stávají už za života. Naše smrtelnost se nás v podobě obětí války dotýká téměř hmatatelně.

Smrt, hřích a zlo jsou pro lidský život devastující. Neexistují na ně léčebné kúry ani terapie. Rakovinu nelze léčit pomocí mastí nebo zábalů, protože bují v nejhlubších strukturách lidských buněk. A stejně je tomu se zlem, hříchem a smrtí. Také ony se dotýkají samotných kořenů lidských bytostí. A jestli je něco, co je může přemoci, pak to musí být stejně tak radikální.

V období postu, křesťané s novou naléhavostí promýšlí a prožívají význam Ježíšovy velkopáteční oběti na golgatském kříži. Ptají se, kde se jejich život protíná s touto událostí. V úvodu postního období bych vás rád pozval k přemýšlení nad dvěma otázkami:

PŘED ČÍM? Z ČEHO? je člověk zachraňován, a následně se zaměříme na druhou otázku: PRO CO? nebo K ČEMU? je člověk zachraňován? Nejprve hledejme odpověď na otázku: PŘED ČÍM? případně Z ČEHO? je člověk zachraňován? Odpověď by mohla znít: Lidstvo je zachraňováno před důsledky svého vlastního destruktivního jednání. Tyto důsledky mohou na člověka vztáhnout Boží hněv, mohou jej uvrhnout do područí satana, uvěznit v pekle, nebo způsobit úplné zničení. Křesťanské tradice nejsou jednotné v popisu důsledků lidského pochybení.

Druhá otázka zní: PRO CO? nebo K ČEMU? je člověk zachraňován? Odpověď, kterou nalézáme v Bibli, zní: Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den. (Jan 6,40) Abychom nepodlehli nějaké zkreslené představě o tom, co je život věčný, poslechněme si, jak jej popisuje Ježíš: A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (Jan 17,3)

Z obou citovaných textů Janova evangelia je zřejmé, že člověk, který vidí Krista a věří v Krista, poznal Boha. Co znamená poznat Boha? Nepochybně nejde o to, že o Bohu něco vím, nebo že znám nazpaměť verše z Bible nebo katechismu, které se ho týkají. Jan hovoří o jiném typu poznání. Podobně je tomu s viděním Ježíše? Věříme v Ježíše Krista, ale kdo z nás ho viděl? Týkala se tato slova pouze Ježíšových současníků? Vše nasvědčuje tomu, že také zde má Ježíš na mysli jiný typ zrakového vnímání. Jedná se o spojení, které má téměř intimní rozměr. Posuďte sami, o jak hluboké účasti v této souvislosti Ježíš hovoří: aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás. (Jan 17, 21)

Jak k takovému bytostnému spojení s Kristem dochází? Církev je obvyklý – a řekněme – nejdůležitější nástroj, prostřednictvím něhož Bůh zve člověka ke spáse. Do její kompetence bylo svěřeno vysluhování svátostí, prostřednictvím kterých lidé mohou dosáhnout odpuštění hříchů, přijmout dar Ducha svatého a spolehnout se na Boží stálou přítomnost.

A dovolte mi ještě jednu otázku: Jaké minimum znalostí musí člověk mít, případně, co minimálně musí udělat, aby mu to stačilo ke spáse? Jsem si vědom, že z pohledu luterské teologie je tato formulace minimálně problematická. V souladu s vyznáním našich reformačních otců věříme, že spása je SOLA GRATIA – z pouhé milosti, díky Kristu, skrze Krista a v Kristu. To znamená, že člověk se na své spáse nijak aktivně nepodílí. To je pravda, ale zároveň platí, že Bůh nechce spasit člověka, bez člověka. Člověk vystupuje jako protějšek, který nabízený dar spásy přijímá. Zopakujme otázku ještě jednou: Jaké minimum znalostí musí člověk mít, případně, co minimálně musí udělat, aby mu to stačilo ke spáse? Jednotlivé křesťanské tradice se v odpovědi na tyto otázky opět liší. Na straně člověka je požadováno buď:

• přijetí křtu, anebo
• přijetí křtu + víra ve spásný dosah Kristova jednání, anebo
• přijetí křtu + víra ve spásný dosah Kristova jednání + hříšníkovo pokání, anebo
• přijetí křtu + víra ve spásný dosah Kristova jednání + hříšníkovo pokání + veřejné vyznání Kristovy svrchovanosti nad vlastním životem

Co se stane v případě, že na straně člověka k ničemu takovému nedojde. Protože se narodí s mentálním omezením, kvůli kterému není schopen rozklíčovat význam slov, vět, natož porozumět evangeliu? Anebo se takovým stane v důsledku úrazu nebo nemoci. Zatratí jej Bůh přesto? Za posledních 9 dnů se na Ukrajině narodilo 390 dětí, 199 chlapců, 191 dívek. Je dost možné, že některé z těchto dětí se stanou obětí války ještě dříve, než budou pokřtěné. Zatratí je Bůh? Jsem přesvědčen, že Bůh může v těchto případech využít spásné prostředky, které nejsou běžné nebo ustálené. Mohli bychom říci, že jsou nestandardní.

V Bibli nacházíme několik textů, které naznačují, že lze o něčem takovém uvažovat. V případě, že se lidé s Kristem nebo evangeliem míjeli, historicky nebo lokálně, tzn. že žili buď před příchodem Krista, anebo se za svého života o jeho spásném díle nedozvěděli, anebo evangelium nedokázali vůbec pochopit, bude jejich život posuzován podle jejich srdce a svědomí (Ř 2,15), případně podle kritérií, která jsou zmíněna v podobenství o posledním soudu: jedná se o solidaritu, soucit a pomoc. O chudých v duchu Ježíš v Matoušově evangeliu říká, že jsou blahoslavení.

Postní období nám na jedné straně připomíná, abychom nepodceňovali zatížení, které nám brání dosáhnout vznešených vizí vlastními silami. Ovšem na druhé straně nás povzbuzuje, že kromě popela, jehož stopy na sobě nosíme denně, smíme zakoušet dosah křestní vody a účinnou moc svátostí, které nás spojují s Kristovou smrtí, a zároveň nám dávají podíl na Kristově životu. Tuto zkušenost apoštol popisuje slovy: Stále na sobě nosíme znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. A na jiném místě čteme: Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

Modlitba: Pane Ježíši, jestliže vidím, jak bolestné bylo tvé umírání a nepředstavitelně hrozná tvá smrt, jestliže slyším, že toto vše jsi vytrpěl kvůli mně, uzdrav můj duchovní zrak, ať vidím, před čím vším jsi mě zachránil, a také k čemu si mě zachránil. Dej, prosím, ať žiji život zachráněného, nezabřednu více do ničeho, co by mi bránilo, ti být nade vše vděčný a bezmezně oddaný. AMEN.